PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

O svátosti posledního pomazání z Tridentského katechismu – výtah:

1. Duchovní pastýři mají věřící často vyučovat o svátosti posledního pomazání, protože pro křesťany je velmi užitečné pamatovat na smrt. Písmo říká „Při všech svých skutcích pamatuj na poslední věci a nikdy nezhřešíš.“ (Sir 7,40). Kdo často pamatuje na smrt během svého života, nebude při samotném umírání už tolik zarmoucen, ale bude spíš děkovat Pánu Bohu, že mu poskytuje čas a možnost se na smrt připravit i přijetím svátosti posledního pomazání.

2. Tato svátost byla nazvána posledním pomazáním proto, že ze všech svatých mazání, která Spasitel zanechal své církvi, se toto má udělovat jako poslední. Našimi předky byla tato svátost nazývána také pomazání nemocných anebo svátost umírajících. Těmito názvy mohou být věřící také snadno přivedeni k pamatování na poslední věci.

3. Poslední pomazání je skutečně jednou ze svátostí, což vidíme ze slov sv. Jakuba, který tvrdí, že se skrze toto pomazání i odpouštějí hříchy. Říká totiž: „Je-li někdo z vás nemocen, ať zavolá starší církve, a ti ať se nad ním modlí a maží ho olejem ve jménu Páně, a modlitba víry uzdraví nemocného a uleví se mu, a jestliže je v hříších, budou mu odpuštěny.“ (Jak 5,14-15). To potvrzují mnohé koncily, včetně tridentského a také papež Inocenc I.

4. I když se tato svátost skládá z více znamení a mazání je to jedna svátost, protože všechny její znamení působí jednu a tutéž věc.

5. Materií této svátosti je olivový olej posvěcený biskupem, který vhodným způsobem naznačuje duchovní účinek této svátosti, neboť olej pomáhá k utišení tělesných bolestí, navrací zdraví, působí veselost a je možno s ním i svítit, a také je velmi prospěšní k obnovení tělesných sil při únavě, což všechno naznačuje duchovní účinky, které tato svátost pro nemocného působí.

6. Formou této svátosti jsou slova modlitby, kterou kněz vyslovuje při každém jednotlivém mazání: „Skrze toto svaté pomazání, ať ti Bůh odpustí, cokoliv jsi zavinil skrze zrak, čich, hmat“ atd. Že je právě tato přímluvná modlitba formou této svátosti dokazují slova apoštola Jakuba, který říká: „Ať se nad ním modlí a modlitba víry uzdraví nemocného.“ Všechny církve zachovávají u této svátosti tuto formu přímluvné modlitby, i když jsou malé rozdíly ve slovech, ale smysl je všude stejný.

7. Forma ostatních svátostí buďto říká, co působí, jako když říkáme „Já tě křtím“, nebo „Znamenám tě znamením kříže“, anebo je vyjádřena rozkazovacím způsobem jako při kněžském svěcení, kde biskup říká: „Přijmi moc“. Ale u této svátosti posledního pomazání má svátostná formule způsob přímluvné modlitby, a to proto, že v této svátosti se kromě duchovní milosti udílí i tělesné uzdravení, které se ale nemá projevit vždy u každého nemocného. - Při této svátosti je vůbec pronášeno nejvíc přímluvných modliteb, protože právě umírající nejvíce potřebují modlitbu, a proto i všichni přítomní, zvláště kněží se mají ze srdce modlit a se vší vroucností odevzdávat Bohu život i uzdravení nemocného.

8. Svátost posledního pomazání byla ustanovena samotným Kristem Pánem a apoštolem Jakubem byla prohlášena a předložena. – Na tuto svátost Pán Ježíš ukazoval už tehdy, když vyslal učedníky po dvou, protože je o nich psáno: „Vyšli a kázali, aby lidé činili pokání, a vymítali mnoho zlých duchů, a mazali olejem nemocné a uzdravovali je.“ (Mk 6,12-13). A toto mazání nebylo jistě vymyšleno apoštoly, nýbrž bylo jim nařízeno Pánem. Nešlo o nějaké přirozené mazání, ale bylo to znamení duchovní moci, která působila skrze toto pomazání, jenž bylo ustanoveno víc k uzdravení duší než k vyhojení těl. To dosvědčuje sv. Dionisius, Ambrož, Chryzostom a Řehoř Velký. A proto je nutné toto mazání pokládat za jednu ze sedmi svátostí katolické církve.

9. Tato svátost se ale neudílí těm, kdo nejsou nemocní, protože i apoštol říká: „Je-li někdo nemocen…“ atd. Udílí se totiž jenom těm, o nichž se domníváme, že jsou tak nebezpečně nemocní, že je třeba se obávat, aby nenastal poslední den jejich života. – Avšak velmi těžce hřeší ti, kdo poslední pomazání odkládají až na čas, kdy už zmizela veškerá naděje na uzdravení a nemocný začíná pozbývat smyslů i života. Pro nemocného je totiž užitečnější, když tuto svátost přijímá v čase, kdy je ještě plně při smyslech a při rozumu a může si vzbudit víru a zbožný úmysl ducha. Tento lék je sice svou vlastní mocí spasitelný vždy, ale faráři mají dbát, aby byl udílen, pokud možno v čase, kdy těm, kteří mají nabýt zdraví, bude pro jejich nábožnost a zkroušenost i k většímu duchovnímu prospěchu. – Svátost pomazání se tedy nesmí udílet těm, kdo jsou sice v nebezpečí života, ale ne z důvodu nemoci, jako jsou např. ti, kdo se chystají na nebezpečnou plavbu, ti, kdo jdou do boje, nebo jsou odsouzeni na smrt. Kromě toho jsou k přijetí této svátosti neschopni také všichni, kdo jsou bez užívání rozumu; jako jsou děti, které nepáchají žádné hříchy, jejichž následky by bylo třeba prostřednictvím této svátosti zahladit. Duševně nemocní, kteří jsou vlivem své nemoci zbaveni užívání rozumu, mohou tuto svátost přijmout, pokud se občas nacházejí při zdravém rozumu, zvlášť, když ve chvílích duchapřítomnosti dávají najevo, že si přejí být pomazáni svatým olejem. Ale ten, kdo od narození nikdy nebyl při zdravých smyslech a při rozumu, tomu se pomazání udílet nemá. Jinak je to však s nemocným, který když byl při zdravém rozumu, chtěl tuto svátost přijmout, ale potom vlivem nemoci ztratil vědomí nebo duchapřítomnost (- tomu se svátost posledního pomazání udělit může a má).

10. Při svátosti posledního pomazání se maží ty části těla, které jsou nástroji smyslů, tedy oči, uši, nos, ústa, protože jsou sídlem chuti i nástrojem řeči; ruce, protože se jeví jako nástroj hmatu. Tento zvyk zachovává celá církev, vždyť podobně jako při tělesných nemocech se léčení koná na té části těla, odkud nemoc vychází, tak i u svátosti pomazání nemocných se maží ty údy, u kterých nejvíce vyniká účinnost smyslů, a dále také bedra coby sídlo žádostivosti, a nohy coby prostředek pohybu.

11. Poslední pomazání patří mezi ty svátosti, které může člověk přijmout víckrát v životě, ale při jedné nemoci představující nebezpečí smrti se udílí pouze jedenkrát. Kdykoliv se však nemocnému uleví a potom znovu i vlivem téže nemoci upadne do nového nebezpečí smrti, může mu být tato svátost udělena znovu.

12. Aby milosti udílené skrze svátost posledního pomazání nic nepřekáželo, má se před udělením této svátosti nejprve udílet svátost pokání a svátost oltářní. Dále ať se duchovní usilují nemocného poučit, aby si při svátosti pomazání vzbudil takovou víru, s kterou kdysi ti, kdo chtěli být uzdraveni přistupovali, k svatým apoštolům. Nejprve se má prosit za spásu duše a až potom za uzdravení těla, a to s podmínkou: „Je-li to k dosažení věčné spásy prospěšné.“ A věřící nesmějí pochybovat, jestli snad Bůh tyto svaté a slavné modlitby slyší, protože kněz je nepřednáší ve svém jménu, ale ve jménu a na místě církve a Pána našeho Ježíše Krista. Mají tedy být povzbuzováni, aby svátost tohoto spasitelného pomazání s velkou horlivostí přijali právě tehdy, když se dostanou do těžšího boje a zdá se, že jim ubývá duševních i tělesných sil.

13. Udělovateli svátosti posledního pomazání jsou kněží, jak učí apoštol Jakub, který říká: „ať zavolá starší církve“, a těmito staršími (presbyteroi) se myslí kněží, jak důkladně vysvětluje Tridentský koncil. Z ustanovení církve však má tuto svátost udílet, ne kterýkoliv kněz, ale vlastní ustanovený pastýř nebo ten, kterého on pověří. Je ale třeba pamatovat, že při vysluhování této svátosti, stejně jako při ostatních, jedná kněz v osobě Krista Pána a jeho svaté nevěsty církve.

14. Užitek této svátosti je udělení milosti, která promíjí hříchy, a to zvlášť lehké neboli všední, neboť hříchy smrtelné se smývají ve svátosti pokání. Tato svátost tedy není prvotně ustanovena k odpuštění těžších hříchů, protože to vlastní mocí působí jen křest a pokání. – Druhým ovocem svatého pomazání je, že duši zbavuje slabosti, nestatečnosti a všech ostatních pozůstatků hříchu. Člověk se totiž ničeho nebojí více než smrti a tato bázeň se ještě zvětšuje vzpomínkou na spáchané nepravosti a přetěžké výčitky svědomí. Jak je psáno: „přijdou zděšeni a na mysli budou mít své hříchy a jejich nepravosti je budou obviňovat a postaví se proti nim“ (Mdr 4,20. K tomu se přidá vědomí, že za chvíli budeme stát před soudním tribunálem Boha, který nad námi vynese nejspravedlivější výrok. A tak se stává, že věřící zachváceni touto hrůzou se cítí nesmírně zděšeni. V hodinu smrti je však potřebné odložit veškerý smutek a očekávat příchod Páně s veselou myslí a s připraveností ochotně kdykoliv odevzdat to, co nám bylo svěřeno. Aby tedy byla mysl věřících zbavena tohoto znepokojení a jejich duše se naplnila svatým a zbožným veselím, to působí svátost posledního pomazání. – Dalším užitkem, který můžeme pokládat za nejdůležitější, je, že se v této svátosti věřícímu dostává zbraň a posila proti útokům nepřítele lidského pokolení, který vždy usiluje o naši zkázu, ale v hodinu smrti toto úsilí ještě zintenzivní. Avšak naděje v Boží dobrotivost udělená v svátosti pomazání pozdvihuje našeho ducha, aby snadněji snášel všechny těžkosti nemoci i útoky samotného ďábla. – Konečně tato svátost přináší i tělesné uzdravení, pokud to nemocnému bude k dobru. A to, že v dnešní době nemocní tohoto uzdravení dosahují méně často musíme klást za vinu malé víře těch kdo tuto svátost přijímají i těch, kdo ji udělují. Druhým důvodem může být i to, že dnes, kdy se už křesťanství rozšířilo, není těchto zázraků tolik zapotřebí, jako v dobách prvního hlásání evangelia. – Přece však je třeba při této svátosti si vzbudit nejvroucnější víru, protože, ať už se vzhledem k tělesnému uzdravení stane tak či onak, věřící musí především mít pevnou naději, že působením tohoto svatého oleje dojdou uzdravení duchovního, a že pokud již budou mít vykročit z tohoto života, okusí na sobě ovoce překrásného výroku: „Blahoslavení, kteří umírají v Pánu.“ (Zj 14,13).