Tomášova neděle
Apoštol Tomáš načas podlehl smutku a pochybnostem a nechtěl věřit v Kristovo vzkříšení. Když se mu ale Ježíš zjevil, ochotně s vírou vyznává: „Pán můj a Bůh můj.“ Ježíš pak říká: „Blahoslovení, kdo neviděli a uvěřili.“ Blahoslovení, protože touto vírou dostávají odpuštění hříchů, ospravedlnění a milost posvěcující čili účast na životě samotného Boha.
Milost Boží posvěcující je tedy něčím nadpřirozeným, to ale vůbec neznamená, že by byla nějakým nadstandardním luxusem, bez kterého bychom se mohli obejít. To rozhodně ne, protože pokud nemáme nadpřirozený Boží život, tak naše existence je prázdná a nesmyslná a nemáme vlastně nic.
Co vlastně znamenají slova „přirozenost“, „přirozený“, „nadpřirozený“? Každá věc má svou podstatu neboli přirozenost. A kromě toho má taky své určení čili cíl. Na podstatu se ptáme otázkou: Co to je? Na cíl otázkou: Na co to je? Cíl neboli účel věci není součástí její podstaty, ale s její podstatou úzce souvisí a vyplývá z ní. Např. podstatou židle je, že je to kus nábytku, který je tak uzpůsoben, aby na něm mohl člověk sedět. Sezení není podstatou židle, ale je jejím účelem čili cílem – na co ta věc je. Židle, na které nikdy nikdo nebude sedět, je taky židlí, ale židlí, jejíž účel nebyl naplněn. Nebo: Kladivo je kus železa nasazený na rukojeti, a tak uzpůsobený, aby se s ním daly zatloukat hřebíky. Zatloukání hřebíků není podstatou kladiva, ale jeho účelem. Je sice pěkné, že kladivo, které nikdy nikdo nepoužije, je taky kladivem, ale jeho existence v tom případě nemá smysl. Žádná věc nemá svůj účel sama v sobě, ale vždycky v něčem jiném mimo sebe. Máme celý hmotný svět, rostliny, živočichy. To je celý ekosystém. Každý živočišný druh slouží jiným druhům, např. jako potrava nebo jinak. A na co je příroda a celý tento hmotný svět jako celek? Korunou tvorstva je člověk. A proč? Protože člověk má v sobě něco, co nepatří do tohoto hmotného světa, co tento hmotný svět přesahuje, a to je nesmrtelná duše, kterou se podobáme Bohu. Čili smysl neboli účel celého hmotného světa včetně lidského těla je v něčem, co je mimo tento hmotný svět – v lidské duši, která je nehmotná, má rozum a vůli, vědomí, schopnost milovat, být šťastným…
A tady jsme u lidské přirozenosti a jejího nadpřirozeného cíle. Přirozeností člověka je, že je to duch, který má tělo. A co je jeho účelem? Každá věc má svůj účel mimo sebe. I člověk musí tedy mít smysl své existence mimo sebe, v něčem, co je pro nás - z hlediska naší přirozenosti - nadpřirozeným. A to je právě život milosti, účast na Božím životě neboli milost posvěcující. Spásu a milost tedy nazýváme nadpřirozenou, ne proto, že „život“ bez milosti Boží by nám mohl stačit, ale právě naopak, proto, že tato Boží milost je smyslem našeho života, tím, pro co jsme stvořeni, a to nutně musí být něco, co nás a naši přirozenost přesahuje, a je to Bůh sám.
Jak první lidé v ráji tak i andělé byli stvořeni ve stavu milosti posvěcující. Takže nadpřirozený charakter Božího života, který dostáváme skrze spasitelnou víru a křest, neznamená, že by to bylo něco, co k nám nepatří. Právě naopak. Účel věci k ní vždycky bytostně patří, i když není součástí její podstaty či přirozenosti, a právě proto, že není její součástí; protože účel věci je vždy mimo ni. Zatloukání hřebíků patří ke kladivu. Sezení patří k židli. Poznání Stvořitele patří ke kráse přírody, i když příroda sama Boha nepoznává, ale poznává ho člověk, který svou duší přírodu převyšuje.
Stejně tak i spasení čili účast na životě Božím nutně patří k člověku, i když člověk nevěřící a žijící v hříchu nepřestává být člověkem a spása není podstatným prvkem lidské přirozenosti. I lidé žijící v hříších i zavržení v pekle jsou dále lidmi, ale nejsou takovými, jakými je Bůh chce mít, jsou lidmi, nositeli obrazu Božího, ale zbytečně. Můžeme tedy pravdivě říct, že jen ten, kdo je v milosti Boží je člověkem v plném smyslu, člověkem, který vlastní nejen lidskou přirozenost, ale i to k čemu je tato přirozenost určena.
Být křesťanem, věřit v Pána Ježíše, klanět se mu, mít odpuštění hříchů a žít v Boží milosti je něčím, co přesahuje naši lidskou přirozenost, ne proto, že bychom to nutně nepotřebovali, ale právě proto, že je to to jediné, co doopravdy potřebujeme, to co je skutečným a vlastním cílem a štěstím každého z nás.
