Peklo je reálné
Je nutné mluvit o pekle. Odděleně se o této pravdě těžce hovoří. Ale pokud na tomto temném pozadí ukážeme ten kontrast – krásu Spasitele, pak je to skutečně pravdivá evangelizace. Ano, peklo je reálné nebezpečí, které se týká každého. Ale je tady Ježíš, který přišel, aby nás od pekla zachránil. Proto strach před peklem má být pro nás silným impulsem k pravdivému pokání, abychom zachránili svou duši.
Jeden pobožný kněz s apoštolskou horlivostí po 40 let prováděl ve Francii misii. Na audienci u Svatého otce Pia IX. v Římě v upřímné rozmluvě referoval o své misijní práci. Při této příležitosti mu dal papež neobyčejně užitečnou radu: „Uč veliké pravdy spasení. Mluv především o pekle. Nic nezamlčuj – a hlavně ne o pekle. Nic tak nepomáhá se vzpamatovat a nic tak neobrací k Bohu ubohé hříšníky než tato pravda.“
V čase našeho pozemského života je Bůh nekonečně milosrdný a dobrý, ale po smrti je spravedlivý. Zde je milosrdný, ale pokud jeho milosrdenství odmítáme, po smrti se odsuzujeme na věčnost bez Něj. Pak nás už čeká jenom spravedlnost. Když zde na zemi Bůh dopouští tresty, je to z lásky, abychom nešli do pekla.
Aby se člověk dostal do věčného zahynutí, nemusí dělat nic, vůbec nic, je hříšník odsouzený Božím zákonem. Stačí jen, aby zůstal tak, jak je. Nemusí být ani vrahem nebo nějakým zlodějem. Lidé často říkají: „Já jsem nikoho nezabil, já jsem nikoho neokradl, já žádné hříchy nemám.“ Ale to je lež. My hřešíme myšlenkami, nenávistí, které se otevřeme, slovem, hřešíme nevěrou, a nevěra, to je největší hřích. To, že nevěříme v Krista, je hřích (srov. J 16,9) a můžeme být i hodní. Naše spravedlnost nás nespasí. My musíme přijmout Spasitele. A abychom Ho přijali, musíme si přiznat svůj hřích, musíme si přiznat pravdu o sobě, o své ubohosti a to lidská pýcha nechce. Boží slovo říká: „Kdo neposlouchá Syna Božího, neuzří život, ale Boží hněv na něm zůstává.“ (Jn 3,36) Bůh nám ve své lásce dal jediného Syna, abychom nezahynuli, a my Ho máme přijmout. Jinak na nás zůstává Boží hněv a čeká nás soud a zatracení, zahynutí – pro naši nevěru. Přitom je tak velmi lehké uniknout peklu. Kristus za nás na kříži všechno dokonal. Ježíš říká: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a nabere zdarma vody života.“ (srov. Zj 22,17)
Uvědomme si čtyři základní kroky:
1) musíme mít touhu – žízeň po odpuštění, po věčném životě
2) musíme přijít ke Kristu
3) musíme chtít, a to je podmínka ke spáse – akt vůle
4) a potom musíme vzít zdarma Boží dar – vodu života věčného.
Pokud jsme udělali tyto čtyři kroky, skutečně jsme tím přijali Boží život. Písmo svaté říká, že do pekla půjdou ti, kteří tam chtějí jít a do nebe půjdou také jen ti, kteří tam chtějí jít, čili každý sám je zodpovědný za své věčné zahynutí. Proto musíme vzít Boží milost, kterou nám Bůh dává – skrze víru. „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby každý, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16) Tedy jde o to, abychom nezahynuli, ale měli život věčný!
