Nebeská blaženost
(Slavnost všech svatých: Zj 7,2-4.9-19; Ž 24; 1Jan 3,1-3; Mt 5,1-12a)
Slavnost všech svatých je oslavou všech, kdo již jsou v nebi a požívají nebeskou blaženost. Kéž bychom si aspoň z malé části uvědomili, co to znamená mít nebeskou slávu, vidět Boha. Kéž bychom aspoň z části věděli, jaká je blaženost a nesmírné štěstí těch svatých, které v dnešním svátku slavíme. A proč je vlastně slavíme, ne-li proto, abychom si připomenuli a znovu prožili naše společenství s nimi, naši naději, že i my jsme do té tolik slavné společnosti svatých povoláni?
Podstatou nebeské blaženosti je vidění Boha tváří v tvář. Toto vidění Božské přirozenosti však může mít jedině ten, kdo sám na tomto Božím životě má účast, v kom Bůh žije a kdo je přetvořen podle obrazu jeho podoby, tedy k obrazu Syna Božího, Pána Ježíše Krista. Nejde tedy jen o nějaké vnější vidění, o nějakou informaci, nýbrž o bytostné zakoušení podstaty Boha, zakoušení Jeho samého. Vidět Boha tváří v tvář tedy znamená žít jeho životem, prožívat tutéž blaženost, jakou od věčnosti prožívá sám Bůh. Každý jistě v té míře, která je mu dána. Avšak není to nějaký jiný život, nějaké jiné štěstí, nýbrž je to totéž štěstí, tatáž blaženost a tatáž sláva, kterou má sám Pán Bůh. Sláva a blaženost, kterou má Ten, jenž je všemohoucí, vševědoucí, nekonečně dobrý; Ten, jenž nikdy nemůže chtít nějaké zlo a sám je původcem všeho dobra, nemůže něco nevědět, nemůže být ničím omezen, nikdo mu nemůže nijak uškodit; Ten, který sám je Láskou, Krásou a Dobrem, Dobrem, které se samo sebou touží rozlévat a rozlévá do stvoření. Proto i ti, kdo mají s ním na této nekonečné dobrotě a štěstí podíl a účast, orodují za nás a dělají v Bohu vše, aby nám napomohli také dojít k cíli, dosáhnout spolu s nimi a v jejich společnosti nebeskou vlast, věčné a neomezené štěstí v Kristu Ježíši našem Pánu.
