Pokora je pravda, sebekritika
Pokora je pravda. Pokora je sebekritika. Pokora je, že si uvědomím realitu své slabosti, tzv. „Achillovu patu“, a tu si hlídám. Tam musím postavit stráž, protože nepřítel útočí se lstí a já nesmím dovolit nechat se zotročit. Vlastně nepřítel nemusí ani příliš útočit, jemu stačí toto místo zranit. Počítá s lidskou hloupostí, slabostí, kterou je u někoho strach, u jiného ambice a sleduje, kde kterého člověka může zasáhnout.
Bohužel, křesťané se nenaučili této nejzákladnější jednoduché a praktické věci: být normální a v pokoře si odvážně přiznat své slabosti. Podívat se na realitu, jaká je, a „nevznášet se někde ve vzduchu“. Je třeba si, např. uvědomit: Ano, můj otec, děda byli alkoholici, je tedy nebezpečí, že mám k tomu sklony. Takový člověk si pak musí dát zásadu: Nemohu si zahrávat s alkoholem. Potřebuji dát slib: Budu abstinentem. A tím spíše to platí v případě, když někdo už alkoholikem byl a dostal se z toho. Nesmí si s tím zahrávat. Nemůže chodit na místa, kde je nebezpečí, že by znovu upadl.
