Marxistická církev – kritika KT 2018/33
Katolický týdeník č. 2018/33 se z formálního hlediska zdá být celkem kvalitní, i co do obsahu se zde člověk doví pár zajímavých informací. Horší to je se závěry, které z těch informací tvůrci KT vyvozují či s postoji, které nám „nabízejí“. V podstatě je KT zlem, protože se stále drží svého rozkladného liberálně-heretického směru.
Na titulní straně se samozřejmě nemůže neobjevit marxistický agitátor Bergoglio, který nás tentokrát varuje před „nebezpečím klerikalizmu“. Tím nejnebezpečnějším klerikálem je on sám, protože postavení duchovního zastávajícího církevní úřad zneužívá k prosazování politické ideologie multikulturalizmu a neomarxizmu, které – jak se dozvídáme na s. 3 – šíří dokonce pomocí Facebooku, jenž pravoslavní mniši pokládají za ztrátu času, ale tzv. papež má asi nejednu dlouhou chvíli, kterou si rád zkrátí surfováním. O obsahu marxistické ideologie se dočteme na s. 4 a 5. Jiří Prinz a Martin Valenta tam hovoří o kulturním boji probíhajícím r. 1968 v Československu i na Západě. Hned v úvodní otázce rozhovoru na s. 5 používá Jiří Prinz termín „tzv. křesťanské hodnosty“. Už tímto zpochybněním platnosti křesťanských hodnot se hrdě hlásí k revolučním ideálům německých studentů z osmašedesátého. Pan Valenta popisuje marxistickou ideologii jako snahu o narušení zavedených společenských autorit. Kdo si oba články pozorně přečte, může při troše kritického myšlení pochopit, že u nás i na Západě šlo o jednu a tutéž revoluci, která byla pomocí reforem druhého vatikánského koncilu zaváděna i prostřednictvím církve. Proto taky komunisté v Československu dali zelenou liturgickým reformám v církvi a nedělali žádné překážky ani s vyhazováním oltářů a mřížek z kostelů (po r. 1970), protože dobře věděli, že jde o zesvětštění církve, o její otevření se marxistickým ideálům popírajícím Boží zákon. Tehdy se to dělo pod pláštíkem návratu k prvotní církvi atd., ale právě v kontextu politických událostí – které se „náhodou“ seběhly na jedné i druhé straně železné opony - je jasné, že také koncil byl dílem zednářů. Podstatná idea Pražského jara, revolučních snah v Německu a jinde i druhého vatikánského koncilu je jedna a tatáž – odvrhnutí tradičních křesťanských hodnot neboli osvobození se od zákona Božího. Pan Valenta např. píše: „Hnutí ´68 je dnes vnímáno také jako nositel vzniku moderní občanské společnosti, jaká dnes existuje v západních zemích. Pohyb na ose od revoluce k reformě a integraci vyvrcholil během 80. let, kdy se většina skupin hnutí ´68 znovu spojila v rámci ekologických politických stran, které pronikaly do politického systému a svým programem ovlivňovaly i další politické strany. ... Mnohé agendy, které dnes hýbou evropskou kulturou a politikou, jako ochrana menšin, univerzalita lidských práv, multikulturalizmus, feminizmus nebo ekologické paradigma, mají zjevné kořeny v hnutí ´68.“ Z uvedeného je jasné, že dnešní EU je marxistická daleko více než někdejší SSSR a stejně marxistický i je současný Vatikán, který ideologii multiulturalizmu a tzv. lidských práv (mezi něž se už nejnověji řadí i „právo na migraci“) plně podporuje. V KT to ale nikomu nevadí, protože tyto noviny marxizmu plně fandí. Komunistický režim z doby normalizace je tu správně nazván zločineckým, proč ale není pravdivě pojmenována i zločinnost oněch „důslednějších a věrnějších marxistů“ z Bruselu a z Vatikánu?!
Místo toho se nám na s. 13 objevuje heretik Richar Rohr. V rozhovoru pro KT několikrát překrucuje či zpochybňuje katolické učení o dědičném hříchu. Záměrně zaměňuje hřích s pocitem viny a propaguje humanistickou církev, která se podle něj má točit okolo toho dobrého ve světě. Paradoxně tvrdí, že lidem ukazuje cestu ke křesťanské dospělosti, k umění proměnit bolest. Ale na co? To neříká. Jeho cesta inspirovaná Jungem je bludná a vede do záhuby. Kromě toho nevede ani k slibované dospělosti ani k schopnosti zužitkovat vlastní zklamání. Skutečná cesta Kristova kříže vedoucí k spojení vlastní bolesti s tou Ježíšovou, proměnění bolesti na štěstí skrze lásku k Bohu a k věčnému štěstí v nebi, ta vždycky začíná přiznáním si vlastního hříchu a přijetím normy Božího zákona, který mě odsuzuje, a tak přivádí ke Spasiteli. K přijetí Boží milosti ale nikdy nedospěje ten, kdo odvrhuje Boží zákon, kdo se proti němu bouří a vynalézá různé „teologie“ či jiné ideologie na omluvení si hříchu. Právě takové ideologii osvobození se od zákona Božího se otevřela evropská společnost včetně církve v šedesátých letech. Je to ideologie působící otroctví hříchu a ten, kdo nebude konat pokání z této pradávné lži o svobodě od Božího přikázání, se nikdy nestane dospělým křesťanem ani šťastným člověkem.