Obřezání Páně
Evangelista Lukáš říká: „Když uplynulo osm dní a nastal čas k jeho obřezání, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla, dříve než jej matka počala.“ (Lk 2,21). Dříve než jej počala matka, tedy dříve než se stal člověkem, už mu náleželo toto Božské jméno JEŽÍŠ! My dobře víme, co to jméno znamená: Hospodin – ten, který jest – jsoucí (hó ón, suščij) – je spása! Jenomže On nás vykoupil právě svým vtělením a obětováním tohoto těla a krve přijatého z Panny Marie na kříži! Proto předtím než se stal člověkem, předtím než ho počala matka, mu v plnosti náležela jenom první část tohoto jména – JAHVE – SUŠČIJ. A ta druhá část – NAŠE SPÁSA – ta platila pouze jako přislíbení, slib, který se měl teprve naplnit, zrealizovat. Proto také anděl ustaranému Josefovi váhajícímu, co udělat se Marií, řekl: „Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vykoupí svůj lid z hříchů.“ (Lk 1,21). Dokud se Boží Syn nestal člověkem, bylo to vykoupení z hříchů jenom příslibem, bylo to v budoucnosti. Ano, Bůh ospravedlňoval a odpouštěl hříchy už ve Starém zákoně. A když pak přišel Ježíš a zemřel za nás na kříži, Bůh tím „prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy.“ (Ř 3,25). Tzn.: kdyby se Boží Syn nevtělil, nepřijal tělo z Panny Marie a neobětoval by toto tělo za nás, Bůh by vlastně – přesně vzato – neměl právo nám odpouštět hříchy, protože Boží dokonalá spravedlnost si vyžaduje, aby za jeho urážky bylo zadostiučiněno neboli zaplaceno. A protože Bůh věděl, že my své dluhy vůči němu nebudeme moci nikdy nijak zaplatit, rozhodl se poslat na svět svého Syna, který se měl stát člověkem a jménem lidí tento dluh vyrovnat. Nechtěl to, ale udělat hned, aby se lidem nezdálo, že je tento nesmírný Boží dar něčím samozřejmým. Měl k tomu dílu spásy dopředu vyhlédnutý určitý čas.
Smlouva:
Aby ale starozákonní věřící mohli tím budoucí Božím darem disponovat už dopředu, musel Bůh svému budoucímu skutku dát takříkajíc nějakou právní formu, a tak s lidmi uzavřel smlouvu! V jistém smyslu to byla předběžná smlouva o smlouvě budoucí. Obsahem této předběžné smlouvy bylo, stručně řečeno to, že Bůh sám tu tolik potřebnou spásu lidí uskuteční. Přesněji vzato měla ta předběžná smlouvy dvě části. V první bylo stanoveno, že pokud bude člověk zachovávat všechna Boží přikázání, bude žít. Další ustanovení naopak slibovala spásu pod jedinou podmínkou, a tou je hlásit se k této smlouvě. To, jak budou tato protikladná ustanovení zrealizována, bylo ponecháno na Bohu, který za naplnění smluvních podmínek ručil svým vlastním slovem, což bylo pro člověka dostatečnou zárukou věrohodnosti. Nehledě na to, že lidem beztak nezbývalo nic jiného, než s obsahem smlouvy souhlasit. Způsob naplnění podmínek této předběžné smlouvy i to, že je pouze předběžnou, zůstal ve Starém zákoně do značné míry Božím tajemstvím. Lidem nezbývalo než věřit. V každém případě měli ale starozákonní hříšníci v rukou určitou záruku, která jim poskytovala naději na odpuštění hříchů a tím jim dávala i možnost se vírou dopředu zmocnit toho Božího daru, který ale Bůh měl fakticky darovat až v určitém čase, a jehož charakter zůstával – aspoň pro většinu účastníků smlouvy - do velké míry tajemstvím.
Obřízka – znamení smlouvy:
S kým měl Bůh tuto smlouvu uzavřít? Bylo rozumné, že ji nabídl právě předkům Kristovým, tedy praotcům, z nichž se Mesiáš měl narodit. A právě tehdy, když Bůh uzavíral smlouvu o budoucí spáse s praotcem Abrahámem, ustanovil také určité znamení této smlouvy, které mělo sloužit jako pečeť, že člověk se k té Boží smlouvě hlásí, a tím znamením byla obřízka. Každá smlouva je totiž realizovatelná, jen pokud s ní souhlasí obě strany. Pokud jedna strana zruší svůj souhlas, ani druhá strana už nemá povinnost plnit stanovené podmínky. Proto Bůh stanovil viditelné znamení, které měli Abrahámovi potomci nosit na svém těle, aby bylo zřejmé, jestli se k jeho smlouvě hlásí. Není náhodou, že toto znamení bylo spojeno s prolitím krve, šlo totiž o krevní smlouvu, v níž se Bůh zavázal, že za nás v budoucnu obětuje svého Syna, aby nás vykoupil od smrti těla i duše. Krevní smlouva je smlouva, v níž se jedná o lidské životy, a v níž se obě strany zavazují obětovat svůj život za smluvního partnera. Ve starých dobách měly tyto krevní smlouvy podobu válečných paktů mezi jednotlivými rodinami a kmeny. Dnes máme státní občanství, které nám na jedné straně poskytuje obrovské výhody (což pocítíme, např. když se s pasem EU vracíme na její území a vidíme, jak odlišně se pohraniční policie chová k těm, kdo takový pas nemají…), ale na straně druhé nás i zavazuje v případě potřeby hájit zájmy státu i vlastním životem. Žijeme tedy v krevní smlouvě, do níž jsme se narodili, která se dnes nazývá občanstvím. Sv. Pavel říká, že naše občanství je v nebesích (Flp 3,20). To už je vyjádřeno moderním způsobem. V dřívějších dobách by se řeklo: „máme krevní smlouvu s Bohem“. Protože my lidé jsme po hříchu už beztak odsouzeni k smrti, a nemáme tak vlastně co ztratit, je pro nás krevní smlouva s Bohem jaksi výhodná. Z Boží strany je zde schopnost k splnění dohodnutých podmínek, protože Bůh je nesmrtelný, a tak „nebylo možno, aby jeho svatý uzřel porušení“ (Sk 2,27).
Jestliže pak znamením účasti v Abrahámově a Mojžíšově smlouvě s Bohem byla obřízka, a Ježíš Syn Boží a syn Marie Panny měl uskutečnit spásu lidí, k čemuž bylo zapotřebí, aby zaplatil lidské dluhy vůči Bohu, bylo nutné, aby při plnění této smlouvy vystupoval na straně lidí. S tím také projevil souhlas, když řekl: „oběti, ani celopaly jsi nežádal, ale dal jsi mi tělo....“ (Žid 10,5). Proto bylo nutné, aby se Ježíš při svém vstupu do tohoto světa a do našeho lidského života legitimizoval jakožto účastník Abrahámovi a Mojžíšovi smlouvy, a to byl, podle této smlouvy, povinen učinit obřízkou. Proto tedy Kristus přijal na své tělo toto znamení spojené s prolitím krve, které zároveň naznačovalo i to, že je připraven v zájmu naplnění smluvních obětovat svou krev, tedy život. K tomu jsou sice zavázáni všichni účastníci smlouvy, ale jen u jednoho z nich, mohla taková oběť přinést všeobecnou spásu. Kristus se tím vlastně identifikoval se všemi lidmi, za něž měl zaplatit. (I Stará smlouva se totiž potencionálně týkala všech lidí, a to proto, že přislibovala spásu, kterou všichni lidé potřebují.)
Naplněná smlouva už neplatí:
Někdo by teď řekl, že z toho všeho vyplývá, že bychom i my měli přijmout obřízku a potažmo i celý Mojžíšův zákon s jeho ustanoveními a předpisy, abychom se tak přihlásili k smlouvě s Bohem a zmocnili se těch Božích darů odpuštění hříchů a spásy. Tak skutečně mnozí smýšlejí, tím ale svědčí jen o tom, že vůbec nepochopili podstatu a smysl této smlouvy. Byla to přece smlouva o budoucím uskutečnění spásy. Proto v momentu, kdy povinná strana svůj závazek splnila, což se stalo vtělením a obětování Božího Syna, přestává smlouva platit. Neznamená to však, že by pro nás Starý zákon byl bezvýznamný, ale že nás už nezavazuje.
Leasing:
Je to, jako kdybych si koupil dům na leasing. Leasing je smlouva o pronájmu s následnou koupí. Ve Starém zákoně jsem byl jako v té situaci, kdy ještě dům splácím. Ještě nebyl můj, nedošlo k přenosu vlastnického práva; mohl jsem sice dům užívat, ale nemohl jsem s ním plně disponovat, nemohl jsem ho prodat nebo dělat nějaké stavební úpravy atd. a musel jsem splácet. Ale v momentu, kdy jsem zaplatil poslední splátku, stávám se majitelem domu! Má to velkou výhodu, nejen že dům nadále užívám, ale už jím i plně disponuji, a hlavně, už nemusím splácet – tzn., už pro mě neplatí povinnost toho plnění, ke kterému mě vázala leasingová smlouva, její obsah už se mě teď netýká. A k tomu došlo, právě když přišel Kristus a obětoval se za mě! On zaplatil všechny splátky najednou a daroval mi vlastnické právo k Božímu království, učinil mne Božím dítětem, a tedy i dědicem! Chvála Bohu, toto máme v Ježíšovi!
Zahodit starou smlouvu?
A teď se ptáme, jaký význam pro mě nyní má ta stará leasingová smlouva o budoucím vlastnictví, které už ale není v budoucnosti, protože se už v Kristu stalo realitou. Já už mám Boží synovství. Mám teď jít a tu leasingovou smlouvu spálit? A když přijdou z banky a budou se mně ptát: vy jste tento dům koupil na leasing, je to skutečně váš dům, můžeme vidět tu smlouvu, podle které jste se stal jejím vlastníkem? A já řeknu: trhněte si nohou, já na tu starou smlouvu kašlu, už je to všechno moje, haleluja! Mě už ani nezajímá, jak jsem se stal vlastníkem, protože už je to moje! Mě už je jedno, jestli ta stará smlouva existovala nebo ne! Tak to by asi nebylo moudré! To že mě smlouva už nezavazuje k žádnému plnění, to neznamená, že jí můžu zahodit. A podobně je to se Starým zákonem. On nás už k ničemu nezavazuje, kdybychom se teď chtěli obřezávat nebo plnit jiná Mojžíšova ustanovení, tak tím dáváme najevo, že jsme nepřijali spásu v Kristu, že nevěříme, že už došlo k naplnění Staré smlouvy. To ale neznamená, že Starý zákon zahodíme do koše! On je totiž dokumentem o naplnění všech Božích příslibů a závazků vůči lidem. A když chci mít doklad, že Bůh své sliby naplnil, tak musím vědět, co slíbil. Musím vědět, co bylo obsahem té původní smlouvy! A přesně toto je smyslem Starého zákona pro nás novozákonní Boží lid – my máme jasný důkaz o Božích příslibech a o jejich věrném naplnění, a tím máme také nezpochybnitelný doklad, že naše synovská práva se zakládají na platných právních úkonech, na věrných Božích slovech a skutcích. Amen.
