Vzpomínka na M. Jeronýma Pražského
Dnes je tomu 600 let, co byl v Kostnici upálen svědek křesťanské víry M. Jeroným Pražský, druh i žák M. Jana Husa. Rozhodující příčinou jeho odsouzení a smrti bylo, že před koncilem odmítl vyznat, že upálení M. Jana Husa bylo správné a spravedlivé.
Kostnický koncil svolal Zikmund, jenž svého bratra Václava připravil o římskou korunu, a zločinecký vzdoropapež Jan XXIII., kterého pak koncil sesadil. Koncil sám však též upadl do hereze, už jen tím, že se povýšil nad papeže a přijal tak tzv. konciliarizmus.
Tento heretický koncil bez důkazů odsoudil vůdce českého reformního hnutí Husa a jeho příznivce pak stíhal za „herezi“ nesouhlasu s jejich zločinem.
Včera se v kostele Církve československé husitské v Resslově ulici konala vzpomínka na M. Jeronýma. Po husitské bohoslužbě promluvili o Jeronýmovi profesoři Lášek a Čornej. Překvapil mě jejich neobjektivní výklad dobových pramenů svědčících o Jeronýmově životě a hlavně o jeho přesvědčení a vyznání. Sami přiznali, že o Jeronýmovi toho víme dost málo. Zdá se však, že obvinění vznesená proti němu v Kostnici si tito historici berou za hlavní zdroj informací o Jeronýmově přesvědčení, namísto aby více věřili jeho vlastním slovům a vzpomínkám svědků přítomných přímo v Kostici.
Tak na této vzpomínce na Jeronýma, kterou měl být tento pražský učenec uctěn, jako hrdina víry, zazněla znovu zcestná kostnická obvinění, že Jeroným prý byl ikonoborec, zneuctíval ostatky svatých, že prý sám, ač byl jen akolytou, sloužil mši o třech betlémských mučednících a že vyznával protestantskou tezi „sola scriptura“.
Avšak očitý svědek Jeronýmovy obhajoby v Kostici, který nebyl jeho přítelem, ale naopak stál na straně nepřátel – Poggio Bracciolini – napsal, že pokud Jeroným skutečně věřil to, co před koncilem vyznával, nebyl nejmenší důvod k jeho jakémukoli potrestání. Jeroným přitom musel před koncilem odpovídat ke všem 107 obviněním obsaženým v žalobě. Ke vzpomínaným věcem: ikonoborectví, úctě k ostatkům svatých, respektování autority církevních učitelů atd. se tedy musel v Kostnici veřejně vyjadřovat. Přitom všem neřekl nic, co by se neslušelo na muže křesťanského.
Zajímalo by mě, jak chtějí páni profesoři vysvětlit tento rozpor. Míní snad, že Jeroným vědouc, že jde na smrt, před koncilem promyšleně a systematicky lhal? Pokládají ho snad za tak hloupého a naivního, že se, podle nich, ještě snažil si zachránit život.
Pokud by M. Jeroným byl takovým pošetilcem a hlupákem, jakým ho představují, proč si ho pak připomínat a stavět za vzor?
Ostatně i při své zradě Husa v důsledku mučení si Jeroným, jak se zdá, nechal zadní vrátka. V dopise Václavu IV., v němž mu oznamuje své údajné prozření a zřeknutí se Husa, je jen velmi stručný a píše, že nyní nemůže „pro nedostatek času“ vysvětlovat v čem se Hus konkrétně mýlil, ale napíše o tom později. Toto pokračování už ale králi nenapsal, nýbrž znovu se k M. Janu Husovi začal hlásit, jakožto k muži zbožnému a svatému, nespravedlivě umučenému za pravou křesťanskou (což tehdy znamenalo totéž, co katolickou) víru.
VSC
30. 5. 2016, Praha
