Tradiční křesťanský pohled na islám
Dnes u nás máme hojné informační zdroje o islámu, jak z tábora jeho propagátorů, tak i kritiků. Za upozornění stojí nakladatelství Lukáše Lhoťana, který vydal celou řadu publikací nabízejících kritický pohled na islám, dále autor Bill Warner, samozřejmě přednášky Martina Konvičky, Petra Hampla atd. Schází nám ale pravdivý kritický pohled na učení islámu z pohledu křesťanské víry. Téměř všichni církevní představitelé i tzv. křesťanští teologové vám budou tvrdit, že Alláh, kterému se klanějí muslimové, je ten samý Bůh, jako náš křesťanský. To je ale kolosální lež a blud popírající podstatu křesťanské víry. Kdo toto tvrdí, není skutečným křesťanem! Takový člověk se může nazývat křesťanem, katolickým teologem, nebo dokonce biskupem či papežem, ale jím není! A to právě platí o tzv. papežovi Františkovi. My ho za papeže neuznáváme, protože ten člověk není ani křesťanem, i když jsme katoličtí křesťané a papežství samo o sobě přijímáme. Dnes ale církev žádného papeže nemá. Není naším záměrem přesvědčovat vás o své pravdě. Chceme spíš vyvracet nesprávné představy o křesťanství a jeho postojích vůči islámu. Pokládat se za křesťana anebo ne je otázkou svědomí a svobodného rozhodnutí každého. Avšak prohlašovat se za křesťana a přitom tvrdit, že mám společného Boha s muslimy, to už je spíš otázka zdravého respektive nezdravého rozumu anebo hrubé nevědomosti, neznalosti toho, co to křesťanství je. Falšovat pravdivou tvář křesťanství to je horší než být ateistou nebo upřímně přesvědčeným (naivně podvedeným) muslimem!
Postoj pravdivého křesťana vůči islámu je následovný:
- Mohamed je falešným prorokem. Pokud měl nějaká zjevení, pak to bylo od ďábla.
- Islám je falešným náboženstvím, falešnou duchovní cestou, nevede k spáse, ale do pekla!
- Alláh, kterému se klanějí vyznavači tohoto falešného náboženství, není totožný s Bohem křesťanů. (Alláh = bůh, ale s malým b.)
- Všichni tzv. křesťané, kteří tvrdí, že mají s muslimy společného Boha, tím jen svědčí, že neznají nebo nepřijímají pravou křesťanskou víru.
- Křesťan se tedy nemůže modlit spolu s muslimy. Pokud by se toho dopustil, jde o apostazi čili odpadnutí od křesťanské víry. To znamená, že takový člověk už vlastně křesťanem není.
Sv. Tomáš Akvinský napsal, že kdo by např. uctil hrob Mohameda, dopustil by se apostaze (Suma teologická II-II,Q.12,A.1,Obj.2.). Přesně to se bohužel týká i Jana Pavla II., který r. 1968 zorganizoval v Assisi setkání všech světových náboženství, na kterém se všichni společně tzv. modlili za mír. Jan Pavel II. také několikrát veřejně prohlásil, že s muslimy máme společného Boha. R. 1999 veřejně políbil Korán, a to v přítomnosti chaldejského patriarchy, který reprezentoval východní křesťany, kteří jsou pronásledováni muslimy. Současný tzv. papež František tuto cestu falešného křesťanství propaguje ještě horlivěji.
R. 2016 vydal kolektiv tzv. katolických teologů se schválením arcibiskupa Grabnera pojednání „Křesťan a islám“. Zde zastávají právě tu herezi, že Alláh je totožný s Bohem křesťanů. V kapitolce nazvané „Je Alláh tímtéž Bohem jako náš Otec, Syn a Duch Svatý?“ říkají: „Podle našeho soudu je nezbytné velmi dobře rozlišovat pohled tak říkajíc „shora“ a „zdola“. Při pohledu shora, tak říkajíc od Boha směrem ke světu, je třeba říci: ano jedná se o jediného Boha stvořitele a Pána světa. Z tohoto hlediska máme jediného Boha. Při pohledu zdola jde však o odlišnou míru poznání tohoto Boha ze strany křesťanů a muslimů, jak se odráží v jejich posvátných knihách. ... Ano, Boha stvořitele a zachránce jako tajemství máme stejného spolu s judaisty a muslimy, ale naše poznání Boha jako Otce, Syna a Ducha Svatého vysoce překračuje to, co o Bohu vědí vyznavači ostatních monoteistických náboženství.“
Toto jejich vysvětlení vypadá celkem logicky a většina křesťanů jim to zhltne i s navijákem. Podobně argumentuje i pan T. Halík. I on se odvolává na to, že Bůh je přeci jen jeden, a vyvozuje z toho nelogický závěr, že tím pádem, každý kdo se modlí k nějakému bohu, modlí se k tomuto jedinému Bohu. Teologové v citovaném vyjádření říkají v podstatě skoro to samé, jako Halík, jen trochu opatrněji. Jedno i druhé je ale blud. Kdo to přijme, zříká se tím křesťanské víry. Proč? Protože uvedený pohled těchto údajně křesťanských teologů:
1. Nemluví o Bohu jako o živé osobní bytosti. Chápe „Boha“ jen jako nějaký filozofický pojem, něco co je výplodem lidského úsilí.
2. Proto také nechápe křesťanství jako skutečné zjevení se Boha lidstvu, ale pojímá ho jako výsledek pouze lidského úsilí poznat Boha. Tím vlastně staví křesťanství a pohanská náboženství na jednu rovinu. (Popírá nejen démonické pozadí, které je za pohanskými kulty, ale i působení Ducha Svatého, které je v křesťanství, a všechno vysvětluje jen přirozeně psychologicky a filozoficky. Je do duch ateizmu.)
3. Jejich pohled nepočítá s existencí a působením zlých duchů, kteří se usilují svést lidi, k tomu, aby se místo pravému Bohu klaněli jim. - Existence padlých andělů a jejich vliv na lidstvo je ale obsahem pravdivé křesťanské víry. Právě od jejich otrokářského vlivu nás přišel Boží Syn spasit.
4. Jejich pohled nepočítá s dědičným hříchem, tedy s tím, že všichni lidé jsou infikováni zlem a mají k modloslužbě tedy ke klanění se démonům vrozený sklon. - Ale dědičný hřích je dalším důležitým dogmatem křesťanské víry. Přiznání si svého hříchu a vědomí, že potřebuji Spasitele, je totiž podstatnou součástí evangelia a nutnou podmínkou toho, aby člověk přijal Pána Ježíše – Spasitele a stal se křesťanem.
Samozřejmě, kdybyste se těchto teologů zeptali, jestli popírají živého osobního Boha, existenci ďábla a dědičný hřích, tak vám budou tvrdit, že všechny tyto pravdy přijímají a jakožto katoličtí věřící a dokonce teologové vyznávají. Realitou ale je, že v jejich vysvětlení otázky vztahu mezi Alláhem a Trojjediným Bohem, pro živého Boha, který se nám zjevil v Ježíši Kristu, ani pro nauku o dědičném hříchu a o démonech-padlých andělech, není žádné místo. Jsme stále u otázky, jestli je Alláh totožný s křesťanským Bohem. Celá katolická tradice tvrdí, že není. Na II. vat. koncilu (1962-5) se ale prosadil opačný názor (NA 3). Toto nové pokoncilové „křesťanství“ tvrdí, že muslimové se klanějí jedinému pravému Bohu. Prý je to zřejmé z toho, že Korán svého Alláha nazývá jediným, živým, milosrdný, o sobě jsoucím, stvořitelem nebe i země atd. Jsme tedy u problému legitimování se Boha čili toho, jak se Bůh sám lidem představuje, jak prokazuje svou totožnost.
Představte si, že by někdo získal vaše osobní údaje, vyrobil si falešné doklady a šel by na pobočku banky, ve které máte svůj účet. Vybral by všechny vaše peníze a vzal by si na vaše jméno úvěr třeba 5 mil. Vy to zjistíte a půjdete do banky domáhat se zrušení těch úkonů, které pod vaším jménem podvodně provedla nějaká cizí osoba. Banka bude stát před otázkou: Byl ten, kdo vybral váš účet a vzal si úvěr 5 mil. totožný s vámi anebo to byla jiná odlišná osoba? Buď jde o jednu a tutéž osobu, a pak k žádnému podvodu nedošlo. Anebo jde o jinou osobu, a pak jste vy i banka byli podvedeni! A přesně takto stojí otázka islámský alias křesťanský Bůh. Jistě, Alláh je bytost, která se legitimuje tím, že si osobuje vlastnosti náležející pravému Bohu, určitá Boží jména. Otázkou ale je, zda si je osobuje právem nebo neprávem, zda je totožný s pravým Bohem nebo jde o jinou odlišnou bytost, která tato jména užívá neprávem.
Asi si myslíte, že jsem se zbláznil, když vám takto názorně vysvětluji, co to znamená být anebo nebýt toutéž identickou osobou. To je přece jasné. Normálním lidem to jasné je, ale teologům, kteří tvrdí, že islámský a křesťanský Bůh je tentýž, to bohužel jasné není. Oni si položili otázku: „Je Alláh tímtéž Bohem jako náš Otec, Syn a Duch Svatý?“ Normální člověk si myslí, že se tím ptají právě na totožnost Alláha, ale není tomu tak. Oni otázku totožnosti neřeší, protože pro ně „Bůh“ není živou osobní bytostí, ale pouze akademickým lidsky vytvořeným pojmem. A pokud o Bohu uvažujeme jen jako o filozofickém pojmu, a ne jako o živé bytosti, pak se otázka totožnosti takového „Boha“ stává bezpředmětnou. Rozdíl mezi živým Bohem a „Bohem“ filozofů je takový jako rozdíl mezi matematickým vzorečkem a jeho uplatněním v reálném hmotném světě. Někdo by mohl třeba vypočítat, jestli tahle židle vydrží mojí váhu. Jenomže tam bude vzoreček, do kterého musím dosadit hodnotu, vyjadřující pevnost materiálu židle. A já řeknu: „no, ta židle by měla být ze železa“. Ona ale v reálu bude z plastu. Matematik řekne: příklad je správně vypočítán. Ale já si sednu a židle se zlomí. Ale matematik řekne: „to nevadí, že jsi spadl na zem, bylo to vypočítáno správně“. Ano vzoreček byl správný, i výpočet, ale hodnoty neodpovídaly realitě. A takový je i rozdíl mezi „Bohem“ filozofů a nevěřících teologů a Bohem skutečným živým. Oni říkají: Alláh je správný vzoreček, správný pojem, odpovídající pojmu Boha, jak ho definujeme i my. Jenže oni ignorují to, že Bůh není jen prázdný pojem, ale je to živá osobní bytost. Avšak jenom věřícího křesťana zajímá Bůh jako živá osobní bytost. Ale tito teologové právě věřícími křesťany nejsou. Svým pojednáním – které schválil arcibiskup Graubner - to jasně dokazují. Pro ně křesťanství není reálným sebezjevením se Boha lidstvu. Pro ně je to jenom jakýsi filozoficko-sociologický či politický systém; jakési učení, o tom, jak máme na sebe být hodní. Tito nevěřící teologové chápou vlastně pojem Boha, jako výsledek všech ušlechtilých lidských snah a představ, čili oni „věří v Boha stvořeného člověkem“. Ale to je omyl, to je praktický ateizmus. Křesťanství je zjevení se živého Boha, stvořitele nebe i země lidstvu. „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravice Božího majestátu na výsostech.“ (Žid 1,1-3)
To zjevení se Boha obsažené v křesťanství nejsou jenom slova, ale i mnohé zázračné Boží skutky. To jak Bůh působil v životech jeho věřících. Mojžíšovi Bůh zjevil své jméno „JSEM, KTERÝ JSEM“ a pak mu řekl: „Řekni Izraelcům toto: Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův. To je navěky mé jméno.“ (Ex 3,15). Čili Boží jméno není jen prostě „JSEM“. Jeho identita není jen v tom, že je jsoucí, všemohoucí, věčný atd. Jeho identita je nám zjevena i v tom všem, co vykonal v životě Abrahám a dalších až po Ježíšovy apoštoly. Těmi všemi skutky a slovy, které jsou obsaženy v celém Písmu svatém i v křesťanské Tradici, je vyjádřen a zjeven Boží charakter, jeho myšlení, úmysly a plány s lidmi, i to jaký vztah a poměr k němu máme my. A v těchto věcech se Korán diametrálně odlišuje od Bible. Ten duch, který se sděluje v Koránu, je naprosto odlišný od Boha, který se sděluje v Bibli. Nestačí to, že někdo použije Boží jméno a tvrdí o sobě, že má Boží vlastnosti, když svými dalšími slovy a skutky dokazuje, že nemá Boží myšlení a charakter a že jeho záměry s člověkem jsou naprosto opačné než záměry Hospodinovy. Pak je zřejmé, že v případě tak řečeného Alláha jde o falešnou legitimaci. Jde o lživé udání identity. Jde o jinou osobu vystupující falešně a nepravdivě pod Božím jménem. Tedy ta bytost, která se sděluje v Koránu a celém islámském náboženství, je odlišná od křesťanského Boha Otce, Syna a Ducha Svatého. Z toho samozřejmě plyne, že islám jako duchovní cesta je zásadně odlišný od té Cesty, kterou je křesťanství, a tou cestou je Ježíš. Obě cesty vedou k opačným cílům. Jen jedna z nich je pravá.
Stručně v čem je podstatný rozdíl mezi křesťanstvím a islámem. Ježíš dává odpuštění hříchů. Toto odpuštění hříchů spočívá v ospravedlnění člověka, a to ospravedlnění je Božím darem, je to nadpřirozený Boží zásah, na kterém se člověk spolupodílí tím, že uvěří v Pána Ježíše pravého Boha a Spasitele. To ospravedlnění je taky nazýváno znovuzrozením anebo novým stvořením, protože stav hříchu působí oddělení od Boha a je to vlastně duchovní smrt, která pak po smrti fyzické vyústí do věčné smrti čili do zavržení v pekle. Odpuštění hříchů, spása, kterou dává Ježíš, spočívá ve vnitřním přetvoření člověka. Před ospravedlněním je člověk bytostně zlý, zaměřený k marnosti, tkvící v modlářství. Ospravedlněním nenastává jenom odpuštění viny, ale i skutečné přetvoření člověka ze zlého a hříšného ve svatého, v znovuzrozené Boží dítě mající účast na životě samotného Boha. Islám nezná skutečné odpuštění. Korán sice tvrdí, že Alláh odpustí hříchy tomu, kdo se mu pokloní a bude vykonávat předepsané náboženské obřady, a Alláh je nazýván i milosrdným, ale skutečný obsah pojmu odpuštění islám nezná. Nezná to vnitřní ospravedlnění, které je z milosti Boží. Nemůže ho znát, protože tato milost plyne z vykupitelské oběti Božího Syna na kříži. Bůh se pro nás stal člověkem, v lidském těle za nás trpěl, zemřel, prolil svou svatou krev, která očišťuje od hříchu, každého, kdo v Ježíše uvěří. Ale toto islám popírá. Islám tvrdí, že Alláh nemá syna. Korán otevřeně útočí na křesťany, kteří se Ježíšovi klaní jako Bohu a nazývá to modloslužbou. Odsuzuje víru v Nejsvětější Trojici, tedy v Boha ve třech osobách. A také tvrdí, že Ježíš na kříži nezemřel skutečně, ale jen zdánlivě. Tím popírá samotnou podstatu a centrum křesťanské víry – a boj proti křesťanství je vlastně podstatou islámu – a proto také nezná a nemůže znát skutečné odpuštění hříchů, tedy pravdivé smíření člověka s Bohem. Z toho pak samozřejmě plyne i to pověstné nemilosrdenství v mezilidských vztazích, zotročování žen, nejkrutější formy pronásledování jinověrců, týrání dokonce nejbližších členů rodiny, pokud se nějak zpronevěří Alláhovým požadavkům atd. atd. To vše plyne z toho, co je podstatou Koránu, totiž z odmítnutí vykupitelské oběti Božího Syna, který zaplatil za naše hříchy a každému člověku nabízí pokoj a smíření s Bohem naším Nebeským Otcem. Kdo nepřijal Boží odpouštějící lásku, není schopen odpouštět ani svým bližním, a to je bohužel úděl následovníků Mohameda, je to peklo na zemi i po smrti.
Text přednášky konané 11. 3. 2019 v Orlové.