Úvaha nad Ř 7,4
„Právě tak jste se i vy, bratří moji, stali mrtvými pro zákon skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, a tak nesli ovoce Bohu.“ (Ř 7,4).
Jakému zákonu jsem mrtev skrze tělo Kristovo? Sv. Pavel mluví o různých zákonech: o Božím přirozeném mravním zákoně, o Mojžíšově zákoně, o zákoně hříchu, o zákoně ducha života, o zákoně smrti atd. Zákon je něco, co stojí „za konem“, je to jakýsi princip, který působí celou řadu podobných událostí. V 6. kap. mluvil sv. Pavel o osvobození z moci (zákona) hříchu skrze smrt. Tady v 7. kap. už říká, že jsme zemřeli nejen hříchu, ale i zákonu!
O jaký zákon tedy jde? Je to zákon, který působí v tom směru, abych se znovu vrátil k hříchu, a to tak že mne odsuzuje. V 8,1 pak prohlásí: „Nyní již není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši.“ Jde tedy o osvobození z toho odsuzování, které působí zákon, ale tak, aby zákon nebyl zrušen, tedy tak, že nejdřív budou naplněny všechny požadavky zákona.
Já jsem byl ospravedlněn milostí Pána Ježíše a mám už pokoj s Bohem. Ale stále je ve mně zákon hříchu, který působí, že hřeším, někdy z jakéhosi zlozvyku, někdy dokonce i nevědomě nebo nechtěně, ale stejně konám zlo. A když se to zlo stane, tak se hned objevuje Boží spravedlivý zákon, který mě odsuzuje. Ale v ten moment spustí svou pohotovost i ďábel a hned se snaží mi vsugerovat, že když už jsem opět udělal něco zlého, mám se teď znovu oddat zákonu hříchu, protože ten je mi vlastní, to je můj skutečný pán atd. atd. Takto na mě spravedlivý Boží zákon (ve skutečnosti hřích skrze zákon) působí v tom směru, abych se znovu poddal hříchu. Jenomže já jsem už mrtev i tomuto odsuzování a této lži skrze tělo Kristovo. Jak? Tak že já už počítám se svou smrtí, která je trestem za hřích. Když se soudíme sami, už nebudeme souzeni. Kdo je už odsouzen k smrti, není třeba, aby byl znovu odsuzován. Objeví se soudce a začne mě vyšetřovat a soudit. Ale já vezmu dokument, na kterém je pravomocné rozhodnutí o mém trestu smrti, a ukážu ho tomu soudci: Vážený pane soudce, můžete se namáhat, jak chcete, můžete mě žalovat, z čeho chcete, i z těch nejstrašnějších zločinů, jaké si člověk může představit, ale tady je můj rozsudek smrti, a ten už myl vykonán, já už jsem mrtev. A v tom případě se jakýkoli můj soud a všechny žaloby vznášené na mě stávají bezpředmětnými! Vždyť jaký by mělo smysl soudit toho, na kom už byl vykonán rozsudek smrti?
Možná je to směšné přirovnání, ale tak to s námi doopravdy je - pokud jsme ovšem v Kristu. Sv. Pavel skutečně říká, že – jelikož jsem v důsledku hříchu mrtev – jsem mrtev i pro Boží morální zákon. Jeho ustanovení už na mě nemají vliv. To neznamená, že by Boží morální zákon přestal pro mě platit. To vůbec ne! On platí dál, jak bylo ukázáno na tom příkladu jedné ženy a dvou mužů (Ř 7,1-3). Ten první muž – to je zákon – a ten, nikdy nezemře. („Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“) Ta žena (tedy já), si sice jeho smrt přeje, aby byla od něj osvobozena a mohla se oddat novému muži. Jenomže zákon Boží nikdy platit nepřestane, on nikdy nezemře. Řešením, na které ukazuje sv. Pavel, je že zemřít musí ta žena, jen tak bude od svého prvního manžela osvobozena. Tedy já musím přijmout tu realitu, že v důsledku svých hříchů jsem už mrtev. Už pro mne není žádná naděje. Už neexistuje možnost, že bych se někdy dopracoval ke spravedlnosti. A když tuto realitu své smrti přijmu, pak mám vědět, že jsem mrtvý nejen hříchu a síle, která za ním je, ale i zákonu, zákonu Božímu, který je sice spravedlivý a svatý, ale pro mne ztraceného hříšníka nemá jiný význam, než ten, že mě usvědčuje z hříchu a odsuzuje. Zákon má význam jen do té míry, abych si uvědomil, že hřeším a tudíž jsem mrtvý. Nyní když už zákon splnil svůj úkol, a já už vím, že jsem mrtvý - tedy že jsem ztracený případ a není mi už pomoci - už na mě ta ustanovení zákona nemají vliv. Zákon mě klidně může dál odsuzovat, a skutečně mě odsuzuje, ale mě už to nezajímá, protože já už jsem své odsouzení a smrt přijal jako hotovou věc.
A jak ta moje smrt nastala? „Skrze tělo Kristovo!“ Skrze to, že Ježíš za mě zemřel a vzal na sebe můj hřích i s jeho následky – odsouzením a smrtí – a já už se nyní neupínám na tu beznadějnou vidinu své vlastní spravedlnosti, protože jsem už přijal, že je to beznadějné. Vím ale, že mojí spravedlností je Kristus. To On mi svou spasitelnou smrtí ukázal, že já jsem skutečně beznadějně ztracen, že lidská spravedlnost se už nikdy nenaplní. Vždyť Boží Syn se musel stát člověkem, On sám Bůh musel naplnit a vykonat tu spravedlnost, kterou po nás ve svém spravedlivém a svatém zákoně požaduje. Jeho vtělení a smrt na kříži nám dává i toto poznání, že lidská spravedlnost bez Božího Syna neexistuje. Jedině On Bohočlověk mohl naplnit a z lásky k nám naplnil veškerou spravedlnost požadovanou zákonem. A tak skrze tělo Kristovo – v němž Kristus učinil zadost zákonu - já už nyní vím, že Bůh ode mne nečeká mou vlastní spravedlnost, ale chce, abych uznal svou smrt, tedy beznadějnost své situace, a oddal se tomu, kdo ze mne zemřel a vstal z mrtvých, abych přijal jeho spravedlnost darovanou.
Ale tím tělem Kristovým, skrze něž jsem mrtev zákonu, se nemyslí jen Ježíšovo fyzické tělo, ve kterém za nás zemřel na kříži. Myslí se celé Kristovo tělo, tedy i s tou plností milosti, která sídlí v Kristově lidské duši, jež je spojena s Božstvím Slova, a se všemi jeho živými údy, tedy se všemi dušemi spasených. A myslí se i to místo, které mi Kristus vydobyl a připravil v nebi, o toto moje nebeské místo-postavení, je v naději součástí toho Těla Kristova, skrze něž jsem mrtev zákonu. Skrze toto tělo Kristovo, tedy skrze tu slavnou nebeskou obec spasených, těch, kdo se nespolehli na svou neexitující spravedlnost, ale na milost Kristovu, jsem mrtev hříchu i zákonu a jeho odsouzení, protože už se nespoléhám na sebe a na své síly, ale jen na milost Boží, které se mi dostává skrze fyzické i mystické Tělo Kristovo, spoléhám se na své začlenění do tohoto nebeského sboru svatých milostí Krista-hlavy.
