Pravověr - zprávy, názory, komentáře...

Letos si připomínáme sté výročí vzniku Československa (28. 10. 1918), osmdesáté výročí zrady zvané Mnichovská dohoda (30. 9. 1938), sedmdesáté výročí uzurpace vlády Komunistickou stranou (únor 1948) a padesáté výročí naší okupace sovětskými vojsky (21. 8. 1968). Daleko více než periodicita osmiček v našich moderních dějinách, je zarážejícím jejich dělení na tak krátké časové úseky, v nichž jsme byli porobováni rozličnými ideologickými a politickými systémy. Od začátku 20. st. je každá generace novým svědkem dalších snah o zničení naší národní a státní svébytnosti.

I tolik obdivovaná První republika trvala pouhých 20 let. Chlapcům, kteří se narodili r. 1919 – po skončení 1 světové války – bylo r. 1939 právě dvacet let a zrovna narukovali, aby jakožto synové těch, kdo z první války vyvázli, vykrváceli na různých evropských frontách. Ano, přesně 20 let po osvobození z tzv. rakouského žaláře národů jsme se stali kořistí Německa, před nímž nás spojení s Rakouskem, Maďarskem, ale i Slovenskem a dalšími zeměmi, až do první světové války bránilo.

V únoru 1948 - pouhé tři roky po osvobození od německé okupace, jsme byli podrobeni vládě jedné strany. Komunistická ideologie marxizmu-leninizmu přímo navazovala na ideologii otců francouzské revoluce, k níž se konec konců hlásila i Masarykova republika. V obou případech jde o odmítnutí autority a rušení Božího řádu ve jménu tzv. lidských práv a svobod.

Těmito liberálními idejemi je unášena i současná EU. Především šlo a jde o devastaci rodiny! Pokud se sovětští komunisté chtěli udržet u moci, museli ideologii revoluce nenápadnězaměnit za jakýs takýs řád. Dobře věděli, že normální rodina - jednoho muže, jedné ženy a jejich společných dětí - je základem zdravého národa a fungujícího státu. Proto v SSSR od prvních revolučních pokusů o „kolektivizaci rodiny“ rychle upustili.

Naše Pražské jaro v r. 1968 bylo vlastně snahou přiklonit Československo znovu k původní marxistické ideologii, která právě tou dobou bujela mezi mladou generací na Západě. Tato západní neomarxistická vlna úzce souvisela s církevnickou akcí zvanou druhý vatikánský koncil (1962–1965). Ten otevřel církev sekularismu, mravnímu relativizmu a pohanství. Skrze církevní strukturu se světáctví, relativizmus a renesance pohanských démonických kultů šíří do světa i dnes. Sovětská okupace v srpnu 1968 byla bolestným zásahem, který nás ale na dalších 20 let aspoň částečně uchránil od hluboce protikřesťanské neomarxistické ideologie, z níž se pak na Západě rychle vyvinula agenda genderové rovnosti, tzv. LGBT práv i s juvenilní justicí a kradením dětí rodičům, což je zákonitý důsledek devalvace manželství, rozkladu rodiny a „svobody“ od Božího zákona. Tato zvrácená marxistická ideologie je nyní vtělena do tzv. Istanbulské úmluvy, o jejíž ratifikaci by naše poslanecká sněmovna měla v těchto dnech jednat. Sovětská okupace v srpnu 1968 měla i své oběti. Jenže Sověti sem aspoň přišli jako regulérní armáda a neorganizovali tady žádnou barevnou revoluci s pokoutně vytvořenými sakrálními žertvami, jak se to právě děje při různých jarech, majdanech a podobných akcích nedomácích tajných služeb. Kdybychom se už v 60. letech stali součástí Západu, naše nynější obrana proti současnému euromarxizmu by byla daleko těžší.

Ani polistopadový režim vlastně nevydržel víc jak 20 let. Od r. 2009 jsme už pod Lisabonskou smlouvou, která původní hospodářskou spolupráci v rámci EU, přeměnila v evropský superstrát, v němž jsou našemu malému národu zákony a podmínky diktovány z venku - „pro změnu“ opět Němci.

K čemu se tedy můžeme upínat? Jakou českou státnost máme slavit, na jakou být hrdi? Kdy vlastně náš národ žil svobodně bez cizího jha, bez tyranie lži a zhoubných ideologií? Nalezneme snad ten skutečný ideál a vzor naší české státnosti někde v dřívějších dobách?

I habsburská monarchie, která se oficiálně hlásila ke katolické víře, tuto víru ve skutečnosti deformovala, protože z ní učinila svou státní ideologii a v určitých fázích pronásledovala křesťany nevyhovující vídeňské verzi katolicizmu či nepodřizující se Římu. Byla to především sama církevní hierarchie, která evangelium zkreslovala a svým církevním imperialismem ho našemu národu znechutila. Římská církevní vrchnost upálila hlasatele pokání Jana Husa a několik desetiletí vedla válku proti Čechům, kteří Husovo odsouzení oprávněně nechtěli uznat. V Římě se slovo Čech stalo synonymem slova kacíř, protože římští preláti nazvali kacířem každého, kdo účinně a s ohlasem káral jejich mamonářství a jiné daleko horší hříchy.

(Přesně totéž dělá i dnes pan Bergoglio: arcibiskupa Vigána, který odvážně pojmenoval jím zastřešenou pedofilní církevní mafii, nazývá hlasem ďábla a častuje ho dalšími podobnými „pochvalami“.) Z těchto zločinů proti pravdě církevní vrchnost dosud nečinila opravdové pokání a činit ho nechce.

Ani zlatý věk našeho státu ve vrcholném středověku v době Karla IV. nebyl tak ideálně zlatým. Císař miloval Ježíše Krista a jeho evangelium a proto dal vše do rukou církve. Ale těsně před jeho smrtí nastalo papežské schizma a boje o církevní moc rozvrátily křesťanskou Evropu. Karel IV. prakticky završil budování jakési evropské unie založené na skutečně křesťanských zákonech a hodnotách. Jenže církevní preláti toto křesťanské impérium záhy zničili zevnitř. Nejvíc to odnesli zase Čechy, kde boj o tvář křesťanství probíhal pomocí meče a cepů. Avšak církevní hierarchie si dodnes nechce přiznat ani svou vina za upálení Jan Husa ani vinu za tzv. husitské vály.

Ani v době sv. Václava a ostatních knížat jsme nebyli svobodni. I sám Václav musel odvádět daně Němcům. Od úplného vojenského porobení Němci zachránil kníže svou zemi jen silou své svatosti - Božím zázrakem. A jestliže Václavova vláda byla vzorem Boží politiky, pak si musíme uvědomit, že jeho okolí tuto politiku nechtělo, Václav byl zavražděn a vláda přešla na jeho vrahy.

Konec konců i požehnaná misie sv. Metoděje na Moravě trvala pouhých 20 let. Po Metodově smrti byli jeho četní žáci vyhnáni za Dunaj a prodáni do otroctví.

Zlatý věk a ideální vzor naší národní státnosti se tedy plně nevtělil – nezrealizoval v žádné fázi našich dějin. Spravedlivý společenský řád vtělující a zpřítomňující Boží zákon a Boží podobu a charakter není otázkou žádné dějinné éry, rozhodně ne dějin Moravanů, Čechů a Slezanů. Boží řád není otázkou žádného politického systému, nýbrž je otázkou poznání Boží spravedlnosti a Boží svatosti. Tou Boží Spravedlností a Svatostí je osoba Ježíše Krista, Božího Syna. Čím více lidí v našem národě jej pozná a čím větší, intenzivnější a pravdivější toto jejich poznání Ježíše bude, tím více bude Boží království zpřítomněno zde na zemi.

Pán Ježíš říká: „Boží království je ve vás a mezi vámi.“ Ano: ten spravedlivý řád, po kterém toužíme a který si přejeme zavést v naší zemi, už tady je: je v těch, kteří přijali Ježíše Krista a jeho zákon. Ti obdrželi od Boha moc být Božími dětmi, tedy dědici a občany Božího království už tady a teď; moc být těmi, kdo v tomto světě zjevují, a tak i zpřítomňují a vtělují zákon Kristův – a to jste vy, kteří se nebojíte zde manifestovat za obnovu rodiny, za obnovu skutečných křesťanských hodnot – proti zvrácené Istanbulské úmluvě, proti globálnímu kompaktu o migraci vnucované nám OSN a EU.

Základem, na němž český stát vznikl, je víra v Pána Ježíše Krista a z ní plynoucí mravní hodnotový systém: věrnost manželskému slibu i navzdory všem protivenstvím, výchova dětí k spravedlnosti, láska k národu a vlasti až k prolití krve a před tím vším bázeň, věrnost a láska k Bohu našemu Otci, bez níž zůstanou všechny mravní hodnoty jen prázdnými slovy a neuskutečnitelnými sny. Jak říká moudrý Sirach: „Tři věci se mi líbí a prohlašuji je za ozdobu před Hospodinem i lidmi: svornost bratří, přátelství mezi bližními a ženu s mužem, když se vzájemně snášejí.“ (Sir 25,1).

Za tyto hodnoty se skutečně oplatí bojovat i umírat, protože jsou vepsány samotným Bohem do lidské přirozenosti, do našeho srdce a žádný pseudozákon a pseudostát ani žádná unie to nemohou změnit. A tento Boží rukopis v srdci člověka je tou nejzákladnější ústavou spravedlivého státu, kterou jsme povinni přijmout.

Dnes tak činíme. Jako náš vojevoda, i my chceme až do konce zůstat věrni nauce Ježíšově. Za normu našeho myšlení, slov a skutků – soukromých i těch veřejných - přijímáme zákon Kristův. Tak jako sv. Václav, když probodnut bratrovým mečem šeptal tu nejlepší ústavu svého budoucího státu: ----„Bůh ti odpust, bratře.“