PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

Křesťané nejmilejší, slavíme dnes den plný kvílení a pláče, totiž den, ve kterém Pán Ježíš Kristus chtěl na oltáři kříže trpět nevinnou a nejhanebnější smrt, aby nás od věčné smrti, jíž jsme pro naše hříchy byli poddáni, vyplatil a vykoupil. A ten který podle slov svatého Petra, hříchu neučinil, aniž nalezena jest lest v ústech jeho, vnesl dnes naše hříchy na svém těle na dřevo kříže, abychom zemřeli hříchům a žili spravedlnosti. A proto chcete-li být jeho přáteli v potěšení a veselí v den slavný vzkříšení Pána Ježíše Krista, pečujte o to, abyste také s ním byli také dnes v jeho umučení. Litujme jej jako nevinného a trpme spolu s ním! Neboť sama přirozenost tomu tak chce a tak působí, aby trpí-li jeden úd, trpěli spolu s ním i ostatní. Je-li hlava neduživá, stonají spolu s ní i všechny ostatní údy. A dnes Kristus Pán, Hlava naše, od něhož jest všecka naše moc, síla a život, z lásky k nám tak bolestně trpěl, že před počátkem umučení svého na hoře Olivové ze srdce zarmouceného pronesl slova: „Smutná jest duše má až k smrti.“ On z lásky k nám trpěl tak nesmírně, že žádné trestání jeho bolestnému umučení nemůže být přirovnáno. To sám oznámil skrze proroka slovy: „A vy všichni, kteříž jdete po cestě, vizte, jest-li bolest jako bolest má.“ Proto je vhodné, abychom spolu s ním trpěli i my, a to skrze bolestné a nábožné rozjímání o velikosti jeho umučení a utrpení.

Náš Pán a Spasitel chce, abychom rozjímali o jeho velké lísce k nám, abychom tak i my milovali Jeho. Proto nás žádá, abychom skrze v nábožném rozjímání pamatovali Jeho umučení. Neboť jeho láska k nám se nikdy neukázala zjevněji, než při jeho umučení a smrti, kterou milostivě podstoupil pro nás hříšné. Sám přeci řekl: „Nikdo nemá větší lásky nežli ten, kdo položí svou duši za své přátele.“ To on také dobrotivě učinil, jak řekl: „Já jsem pastýř dobrý a pokládám duši za své ovce.“ A na svou věčnou památku ustanovil svátost svého nejsvětějšího Těla, abychom ho přijímali, a jak nás napomíná sv. Pavel, „smrt Páně zvěstovali“. Tuto smrt si on tak rád připomínal, že nechtěl znát nic jiného než Ježíše Krista ukřižovaného, a ničím jiným se nechtěl chlubit, jedině křížem našeho Pána Ježíše Krista. A žádnou jinou věc také ve svých epištolách nevzpomínal častěji, nežli právě smrt a umučení Ježíše Krista, jenž nás skrze svou smrt smířil s Otcem. I my, nejmilejší křesťané, chlubme se tedy v tomto umučení a smrti Páně, a to skrze usilovné spoluutrpení a rozjímání toho, co pro nás právě dnes z lásky trpěl.

Jak velmi užitečnou věcí je uvažovat o umučení Páně! Sv. Augustin říká: „Nikde jsem nenalezl tak mocný lék, jako v ranách Kristových.“ A sám Kristus řekl sv. Gertrudě: „Na celé zemi se nenachází žádný tak mocný lék proti hříchům, jako je pobožná památka mého umučení s pevnou vírou a opravdovým pokáním. Ta památka také oslazuje všecko, co jest hořké, a činí snadné všecko, což jest nesnadného. O tom svědčí i následující příklad. Jeden člověk vychovaný v přepychu a zvyklý na lahůdky, vybrané pokrmy a měkký oděv vstoupil do řádu sv. Františka. Po nějakém čase se mu nový strohý život zdál už nesnesitelným a umínil si, že z kláštera odejde. Když o tom tak uvažoval, šel zrovna kolem Božích muk. Podle řeholního zvyku před křížem pokleku a prosil o pomoc. Tu najednou upadl do vytržení mysli a vidí Krista Pána i Blahoslavenou Panu Marii. Pán Ježíš se obrátil k němu a říká mu: Proč chceš z kláštera odejít? On mu upřímně řekl, co ho v řeholi tíží. A tu mu Ježíš říká: Vztáhni svou ruku a v mé krvi omoč své prsty. Tak se stane, že to všecko, co se tobě nyní zdá přetěžké, bude učiněno lehké. V tu chvíli skončilo vidění, ale zároveň i jeho pokušení. Od té doby přemáhal všechny těžkosti vzpomínkou na Boží umučení a všechno, co mu předtím bylo hořké a nesnesitelné, stávalo se najednou nějak sladkým. Proto i my si ve všech úzkostech a protivenstvích připomínejme utrpení Páně.

Tak to činila i sv. panna Lidvína, která byla těžce nemocná celých třicet osm let až do své smrti a přitom se vždy těšila jen samotným utrpením Páně. Buď ji trápily vředy, nebo horečka, nebo křeče, někdy dokonce červy, které se jí drželi v hrudi, a mnoho jiných nemocí. Ona ale ve všech svých nemocech, útrapách a těžkostech, a zvlášť v potupách a pohaněních, když ji lidé pokládali za čarodějnici, neříkala nic jiného než toto: Bože milý, dej, abych ještě více trpěla, neboť se stydím, když tyto maličké věci, které snáším, přirovnám k Tvým nesmírným utrpením a bolestem, které jsi pro mne trpěl.

Tak i my přirovnávejme své utrpení a bolesti k přehořkému umučení Páně! Jistě se pak budeme stydět, že jsme nic nechtěli trpět pro Krista Pána, který pro nás tak mnoho trpěl.