Zrození Syna
(2. ned. po Narození Páně: Sir 24,1-16; Ž 147; Ef 1,3-18; J 1,1-18)
Boží slovo nám zjevuje tajemství zrození Božího Syna, kterým druhá Božská osoba od věčnosti přijímá Boží přirozenost a podstatu.
„Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo bylo Bůh ... všechno povstalo skrze ně.“
„Moudrost chválí sama sebe ... před věky na počátku mě stvořil (učinil) až navěky být nepřestanu.“
To Slovo je Boží Syn, druhá Božská osoba, náš Spasitel Pán Ježíš Kristus. On je Slovo Boží. Jak je Syn Boží z Otce zrozen? Podobně jako se rodí slovo v srdci, v mysli člověka - úkonem intelektu. Syn se rodí z Otce aktem sebepoznávání. Otec jaksi poznává sám sebe, svou nekonečně dokonalou Božskou přirozenost, a tímto sebepoznáním se také zároveň jakoby seberealizuje. Nějak tak, jakýmsi tajemným způsobem, který je nám lidem nepochopitelný, ale je přirovnatelný k věcem tohoto světa, které známe a chápeme, se rodí Syn-Slovo z Otce. Má tutéž přirozenost jako Otec, ale je druhou odlišnou osobou. Podobně jako každý muž je synem svého otce, je mu podobný a je vlastně totéž, co otec - člověk - ale je to nová osoba. (Je totéž, ale není tatáž osoba.) A podobně jako lidské slovo, je nejprve myšlenkou a až potom bývá vysloveno, tak i Boží Syn, předtím než přišel na svět, ba před stvořením světa, byl už v lůně Boha Otce, jako slovo, když je v srdci člověka, ale není ještě vyřčeno.
To Slovo Boží je tedy aktem sebepoznání, a proto je také, zvlášť ve Starém Zákoně, nazýváno Boží Moudrostí. „Moudrost chválí sama sebe: ... před věky na počátku mě stvořil (učinil) až navěky být nepřestanu“. Syn Boží je ovšem netvořený, zrozený. I v tomto citátu by se spíš než ‚stvořil‘ mělo přeložit ‚učinil‘. Bůh totiž působí (činí) dvojím způsobem: uvnitř sebe nutně a vně sebe nenutně ze svého svobodného rozhodnutí. Když apoštol mluví o našem předurčení před stvořením světa, říká: „ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil...“. Při tomto předurčení lidí jde o nenutný svobodný akt Boží vůle. Bůh nás nemusel stvořit, a když už nás stvořil, nemusel nás vykoupit a nemusel nám dát svou milost ke spáse. On se však už před stvořením světa svobodně z lásky rozhodl nás stvořit a učinit všechno pro naši spásu. Bůh se před stvořením světa rozhodl přijmout tě za svého syna, za svou dceru! Je to jeho svobodné rozhodnutí. Kdežto při onom duchovním zplození svého vlastního Syna, je to něco jiného. Jeho - Ježíše - nemohl nezrodit, protože nemůže nepoznávat a nemilovat sám sebe. Proto Moudrost neříká: „ze svého svobodného rozhodnutí mě učinil“, ale říká: „na počátku mě učinil“, protože se jedná o „učinění“, které je nutné, které nemůže nebýt, a které není stvořením nýbrž něčím, co nazýváme zrozením. (Ježíš je „zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem“.) To neznamená, že by toto zrození Syna čili učinění Moudrosti v počátku snad bylo něčím proti vůli Boha, to ne, vždyť Bůh nutně poznává a miluje sám sebe, ale je to prostě něco co nemůže nebýt, nebo lépe řečeno musí být, tedy nutně je, a to je Syn (a podobně i Duch svatý). Těmto slovům Moudrosti z knihy Sirachovcovi je jistě možné dát i jiné výklady, ale uvedený plně odpovídá dogmatu katolické víry.
A tak je tedy rozdíl mezi nutným zrozením vlastního Syna Božího, který je jedné podstaty s Otcem a nenutným znovuzrozením nás z vody a z Ducha svatého, kteří jsme za Boží děti přijímáni z milosti. „Ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista.“
