PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

„Když jsme byli v moci hříchu, působili v nás vášně podněcované zákonem a nesly ovoce smrti. Nyní, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme zproštěni zákona, takže sloužíme Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona.“

Tento český překlad se dost liší od originálu. Volnost překladu má své opodstatnění v celkovém kontextu listu Římanům. Máme-li se však zamýšlet do hloubky nad tímto krátkým úryvkem, potřebujeme doslovnější znění. Doslovně by bylo: „Když jsme byli v těle (sarx), vášně hříchů (genitiv) skrze zákon působily v údech našich na plození smrti. Nyní však (jsme) my osvobozeni od zákona (umřevši) v tom (rozuměj: v zákoně), který nás svazoval, abychom otročili Bohu v novosti Ducha a ne v zastaralosti litery.“

Hlavní smysl těchto dvou veršů je tentýž jako u předcházejícího citátu Ř 7,4. Jde o duchovní smrt spolu s Kristem, o spoléhání se na milot Boží, a ne na svou vlastní spravedlnost. Zákon má ten význam, že mi ukazuje nemožnost dosáhnout spravedlnosti svou vlastní silou. Největší záhadou v tomto úryvku Ř 7,5-6 však je, co jsou to ty „vášně podněcované zákonem“.

Pojďme popořádku: „Když jsme byli v těle (sarx), vášně hříchů skrze zákon působily v údech našich na plození smrti.“ Co znamená být v těle? Je zde řecké slovo sarx, tedy masité tělo, které znamená tu naši fyzickou schránku (ne soma, které znamená tělo i s duševními silami). Jak je člověk v těle? Nejde o to, že naše duše je až do smrti svázána s tímto fyzickým tělem. Sv. Pavel myslí na aktuální spočívání lidské mysle v určitém předmětu, konkrétně v „sarx“, tedy v té nejnižší stránce naší bytosti. Čili: „když jsme byli svou myslí zaměřeni na tělesné věci“. A co jsou to ty tělesné věci? „Žádost těla, žádost očí a pýcha života“, ale souhrnně jde o spoléhání se na sebe, na to že si svou silou či moudrostí opatřím své štěstí, svou spravedlnost, svou dokonalost atd. To je smýšlení těla. Pokud člověk v tomto smýšlení těla zůstává, pokud je „v těle“, působí v něm „vášně hříchů“. Pokud naopak „vytrvalostí v dobrém jednání, hledá nepomíjející slávu a čest“ (2,7), pak nad sebou uznává Boha, který se dává nalézt těm, kdo ho hledají a uděluje jim svou milost. Takový člověk má spasitelnou víru. Kdo naopak „odpírají pravdě“ (2,8), odmítají tím Boží milost, ať se pokládají za křesťany nebo ne, ať jsou pod zákonem nebo bez zákona.

Co rozumět pod „vášněmi hříchů“. V originálu je „ta pathémata tón hamartión“. Pro vášeň je v NZ použit buď termín „hé epithimia“ - touha, anebo „tó pathéma“ – prožitek, utrpení, to, co člověk musí snášet, nebo „hó thymós“ – duše, duch, srdce jakožto sídlo citu, vášnivá tužba, náruživost. Zde je termín „ta pathémata“. To samé slovo bývá jinde použito pro utrpení, které snášel Kristus nebo pronásledovaní křesťané. Čili zde sv. Pavel myslí na vášeň, se kterou se člověk nutně nemusí ztotožňovat, nemusí s ní svou vůlí souhlasit.

V našem těle jsou různé vášně – pocity a duševní hnutí. Např. radost, strach, pocit očekávání, naděje, vděčnosti, ale i vášně negativní jako je hněv, strach apod. Pokud je ve mě pozitivní dušení vášeň (touha) a já se nacházím „v těle“, automaticky mě to vede k tomu, že budu toužit po věcech tělesných, včetně těch nedovolených, což už je hříchem. Dokud ale k této nedovolené touze nedám vědomý souhlas, jde o „patéma“ – jakési pnutí, tlak, kterým můj duch, jenž chce zůstat ve spojení s Bohem, trpí újmu, jako něčím, co na něj tísnivě doléhá zvenku. Je ale nemožné se tomu souhlasu s nedovolenou, nezřízenou vášní trvale vyhýbat, pokud jsem „v těle“. Řešení je nasnadě. (Být v Duchu...).

Tyto „vášně hříchů skrze zákon působí v našich údech na plození smrti“. Český ekumenický překlad dokonce říká „hříšné vášně podněcované zákonem“. To je sice nepřesné, jak jsme viděli, přesto se ale můžeme zeptat: Jak tedy jsou hříšné vášně podněcovány zákonem? Nebo lépe řečeno: Jak vášně spojené s hříchem působí smrt skrze zákon? To že vášně vedou k hříchu a tak působí smrt, to chápu, ale proč skrze zákon? Jak působí vášně skrze zákon? Nejde o zákon sám o sobě, ale spíš o postoj člověka, který „je pod zákonem“, tedy který hledá svou spravedlnost v zákoně. Tento vnitřní postoj spoléhání na sebe je to, co zákon působí. Pokud se člověk snažil dodržovat Mojžíšův zákon, automaticky to v něm probouzelo jakési doufání, že naplněním těchto předpisů bude spravedlivým před Bohem, a tak si zajistí jakýsi druh spasení či duchovního povýšení. Tento vnitřní postoj samospravedlnosti je v následujícím verši nazván „zastaralostí litery“. Člověk v tomto „zákonném“, zákonickém smýšlení zůstává až do té chvíle, dokud nedospěje k cíli a naplnění zákona, jímž je Kristus a jeho vykupitelská oběť na kříži přinesená za hříchy všech lidí pro jejich ospravedlnění – pro ospravedlnění darované Bohem z milosti Krista Ježíše. Zákon vede k poznání hříchu a tím i k poznání, že jsem ztracen, že vidina mé vlastní spravedlnosti je nereálným snem, a tedy že nutně potřebuji Spasitele.

Jak tedy vášně hříchu působí skrze zákon? Zákon mě tlačí k snaze o spravedlnost a vášně mě naopak tlačí k nespravedlnosti. Výsledkem je nesnesitelné napětí, které mě nutí hledat únik. Jenomže úniku nenacházím, protože se nemůžu zbavit ani zákona, neboť ten je svatý a Boží a nikdy nezemře (jako ten první manžel nešťastné ženy), nikdy nepřestane platit. A dokud jsem naživu, nemůžu se zbavit ani vášní, které mě znovu a znovu tlačí k hříchu. A tak, „já nešťastný člověk“ nacházím jediné východisko – smrt, totiž rozsudek, který nade mnou vynáší zákon, za to, že jsem ho porušil. Toto vědomí rozsudku smrti vede k poznání Spasitele, který zemřel za mne. To vše už bylo v listu Římanům řečeno několikrát. Proto tady apoštol jen používá slov: „vášně hříchů skrze zákon působí v našich údech na plození smrti“. Ty vášně působí smrt skrze zákon tak, že působí hřích, a hřích - skrze zákon, říkající: uděláš-li to a to, zemřeš - přináší smrt. Tento vztah zákona, spravedlnosti a hříchu je třeba vnímat, abychom rozuměli, o jakém osvobození od zákona bude řeč v následující větě.

Než se k ní ale dostaneme, ještě si všimněme slov „působí v našich údech na plození smrti“. Není řečeno, že ty vášně působí v nás, protože tím by se mohlo rozumět, že jsme se s těmi „hříchovnými“ tužbami svým duchem ztotožnili, což by samozřejmě bylo hříchem. Jenomže sv. Pavel tady ukazuje na zákon hříchu a smrti, který působí, že to ovoce smrti přichází, i když člověk nějaké zlo vykoná nechtěně či dokonce nevědomě. Snažím se o dobro, ale nějak to pokazím, někde se neovládnu, něco přeženu, a způsobím tím zlo. Proto je řečeno, že ty vášně působí v našich údech. Ne tedy v našem nitru, v našem duchu. Tam působí jen tehdy, když jim to vědomě dovolím, tedy když vědomě hřeším. I to je bohužel běžná situace v životě, křesťana, která pro něj znamená, že se musí znovu vrátit na začátek – k Ježíšově Krvi. Tady ale sv. Pavel mluví o situaci ospravedlněného spaseného člověka smířeného s Bohem v krvi Kristově a o tom, že i v takové situaci v něm dále působí síla hříchu, která se ho snaží o jeho spasení v Ježíšovi oloupit. A právě tajemství našeho spoluzemřití s Kristem je tím, co nás může zachránit, aby k tomu vypadnutí z milosti Boží nedošlo.

„Nyní však (jsme) my osvobozeni od zákona (umřevši) v tom (rozuměj: v zákoně), který nás svazoval, abychom otročili Bohu v novosti Ducha a ne v zastaralosti litery.“ Tedy: Jsme osvobozeni od zákona v tom, co nás poutalo, abychom otročili Bohu… Slova „v tom, co nás poutalo (svazovalo)“ znamenají, že zákon nás vlastně osvobodil od sebe samého. Jak? Tak, že nám způsobil smrt a tím na nás ztratil nárok! Jsme osvobozeni od zákona zákonem! Jsme osvobozeni od zákona v zákoně. V něm, ne mimo něj. Podle něj, podle jeho spravedlivého ustanovení: „když mě přestoupíš, zemřeš“. To bude dál rozvedeno v následujících verších: „Vždyť bych neznal žádostivost, kdyby zákon neřekl: Nepožádáš. Hřích použil tohoto přikázání jako příležitosti, aby ve mně probudil všechnu žádostivost; bez zákona je totiž hřích mrtev. Já jsem kdysi žil bez zákona, když však přišel zákon, hřích ožil, a já jsem zemřel...“.

A tak vědomí, že jsme mrtev spolu s Kristem a v Něm, mi přináší tu pravou svobodu od hříchu i od zákona. Nejsem osvobozen od zákona proto, že by zákon přestal platit, ale proto, že jeho ustanovení pro mě osobně už ztratila význam, protože mi už nemůžou přinést život, který zákon sliboval slovy: „když budeš toto dělat, budeš žít“ (Gal). Jsem osvobozen od zákona, protože být pod zákonem znamená spoléhat se na tu spravedlnost, která je ze zákona a na ten život, který je slíben těm, kdo jej dodrží. Ale tím, kdo zákon dodržel a naplnil, je jedině Kristus. Já už se nemůžu spoléhat na spravedlnost a život slíbaný zákonem, protože jsem zákon porušil a byl jsem zákonem – vlastně hříchem skrze zákon - usmrcen a tak zbaven veškeré „zákonné“ naděje. A Boží Syn sestoupil z nebe, aby tuto mou beznadějnou situaci vzal na sebe. On byl ukřižován spolu se mnou a za mě, jako reprezentant a hlava lidského rodu. Jsem tedy osvobozen od zákona a od jeho rozsudku, protože už nejsem tím, kdo očekává záchranu skrze zákon. Už jsem se přesvědčil a vím, že zákon mě nespasí, nýbrž pouze usmrtí. Jsem už totiž zákonem odepsán a úplně vyřízen, zlikvidován, a proto jsem od něj svoboden, protože už nemám důvod od něj očekávat něco dobrého. Zákon už ode mne nic neočekává a já nic neočekávám od něj. Vždyť všechno své dobro očekávám jen z milosti Pána Ježíše. To platí nejen pro zákon Mojžíšův, ale i pro zákon Boží vůbec. Ne proto, abych ho ještě víc porušoval, ale proto, abych byl svoboden od spoléhání se na svou neexistující spravedlnost, od tělesného spoléhání se na zákon, a tak abych chodil v Duchu.