Pravověr - zprávy, názory, komentáře...

V pořadu Fundamenty vysílaném 15. 1. 2020 tzv. katolickou televizí Lux hovořili dva odpadlí kněží Juraj Vittek a Miloš Lichner o tridentské mši a o Tradici. Kromě toho, že tito dva - jinak velice vzdělaní a inteligentní muži - očernili pravověrné katolíky, když nepravdivě, a bez toho aby se odvolali na jakékoli argumenty, tvrdili, že údajně jacísi „Dohnalovci“ si vytvořili své vlastní magisterium, tak především oba demonstrovali svou neschopnost vysvětlit, co to vlastně je katolická Tradice.

Pater Lichner tvrdil, že tradice je jako sklenice vody, kterou když odevzdáváme dál s nezměněným obsahem, tak tím zachováváme tradici. To je sice pěkné vysvětlení slova tradice, ale nic tím nebylo řečeno o té Tradici, na kterou se redaktorka ptala, tedy o Tradici katolické církve a o tom, co vlastně je jejím obsahem.

Knězi Vittekovi se však ani toto přirovnání nelíbilo a pokládal za potřebné zdůraznit, že Tradice není něco neměnného, zakonzervovaného, nýbrž něco živého, co se prý vyvíjí. Přitom však ani on v celém pořadu nevysvětlil, co je vlastním obsahem toho, co církev traduje, co je na Tradici stálého a neměnného a co naopak může podléhat změnám či vývoji. Zároveň oba jednostranně a přemrštěně zdůrazňovali úlohu úředního magisteria církve, hledíce přitom neustále jen a jen k formální stránce věcí a ignorujíce obsah katolické víry.

Měli by si oba uvědomit a jimi popletení diváci by potřebovali slyšet, že úlohou papeže a učitelského úřadu církve je především rozlišovat, co je tím neměnným obsahem Tradice církve a co jsou vnější formy, které za určitých okolností mohou podléhat změnám.

Obsahem Tradice odevzdávané pravou Kristovou církví (nikoli však současnou vatikánskou strukturou) je Boží zjevení. Na otázku paní redaktorky, co souhrnně máme rozumět pod slovem Tradice, měli tedy odpovědět, že obsahem této Tradice je všechno to, co Bůh lidstvu zjevil o sobě a o cestě naší spásy. Tento obsah Božího zjevení, neboli pravé Bohem zjevené náboženství, je obsahem Tradice církve Kristovy. Jde o poklad víry, který je církev Kristova povolána střežit. Toto zjevení Boží bylo završeno v Ježíši Kristu Božím Synu a odevzdáno nám jeho svatými apoštoly. Zjevení Boží, které je pokladem víry, má veřejný charakter, a je proto závazné všeobecně pro všechny lidi všech národů a kultur.

Učitelský úřad církve rozlišuje, co je neměnným obsahem katolické víry a toto podle potřeby i slavnostním způsobem definuje. Ani papež ani církev jako celek tedy nemůže vymyslet a stanovit nějakou novou pravdu víry, která by nebyla od začátku nějakým způsobem obsažena ve víře církve Kristovy, jak ji věřili a hlásali apoštolové Pána Ježíše Krista. Ani nikdo nemůže tuto Bohem zjevenou a církví tradovanou víru nějak měnit, rušit či jí dávat jiný obsah a smysl, než ona skutečně má. Pokud tak někdo činí, sám sebe vylučuje z onoho nepřetržitého proudu katolické Tradice.

Kromě samotného Božího zjevení traduje Kristova církev samozřejmě i další cenné poklady, rozličné liturgické obřady, modlitby, spisy svatých, příklady jejich života, bohatství různých zvyků a církevních zákonů a jiných hodnot, které nejsou samotným neměnným obsahem Božího zjevení a mohou podléhat změnám. Ani s těmito proměnnými věcmi však nemohou představení církve nakládat libovolně, nýbrž vždy jen k užitku církve Kristovy a v prospěch spásy nesmrtelných duší. V opačném případě, kdyby např. někdo měnil liturgii tak, že tím bude narušena náležitá zbožnost a pravá křesťanská víra, popíral by tím vlastně i samotný neměnný obsah Tradice, tedy Bohem zjevenou víru. Platí totiž princip „lex orandi lex credendi – zákon modlitby je i zákonem víry“. Jedno od druhého není prakticky možno oddělit.

Kdo tedy jmenovaný pořad „fundamenty“ poslouchal, a má trochu kritického uvažování, tomu nemohlo uniknout, že je zde především obrovská propast podstatných rozdílů mezi tradiční mši sv. a tím, jak je mše sloužena dnes ve většině kostelů. Současná liturgická praxe, na rozdíl od té předkoncilové, vede k sekularizaci, ztrátě smyslu pro posvátno. Marně se snažili divákům vsugerovat, že to není vinou koncilu, ale vinou světa, ve kterém církev žije. Každý přeci ví, že to právě koncil otevřel církev tomuto duchu světa.

Má-li tedy kněz přinášet nejsvětější oběť mše sv. tak, aby šlo o mši tradiční, takovou jak ji ustanovil sám Boží Syn a jak ji sloužili a církvi odevzdali Jeho apoštolové, musí se především oddělit od všech herezí hlásaných druhým vatikánským koncilem, současnou pokoncilovou církví a arciheretikem Bergogliem, musí se od těchto bludařů veřejně oddělit a obnovit vyznání pravé katolické víry, a potom musí mši sv. sloužit s tou vírou a s tím úmyslem, se kterým ji sloužili apoštolové, s vírou v Pána Ježíše Krista, jehož oběť na kříži, zpřítomňovaná ve mši sv., je zadostiučiněním za hříchy všeho lidstava a nutným prostředkem ke spáse každého člověka.

Zásadní otázkou související úzce i s liturgií mše sv. po druhém vatikánském koncilu tedy je, zda koncil a pokoncilové reformy jsou v souladu s dvoutisíciletou Tradicí církve nebo ne. Odpovědět na ni může i malé dítě znající katolický katechizmus. Jak málo však bohužel takových katolicky vychovaných dětí je.

km