PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

Sv. Pavel vysvětluje Korinťanům, proč odložil svou cestu k nim: Nechtěl do korintské církve přijít, když byli tamní křesťané rozhádáni, raději je napomenul na dálku s nadějí, že až tam přijde, budou lépe připraveni na vyučování v Božím slovu. Ani Král v Ježíšově podobenství, který vystrojil svatbu svému synu a zval na ní hosty, tyto hosty nenutil. Boží pozvánka do nebeského království je osobně doručena každému! Bůh se o to postará! Na někoho Bůh naléhá více na někoho méně, to je jeho tajemství, součást jeho božské prozřetelnosti – ale každý může jeho pozvání odmítnout, a většina lidí ho bohužel odmítá! Bůh nepanuje nad naší vírou jako despota, jinak by to už nebyla víra. K víře patří dobrovolnost, je v ní svobodné rozhodnutí věřit. Ani Boží služebníci nemají panovat nad vírou svých bratří, kterým slouží. Pokud apoštol při svém zvěstování evangelia a při vyučování překročí určitou hranici lidské svobody, stává se jeho působení spíš škodlivým.

Někdy je potřebné člověka postrčit, aby udělal krok víry, ale musí to být takové postrčení, které nám pak nebude vyčítat. Když se parašutisté připravují na svůj první seskok z letadla, nejdřív se všechno naučí, jak mají skočit, jak otevřít padák, jak dopadnout na zem atd. Když ale pak přijde jejich první seskok, nastoupí do letadla, nasadí si padáky, letadlo vzlétne, nabere výšku, pak přijde povel nastoupit ke dveřím, odkud se vyskakuje, když se ale dveře otevřou a nováček se podívá do hlubiny, kam má seskočit, tak skoro vždycky instinktivně couvne. Jenomže v té chvíli tam stojí instruktor, který už na to čeká a postrčí ho. A milý parašutista už padá a nezbývá mu nic jiného, než dělat to, co se naučil. To je takové přijatelné postrčení, protože ten člověk už se rozhodl, zaplatil si výcvikový kurz, všechno se naučil, svobodně a z vlastní vůle do toho šel, zcela svobodně se rozhodl a nastoupil do letadla. Takový člověk pak nakonec instruktorovi poděkuje, že ho do toho skoku postrčil.

Jsou ale i jiná postrčení: když někdo druhého systematicky stále znovu a znovu zpracovává a pošťuchuje, aby konal podle jeho představ, jen aby druhého dostal tam, kde ho chce mít. Tomu se říká manipulace. Bůh nikoho nemanipuluje, třebaže je absolutním Pánem našeho života! On může všechno a pokládá za nedůstojné své moci, aby svobodného tvora znásilňoval! Ani Ježíšovi apoštolové nemají lidi manipulovat, ale mají hlásat a konat v moci Boží, máme nechat působit moc Božího slova!

Přesvědčovat druhé o víře logickými argumenty nebo je manipulovat duševními silami, to vlastně znamená nevěřit v moc slova Božího! My máme nechat působit ten dvojsečný ostrý meč slova Božího na sebe, máme mu dovolit, aby rozdělil a oprostil našeho ducha od duše, a máme toto slovo Boží skrze hlásání nechat působit na druhé.

Nepotřebujeme panovat nad vírou druhých, slovo Boží si samo podmaní jejich životy. Každý kdo přijal Pána Ježíše, je tím královským poslem, který je vyslán, aby volal hosty na královskou hostinu. Když toto poselství o spáse v Ježíšovi a o životě věčném v Něm vyřizujeme, buďme si vědomi, čími jsme posly, kdo nám tento úkol svěřil a v čí autoritě vystupujeme. Jsme služebníky Nejvyššího Boha, nemusíme mít nějaké mindráky a snažit se působit na druhé nátlakem či úlisností. Bůh nám přikázal, abychom prostě vyřídili jeho poselství, a to poselství zní: „Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, nemá života.“