Neděle všech svatých 2016
Kdo jsou to svatí? Kdo je svatým a kdo svatým není? Před rokem patriarcha BKP svatořečil Jana Husa. Rok předtím Jana Milíče z Kroměříže. Také vyhlásil za neplatné svatořečení papežů Jana XXIII., Pavla VI. a Jana Pavla II. Jak je to tedy se svatými? Může vůbec člověk být svatým? Vždyť svatým je jedině Bůh. Můžeme být svatými zde na zemi? A co víme o svatosti těch, kdo už zemřeli?
Neděle všech svatých následuje hned po svátku seslání Ducha svatého. Duch svatý, seslaný církvi od Otce i Syna je posvětitelem. Když Ho přijmeme, On nás naplní, posvětí a učiní z nás církev Kristovu, církev svatých.
Pokud se nazýváme křesťany, ale přitom hřešíme, pak zarmucujeme Ducha svatého, který nám byl dán. Hřích nás odděluje od Ježíše a od Jeho Tajemného Těla – církve. Jistě, ne každý hřích nás od církve odděluje hned a úplně, ale každý hřích působí v tom směru. Každý hřích je cesta vedoucí od Ježíše a od církve, která je Jeho Tajemným Tělem. A pokud se od toho hříchu neoddělíme, pokud tu cestu neopustíme, ztratíme úplně Ježíše a přijde moment, kdy se ukáže, že už nejsme ani křesťany. Ten moment může nastat už za života, ale určitě se tato skutečnost ukáže ve smrti.
Právě toto zdůrazňoval Jan Hus. On žil v době, kdy církev měla obrovskou moc a většina vysokých církevních hierarchů žila, jako by vůbec ani nevěřili v Boha. Hus jim to vytýkal a vysvětloval: Když někdo hřeší zcela nezřízeně a habituálně, tzn. trvale, systematicky pracuje na tom, aby mohl hřešit déle a více a niko mu v tom nepřekážel, a ještě dokazuje, že to, co dělá, vlastně není hřích, takový člověk není vůbec křesťanem, není členem církve Kristovi. Totiž tehdy paradoxně nejjednodušší způsob, jak si zařídit pohodlný a přepychový život a žít si spokojeně a nerušeně v hříchu, bylo vystudovat teologii a koupit si nějaký vysoký církevní úřad. A protože to tehdy šlo, proto toho mnozí využívali. Nedělali si vůbec starosti s tím, že nesmějí mít ženy a děti. Nač by se trápili s jednou ženou. Postavení církevního preláta bylo takové, že těch žen mohl mít, kolik chtěl. Pokud měl kněz děti, platil za každé zvláštní daň biskupovi, která se nazývala kolebné. To popisuje Hus v Knížkách o svatokupectví. Uvádí tam i taxi, kolik se platilo. Preláti taky mohli vlastnit půdu, podnikat, obchodovat a podvádět při tom lépe a bezpečněji než světští lidí, protože nepodléhali světským soudům. Nepochybuji o tom, že kdyby církev dnes měla takovou moc, a kněží byli jako tehdy vyňati z pravomoci světských soudů, dělo by se totéž, co ve středověku nebo ještě něco daleko horšího...
Takto mnozí žili a Hus o nich veřejně kázal, že svým životem dávají najevo, že nejsou ani křesťany, že vůbec nepatří k církvi Kristově a že jejich tzv. církevní úřady jsou jenom fraškou. Tito církevní hodnostáři Husa obviňovali, že prý hlásá bludy, protože prý tvrdí, že hříšní lidé nejsou členy církve a že kněz v těžkém hříchu neplatně slouží mši sv., rozhřešuje atd. Oni totiž nechtěli vidět a uznat ten rozdíl mezi prostým hříšníkem, což jsme všichni, a mezi tím, že někdo je zcela nevěřící a není vůbec křesťanem a navenek to dokazuje svojí totální nekajícností a zatvrzelým životem v hříších.
Hus ale nezdůrazňoval jen tuto habituální hříšnost odpadlíků, ale také habituální svatost všech opravdových křesťanů. Všichni hřešíme, pokud ale někdo pravdivě uzná svou vinu před Bohem a uvěří v očišťující a zachraňující moc krve Krista, neposkvrněného Božího Beránka a jde cestou pokání, pak takový člověk je Bohem ospravedlněn a stává se svatým – křesťanem. Jistě: „Jediný je svatý, jediný je Pán, Ježíš Kristu na slávu Boha Otce.“ On nás ale právě skrze víru a pokání posvěcuje, dává nám účast na své vlastní svatosti. Přijímá nás za Boží syny a dcery. On sám – jediný svatý – žije v nás, když jsme Jeho milostí ospravedlněni. Takže platí i to, co zdůrazňuje ve svých listech sv. Jan: „Kdo v Synu zůstává, nehřeší, kdo hřeší, ten Ho neviděl ani nepoznal.“ (1J 3,6)
Jenomže my z toho spojení s Ježíšem stále znovu vypadáváme. Pokud se pokáním nenavrátíme, odpadneme nadobro. Ale pokud habituálně, trvale činíme pokání, hned jak se dopustíme třeba i drobného lehkého hříchu, tak Ježíš v nás nepřestává žít a neztrácíme tu habituální svatost neboli milost posvěcující, i když každým i sebemenším hříchem ho zarmucujeme a urážíme. Pokáním ho ale znovu uctíváme a milujeme. A tak platí, že svatí to jsou hříšníci, kteří činí pokání. A to je to největší dobrodružství, jaké může člověk zažívat: stále znovu se vracet k Ježíšovi, k Jeho svaté milosti a lásce.
Tento životní program pokání je spojen s pravou spasitelnou vírou. Je tedy jasné, že každá hereze a každý blud je s pokáním a se svatostí v přímém rozporu. Každá lež a zvlášť lež ve vztahu k Bohu, lež v oblasti víry, vyhání z duše Ducha svatého.
A proto také patriarcha BKP vyhlásil, že svatořečení papežů, kteří propagovali bludy je neplatné. Oni nebyli a nejsou svatými. Šířili hereze synkretizmu s pohanstvím a úctu k pohanské modloslužbě i hereze popírající Boží slovo. Toto falešné evangelium odporuje pokání. Pokání a víra v Ježíše jsou tak vnitřně spojeny, že je to skoro totéž. Proto nikdo, kdo vědomě žije v bludu a do smrti se od bludů neoddělí, nemůže být spasen a není svatý. A naopak ten, kdo žije a zemře ve víře v Ježíše, je svatým už zde na zemi a bude mezi oslavenými svatými v nebi. My přeci nejsme v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli ve víře v Ježíše Krista, ale víme o nich, že mají účast na Boží slávě v nebi. (por. 1 Sol 5,14) To platí i o Janu Husovi. On žádné bludy nehlásal, naopak proti bludům tehdejších pohanů v církevním hávu vystupoval a za to i zaplatil životem.
vs
