Vinice Páně - 13. neděle
Vinice Páně
(1Kor 16,13-24; Mt 21,33-42 – 13)
V dnešním apoštolu i evangeliu se mluví o církvi. V evangeliu užívá Pán Ježíš podobenství o vinici a zlých vinařích, v apoštolu už sv. Pavel uvádí jména konkrétních dělníků, kteří na té vinici Páně pracovali. Byl to jakýsi Štěpán a jeho rodina, kteří byli prvotinou Acháje (oblast s hlavním městem Korintem) a „odevzdali se svatým na službu“. Štěpán byl v celé oblasti mezi prvními, kdo uvěřili v Krista, a dal se cele do služeb církve. Zřejmě se v jeho domě scházela církev, což znamenalo, že prakticky celá jeho rodina byla ve službě církvi, a že už vlastně nežili svým soukromým životem, ale všechen svůj čas dali do služby evangeliu, ne však přímo hlásání evangelia, ale služby věřícím. Taková obětavost nebyla u všech křesťanů, byla to spíš výjimka. Apoštol Pavel nežádal od ostatních křesťanů, aby se dali do služby evangelia tak naplno, jako Štěpán, ale žádal od nich, aby si Štěpána a jeho rodiny vážili a podřizovali se jim. Dalšími takovými sloužícími v církvi byli v době apoštola Pavla manželé Priscilla a Akvila (Sk 18,2; 18,26; 1Kor 16,19), které zde Pavel také vzpomíná, že se v jejich domě scházela církev (museli odejít z Říma kvůli rozkazu Klaudia, Pavel se s nimi setkal v Korintě, ale potom z Korinta odešli) a Pavel uvádí i další.
Štěpán přišel z Korinta za Pavlem (asi do Efezu) a ztěžoval si apoštolovi na neshody v církvi a apoštol mu dal za pravdu. Tento list (1Kor) poslal pak Pavel do Korinta po Štěpánovi. Lidé v církvi, kteří přijímají službu druhých křesťanů, jsou často zahleděni do svých problémů, a tu službu druhého, který se pro ně obětuje, berou jako samozřejmost, berou to jako Boží dobrodiní, a zapomínají při tom, že to dobrodiní je jim ale prokazováno, skrze slabého a hříšného člověka, který má, stejně jako oni, své problémy. Mluvíme zde o laicích, kteří takto slouží v církvi; dnes často jako vedoucí modlitebních společenství apod. Ten sloužící se obětuje, protože pochopil, že ho Bůh povolal, aby se místo zahleděnosti do svých problémů, zahleděl na společný zájem církve, aby se zaměřil na zájmy Kristovy. A tak slouží v církvi druhým lidem a touží, aby i ti druzí přijali tento postoj služby, postoj soustředění se na Boží zájmy, na Boží dílo.
Církev Boží je Božím dílem uprostřed tohoto světa, a každý z nás, kteří jsme členy církve Kristovi, se máme na tomto jeho díle podílet v té míře a tím způsobem, jak nám k tomu Pán dal schopnosti a dary. Můžeme si představit ten obraz vinice, který používá Pán Ježíš: Vinice je zahrada, kde se pěstuje vinná réva. Tato vinice patří jednomu hospodáři, ale pracuje na ní mnoho vinařů. Celý výdělek patří majiteli, ale každý z dělníků má pochopitelně na tom výdělku nějaký podíl. Takže čím větší výnos, tím větší užitek mají všichni. V jiném podobenství říká Pán Ježíš, že všechny dělníky nakonec odmění stejnou cenou, i ty, kteří pracovali celý den, i ty, kdo pracovali jenom chvíli. Není tedy ani tak důležité, jak velký kus práce pro Krista a jeho církev odvedeme, nejdůležitější je to, abychom v té chvíli, kdy nás zavolá do práce, ochotně poslechli a šli. Nejdůležitější je tedy, aby připravenost sloužit Bohu a jeho zájmům byla naším životním postojem. Některé povolal ráno, některé v poledně, jiné večer. Ale jen ti, kdo jeho povolání uposlechli, dostali odměnu. Povolání jsou různá, ale všechny povolává jeden Pán.
Ani na vinici nemají všichni stejnou práci, jedni okopávají, jiní čistí větvičky vinohradu, jiní sklízejí, jiní lisují hrozny, jiní stáčejí víno atd. To je samozřejmě jenom obraz, ve skutečnosti je těch úkolů, ke kterým nás Ježíš volá daleko víc, nebo lépe řečeno, ta služba Bohu má mnoho různých forem a podob. Potřebné ale je, aby každý dělník věděl, na čí vinici a proč pracuje. Aby se nám pak nestalo, to co těm zlým vinařům. Oni navenek pracovali na Pánově vinici, ale nepracovali pro Pána, nýbrž sami pro sebe. Když přišel Pán vinice a chtěl plody, nebyli ochotni mu je odevzdat.
My jsme povinni přinášet ovoce pokání, a to spočívá v tom, že se odvracíme od sebe, od myšlení starého člověka a obracíme se k Ježíšovi, k jeho zájmům a hledáme jeho prospěch a jeho zisk. Pokud takové ovoce pokání přinášíme, pak když Pán pošle svého služebníka a žádá od nás úrodu, jsme připraveni mu ji odevzdat. Pokud ale pracujeme sami pro sebe, tak budeme postupně ignorovat různá Boží navštívení skrze různé lidi a okolnosti a nakonec dojde k tomu, že odmítneme i samotného Pána vinice, odmítneme i samotného Ježíše a sami sebe odsoudíme k zavržení, protože jsme nepřinášeli ovoce pokání, nepracovali jsme pro Něho, ale pro sebe.
Ta Boží povolání k různým službám pro Ježíše a Jeho církev nás mohou zastihnout každý den. Jen abychom byli schopni to Jeho volání slyšet a uposlechnout. Každý z nás především už tím, že tu jsme a že se hlásíme v těchto dnech, v této těžké době k pravověrné církvi, sloužíme sobě navzájem i celému světu, protože jsme vlastně prorockým hlasem; svědčíme o Boží pravdě.
