Musím se připravit na smrt
Každý den máme žít, jakoby byl prvním a zároveň posledním v našem životě. Vlastně se musíme dennodenně učit umírat, potom mohu očekávat smrt. Někdy si člověk může říci: Až přijde smrt, už budu mít klid, bude konec s tím či oním trápením... Ale je otázka, jaká bude ta smrt…
Co se dá očekávat? Možná bude člověk na JIPu, pustí tam televizi… a v tom má člověk umírat? Nebo se stane havárie…, a je konec. Anebo si člověk bezmyšlenkovitě žije, chodí po svých cestách…, najednou však přijde infarkt, a je na věčnosti. A kdy si udělal čas na to nejdůležitější? Máme milovat Boha celým srdcem, celou duší a vší silou. Kdy toto přikázání plníme? Nestačí o tom jen mluvit. To by pak vše byly jen zbožné fráze, kterými člověk operuje.
Kdy máme milovat Boha, kdy se máme připravit na smrt? Musíme začít v modlitbě! Jaká je tvá modlitba, takový je i tvůj život. Jestliže je tvá modlitba ospalá, tedy sněním, i celý tvůj život je ospalý. Jestliže je tvá modlitba pravdivá, i tvůj život je pravdivý. Je třeba si však v modlitbě uvědomit svou zodpovědnost: Já si tu sním o hloupostech, marnostech, ale co kdybych měl teď vydat účet za tuto modlitbu? Zapřel jsem se? Ježíš říká: „Zapři sám sebe.“ Kde se máme zapírat? Na prvním místě při modlitbě. Máme zapřít lenost, roztržitost... Jinak člověk klidně i ruce zvedne nahoru, bude i klečet, ale přitom bude zase snít. Jak ale můžeme potom bojovat se silami temnoty, když člověk prakticky zůstává v začarovaném kruhu svého ega a neusiluje o to, se z něj dostat?
