Jan Hus stále kontroverznější
Minulý rok vyšel v slovenském časopise Kultúra (14/2015) článek s názvem Kontroverzný „Mistr Jan Hus“. Autorem je František Vnuk. Závěr článku předpovídá, že rok 2017, se svým lutherovským výročím, bude další velkou příležitostí pro „revizionisty církevních dějin“. Kéž by blížící se rok 2017 přinesl podstatně lepší a pravdivější hodnocení reformačního období církevních dějin, než podává tento horkou jehlou sepsaný článek Františka Vnuka. Jenom namátkově: např. král Václav IV. nezemřel v září 1411, a Václavova smrt tedy nepatřila mezi příčiny toho, že Hus na podzim 1412 opustil Prahu, jak tvrdí autor článku. Václav IV totiž zemřel 16. srpna 1419. V době Husova upálení nebyl tedy Zikmund českým králem, ale byl následníkem svého staršího bratra Václava, a proto se vměšoval do české politiky. Mezi knihy, z kterých jsou vytaženy Husovy odsouzené teze, nepatří spis Proti šesti bludům, a naopak tam patří spisy Proti Stanislavovi a Proti Pálčovi atd. V celku autor podává pohled na Husa, který je jednak sestaven z dost nepřesných informací a hlavně: je to pohled, který nevychází z katolické víry, ale spíše z ideologie katolicizmu, což není zdaleka totéž.
To vše by se autorovi, který má jinak velké zásluhy v obhajobě slovenského státu a zdravých katolických postojů, dalo snad prominout, kdyby alespoň trochu zohlednil skutečnost, že 20. století přineslo solidní historické přehodnocení Husovy kauzy, v němž bylo s jistotou dokázáno, že kostnický koncil připisoval Husovi mnohé bludy, které Hus skutečně nikdy neučil a nezastával. To ve své knize „Kacířství Jana Husa“ vcelku čtivě a poutavě rozebírá benediktinský kněz Paul de Vooght. (De Vooght Paul, Kacířství Jana Husa, díly 1-32 in: Teologická revue Husitské teologické fakulty univerzity Karlovy v Praze, přeložila L. Havlíčková, od č. 1/1997.)
Husova kauza
Pokud se na Husovu kauzu podíváme víc z blízka a pokud nejsme zatíženi ideologickými předsudky jedné či druhé strany, můžeme s čistým svědomím hájit Husovu úplnou katolickou pravověrnost. Co se týče těch 29 článků – které ve svém článku František Vnuk vzpomíná - ty byly záměrně nesprávně a zkresleně vytaženy z Husových knih: Koncilové komisy, která Husa soudila, se nelíbila Husova definice církve, jako shromáždění všech předurčených k věčné spáse (čl. 1 a 6). Vyvozovali z toho, že podle Husa zřejmě ti, kdo budou nakonec zavrženi, nejsou členy církve. Tomu podle komise nasvědčovalo i Husovo tvrzení, že ti, kdo budou spaseni, nebyli nikdy údy ďáblovými a ti, kdo budou nakonec zavrženi, nikdy nebyli údy Krista. (čl. 2, 3, 5). To sice Hus tvrdil, ale ne tak, jak to chápali komisaři. Podle Husa jsou v církvi jinak ti, kdo vytrvají v milosti a budou spaseni a jinak ti, kdo od milosti nakonec odpadnou a přijdou do pekla. Obojí druh lidí je podle Husa v církvi, ale jen ti předurčení k spáse jsou skutečnými údy církve svaté v plném smyslu slova. Ti druzí jsou také údy církve a Krista, ale ne tak, jako ti, kdo budou nakonec spaseni; tzn. ne stejným způsobem a ne ve stejném smyslu. Jedni jsou údy Kristovými jen zdánlivě, jiní skutečně, ale pouze podle přítomné spravedlnosti a další podle přítomné spravedlnosti i podle předurčení k životu věčnému. Zavržení jsou v církvi podobně, jako i v lidském těle jsou např. hnis či výkal – jako něco, co musí být nakonec z těla vyvrženo. Takové vyjádření preláty jistě velmi hněvalo. Ve skutečnosti na něm ale není nic bludného! Na obhajobu tohoto pojetí uvádí Hus citáty svatých, hlavně Augustýna, který také rozlišuje mezi spasením podle přítomné spravedlnosti a podle předurčení. Totéž říká i sv. Jan evangelista: „Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi.“ (1 J 2,19) Tento citát Hus několikrát uvádí. František Vnuk tvrdí, že Hus byl odsouzen za predestinaci. To není pravda! Na samotném Husově chápání predestinace, tedy nauky o předurčení k spáse, koncilu nic nevadilo. Diskuze o predestinaci byly u tehdejších teologů zcela běžné, proto se koncilové komisi nezdálo nijak divné, že Hus o predestinaci píše. Pro dnešního katolíka je to naopak dost nezvyklé téma. Proto je dobré si v zkratce uvědomit, o co jde:
Otázka předurčení je bytostně spjata s Boží láskou. Bůh dal za nás svého Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (srov. J 3,16) Zároveň je tato otázka spojena s tím, že Bohu není nic skryto, ani v minulosti ani v přítomnosti ani v budoucnosti (atribut Boží vševědoucnosti). Bůh ví, kdo nakonec bude spasen a kdo zavržen, protože ví, kdy se člověk rozhodne proti Jeho vůli a kdy ne. Jeho vědění ale nikoho neomezuje ani nenutí jednat proti své svobodné vůli. „Boží vůle je, aby všichni byli spaseni.“ (2 Pt 3,9) Je ale bolestnou realitou, že všichni spaseni nebudou. Hus otázku „předurčení a předzvědění“ řešil proto, aby vyjádřil bolestnou realitu, že v církvi jsou zhýralí preláti, kteří už vnitřně od církve odpadli, ale zastávají nejvyšší úřady. Na rozdíl od nich skutečnými členy církve (Tajemného Těla Kristova) jsou ti křesťané, kteří žijí z víry a Krista upřímně následují, neprodávají Ho ani za peníze ani za lidskou slávu. Tito jsou odpadlou hierarchií, tak jako Jan Hus, tvrdě pronásledováni.
Hus a papežství
Podle toho, jak si Hus zadefinoval církev, je třeba rozumět i jeho tvrzení, že Petr nebyl a není hlavou církve katolické (čl. 7). To je správné vyjádření, protože církev katolickou tvoří všichni spasení od Ábela až po posledního spravedlivého na konci světa, a hlavou tohoto Tajemného Těla Kristova – celé církve, bojující, spící i vítězné – je jedině Kristus sám. Třeba si uvědomit velké pohoršení, které tehdy bylo: Byli tři papežové. Nevědělo se, jestli aspoň jeden z nich je skutečně pravým papežem. Katoličtí teologové se snažili najít kriteria pro určení pravého nástupce sv. apoštola Petra. Hus k tomu dodává, že máme předpokládat, že ten a ten, kdo vystupuje jako papež, je skutečně představeným všech partikulárních (místních) církví a náměstkem Kristovým, ale nemáme v to věřit jako v pravdu víry, protože o něm nevíme s jistotou ani to, jestli je vůbec křesťanem. (čl. 10 a 11). Věříme pravdu víry, že Kristus dal Petrovi primát mezi apoštoly, a že tentýž úřad mají i Petrovi nástupci, ale nevěříme v konkrétního papeže! To by se nám potom mohlo stát, že se ve víře zklameme nebo dokonce budeme věřit v Antikrista, který se bude vydávat za papeže. (viz Hus, Proti Stanislavovi 2. kap.) Pokud se „papež“ navenek chová jako pohan a nepřítel Krista, máme o něm (stejně jako o každém jiném člověku) předpokládat, že není členem církve ani papežem. Tento postoj Hus ve svých knihách vyjádřil, ale koncilní komise v této věci možná Husa vůbec nepochopila anebo spíše pochopit nechtěla. Obvinili ho z bludných tvrzení, že hříšný papež není nástupcem sv. Petra (čl. 12, 13, 20, 21) a že zvolení zlého člověka papežem je neplatné (čl. 23 a 25). Z Husových knih, odkud články vytáhli, je ale jasné, že Husovi se nejedná o jakkoli hříšného papeže, ale o heretika a odpadlíka – takový podle Husa nemůže být zvolen papežem a není nástupcem sv. Petra. (To pak r. 1559 potvrdil i Papež Pavel IV. svou bulou Cum ex Apostolatus officio.) Ten rozdíl mezi prostým hříšníkem a heretikem-odpadlíkem, však preláti na kostnickém koncilu nechtěli pochopit, protože tentýž princip se vztahoval i na mnohé z nich (viz čl. 8). I svatokupectví, které pěstovali téměř všichni vyšší preláti, bylo už církevními otci označeno za kacířskou herezi. To by pak znamenalo, že všichni svatokupci, tedy de facto asi všichni kardinálové i biskupové, jsou vyloučeni z církve. Tímto způsobem kardinálové nemohli ani uvažovat!
Z tohoto pohledu se další tzv. Husova hereze, že kněz má povinnost kázat i bez dovolení církevní vrchnosti (čl. 17 a 18) zdá maličkostí. I tento Husův postoj byl ale překroucen. Hus nepopíral církevní autoritu a povinnost poslušnosti (což mu vytýkali i v čl. 15). On ve svých spisech mluvil o specifickém případě, kdy preláti zakazují kázat z nenávisti a zloby, protože sami nepřijímají evangelium a kdy nařizují věci, které jsou proti Božímu zákonu. (Viz např. finanční příspěvky na válku „papeže“ Cossy proti Řehoři XII. a jeho poddaným a dnes příspěvky na tzv. uprchlíky, kteří přicházejí podrobit Evropu svému falešnému bohu.)
Zvlášť závažným je obviňování Husa z tvrzení, že papežství bylo ustanoveno až císařem (čl. 9, 26, 27, 28) Ze všech ostatních obvinění Husa historikové 20. st. očistili, ale v této věci na něm nechávají stín kacířství. Ve skutečnosti k tomu ale není důvod! Zdá se, že tento postup volí záměrně, aby nemuseli udělat závěr, který dnes nechtějí slyšet ani katolíci ani protestanti ani ateisté – že Hus byl pravověrným katolíkem věrným katolické Tradici ve všem. Na koncilu Hus jasně prohlásil, že jeho vyjádření o vyplynutí papežské moci z moci císařské se týká pouze papežovy světské politické moci. Papež tehdy byl skutečně světovou politickou velmocí a právě v tom viděl Hus příčinu duchovního úpadku církve a o tom mluvil. Z mnoha Husových vyjádření jasně plyne, že věřil v biblické ustanovení papežského primátu přímo Kristem. V 9. kap. O církvi říká: „Předpokládejme tedy to, co jsme řekli shora v 1., 2., 3. a 4. kapitole, že svatá církev obecná, kterou tvoří všichni předurčení k spasení, jest jediná, a že jediný Kristus je hlavou této církve, právě tak jako je sám nejdůstojnější osobou v té církvi, která jí a jejím údům dává pohyb a vnímání v životě milosti. Tu je naprosto zřejmé, že Petr ani nebyl ani není hlavou svaté církve obecné. (viz čl. 7) A pravdivý je výrok blaženého Dionysia, že Petr byl mezi apoštoly hlavním vůdcem a základem církví, jak jsme o málo výše pověděli o apoštolech. A pravdivý je také Augustinův výrok, že byl první mezi apoštoly podle jisté výsady. Pravdivý je také Marcelův výrok, že Petr byl hlavou celé církve, kterou spravoval učením a příkladem. Avšak nebyl osobou důstojnější než Kristova matka, ani nebyl rovný Kristu.“ Toto napsal M. Jan Hus o papeži a podle toho i jednal ve svém životě. K papeži se odvolával, s papežem počítal ve svých vizích obnovy církve a k papežovu soudu – v Kostnici – se také nakonec dostavil.
Nepravdivé a zlomyslné odsouzení Husa za údajné hereze, které nikdy nehlásal, způsobilo povstání českého národa a krvavou válku zvanou husitská. Vinu za toto krveprolití však nenesl Jan Hus. Ten byl naopak obětí! Vinu nesla církevní vrchnost, která hájila své přesvědčení a hlavně své politické postavení pomocí politické a vojenské moci a za cenu jakýchkoli obětí. Bezbožníci v církevních hávech byli schopni sami promyslet heretické pojetí církve bez hierarchie a svátostí a obvinit z této hereze horlivého kazatele Husa, který jim velmi vadil, protože se dosti účinně domáhal reformy církve. Aby se Husa zbavili, systematicky o něm šířili pomluvu, že je heretik. Byl to přeci nejspolehlivější způsob, jak tehdy někoho zlikvidovat. Když pak Hus dokonce i před ekumenickým koncilem odmítl sám sebe prohlásit za heretika a kacíře, byl za tuto „neposlušnost a zatvrzelost“ upálen! Jeho rozhořčeným přívržencům se nadále demagogicky tvrdilo, že jejich milovaný kazatel byl heretikem a kacířem, a kacíři, že jsou všichni, kdo se k Husovi hlásí. Koncil si předvolal i všech 450 českých šlechticů, kteří proti upálení Husa písemně protestovali. Takto církevní vrchnost, která se snažila zlikvidovat nepohodlné reformní hnutí, způsobila rozdělení církve a válku. Tento zločin kněží a biskupů je hlavní příčinou odpadu českého národa od katolické víry.
Podobný scénář se opakoval o 100 let později, s tím rozdílem, že Luther už ono heretické pojetí církve bez hierarchie a svátostí (jehož otcem měl být údajně Viklef) skutečně přijal. Ani Luther ale nebyl hlavním propagátorem těchto proticírkevních bludů. On zpočátku sloužil mši sv., ctil Pannu Marii atd. Protestantizmus jak ho známe dnes, je spíš dítětem německé politiky, která směřovala k oddělení se od Říma, což byla opět protireakce na církevní mocichtivost a hamižnost. Tyto hříchy jsou opět příčinou odpadu celé Evropy od Krista! K vytvoření velkého západního schizmatu, z něhož pak vyrostlo osvícenství, modernizmus i dnešní zcela protikřesťanská atmosféra, byl tedy použit jednoduchý princip „rozděl a panuj“. Na jedné straně hřích prelátů, kteří demagogicky zdůrazňovali církevní vládu, neomezenou důstojnost kněžského úřadu atd. A na straně druhé pýcha a ctižádost tiše pracujících teologů, která vynalezla církev bez hierarchie, bez svátostí, bez tradice a nakonec i bez živého Krista. (Mezi ně však Hus v žádném případě nepatřil!) To jsou dva zločiny křesťanů, které umožnily vznik tzv. sekulární společnosti, která se však dnes už stává otevřeně protikřesťanskou.
Stanislav Cigánek
