PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

J 6,56-59:

Tehdy řekl Ježíš zástupům Židů: Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mě a já v něm. Jako mne poslal živý Otec, a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.

Výklad:

Kristus Pán je všemohoucí Bůh. Může vykonat, cokoli chce. On je věčná Moudrost a Pravda, nemůže se v ničem mýlit, nemůže klamat ani být nikým oklamán. A tato Pravda říká: „mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj“. To znamená, že chléb a víno se skutečně proměnilo v Kristovo Tělo a Krev. Když to říká Kristus věčná Pravda, nikdo nemá právo o tom pochybovat. Avšak mnozí o tom pochybují. Už nejen protestanti, ale ani katolíci nevěří ve skutečnou přítomnost Pána Ježíše v Eucharistii, ani v Jeho Božství – které tento zázrak svou všemohoucností působí. Koneckonců, pro jejich nevěru a apostazi už na jejich oltářích Pán Ježíš nepřebývá, protože popřeli víru v Jeho Božství a v jeho spasitelnou oběť, která zadostiučinila za hříchy všech lidí. I když tvrdí, že věří v Eucharistii, ve skutečnou přítomnost Pána Ježíše – pravého Boha a jediného Spasitele – pod způsobami chleba a vína už nevěří, protože nevěří ani v pravdivost a platnost jeho slov, ani v jeho Božskou moc, která tuto Svátost působí. A tak ve své nevěře v srdci smýšlejí tak, jako by nebylo možné, aby Bůh proměnil podstatu chleba a vína ve skutečné Tělo a Krev Pána Ježíše, a způsobil, aby jeho Tělo bylo zároveň na mnoha místech, aby bylo celé Tělo Pána v každé jedné nejmenší částečce Nejsvětější Svátosti, a aby samotné vlastnosti chleba a vína trvali bez jejich podstat. Avšak Bůh je všemohoucí, žádné slovo a žádná věc u něj nejsou nemožnými (Lk 1) a on všechny tyto zázraky v NSO skutečně koná a působí.

1. Prvním z těch zázraků je proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Pána Ježíše Krista. Po proměnění v Eucharistii nezůstává už žádný chléb a víno. Zůstává pouze jejich barva, tvar, chuť, vůně atd. – tedy případky – pod kterými je zde skutečně a podstatně přítomno pravé Tělo a Krev Kristova. I Mojžíš proměnil hůl v hada, vodu v krev atd. Eliáš svolal oheň z nebe a jiní svatí vykonali jiné zázraky. Tím spíš Bůh, který všechno stvořil, může proměnit jednu věc v druhou. Vždyť on v Káni Galilejské proměnil vodu ve víno, proč by tedy nemohl proměnit víno ve svou Krev? Také každý člověk, když jí a pije, proměňuje pak pokrm a nápoj na své tělo a krev. Dokonce i sám ďábel věřil, že Ježíš by mohl proměnit kamení na chleby, a my bychom neměli věřit, že může proměnit chléb ve své Tělo?

Nemůžeme ale říct, že kněz při proměňování tvoří Boha, jak to tvrdili církevníci v době Jana Husa, protože kněží jsou pouze služebníci Kristovi. Pokud kněz koná to, co Kristus přikázal: „To čiňte na mou památku“, pak ne kněz ale sám Bůh skrze něj proměňuje chléb a víno na Tělo a Krev svého Syna a koná i další zázraky, které se v této Svátosti dějí.

2. Dalším zázrakem je to, že zde zůstávají způsoby neboli případky chleba a vína bez své podstaty, anebo jak učí východní křesťanští teologové, že Bůh přímo působí ten zázrak, že my vidíme jakoby chléb a víno a cítíme jejich chuť, i když to, co vidíme, už není chlebem a vínem a chléb a víno už zde není. Pán Ježíš je tu skryt pod těmi způsoby čili pod vnější podobou chleba a vína, jako jsou bělost, okrouhlost, chuť, vůně atd., jako by zahalen jejich pláštěm. Jeho přítomnost poznáváme jen jedním z našich tělesných smyslů, a to sluchem, když slyšíme jeho slovo: „Toto je mé tělo“ a věříme mu. Podobně jako, když Izák požehnal Jákobovi: Ani očima, ani hmatem, ani čichem nepoznal, že to není Ezau. Byl totiž slepý, jeho hmat oklamala Rebeka kozími kůžemi a jeho čich Ezauovým oděvem. Jenom sluch Izákovi svědčil, že je to Jakub (1M 27).

Podobně i mana, kterou dal Bůh lidu putujícímu po poušti jako předobraz NSO, zázračným způsobem měnila svou chuť, konzistenci, tvar i ohnivzdornost, podle aktuální potřeby toho, kdo ji měl užívat. Stejně i v samotné Nejsvětější Svátosti něco jiného vidíme a něčím jiným tento pokrm skutečně je – s vírou hledíme na skutečné a pravé Tělo Kristovo, i když svými smysly vnímáme vlastnosti chleba.

3. Třetím zázrakem Božím v NSO je to, že v maličké Hostii i v její nejmenší části je celé Tělo Kristovo tak velké jak bylo během jeho života na zemi a jak je i nyní v nebi. Kristus je tedy skutečně v Nejsvětější Svátosti, tedy právě na tom místě, kde jsou po proměnění eucharistické způsoby, a přitom tím jeho zde přítomné Tělo není nijak deformováno ani zmenšeno ani nejsou jakkoli porušeny nebo změněny přirozené vlastnosti tohoto jeho Těla. Už sv. Tomáš Akvinský tento zázrak nezávislosti Kristova Těla na prostoru vysvětluje přirovnáním lidského oka, které v sobě má obraz i těch největších věcí, když je vidí. Dnešní technika nám to pomůže pochopit ještě lépe, protože dnes mohou být nespočetné obrazy i těch největších věcí vměstnány na maličký paměťoví disk. To je ale jenom přirovnání, protože v NSO není jen nějaký obraz Kristova Těla, ale toto Tělo je zde skutečně, totiž podstatně. (I přítomnost skrze obraz je skutečná, avšak ne podstatná, nýbrž pouze akcidentální – člověk je někde přítomen skrze svou fotografii ne svou podstatou, ale pouze svou podobou. Proto říkáme, že v NSO je Kristovo tělo přítomno podstatně – ne jeho obraz, nýbrž on sám, tak jak je v nebi.)

4. Čtvrtým zázrakem v NSO je, že Kristovo Tělo je zde přítomno celé stejně ve velké Hostii i v nejmenším úlomku malé Hostie. Je totiž přítomno všude tam, kde trvají způsoby přepodstatněného chleba a vína. I lidská duše je přítomna stejně v celém našem těle i v jeho nejmenší části. K vysvětlení nám pomůže příklad se zrcadlem: Vidíme v něm svou podobu, když ho rozbijeme na několik částí, v každé té části uvidíme zase celou svou tvář, ne jenom kousek tváře. Když člověku odseknou ruku, jeho duše není rozdělena, ale zůstává celá. I kdyby nás rozsekali na kousíčky, naše duše zůstane stále celá, protože je duchovní a nesmrtelná. Tak i Kristus je v NSO i po rozlomení Hostie na několik částí v každé části celý s celým svým Tělem a Krví, protože jeho oslavené Tělo už je zduchovnělé. Je to jeho skutečné Tělo, totéž Tělo, které se narodilo z Panny Marie, zemřelo na kříži a třetího dne vyšlo vzkříšené a proměněné z hrobu, a nyní už nepodléhá zákonům těla, nýbrž zákonům ducha, proto také může být přítomno všude, kde Kristus chce. Podobně je to s lidským slovem a hlasem: Když kazatel řekne nějaké slovo, slyší všichni posluchači celé toto slovo. To slovo je celé v mých ústech a zároveň i v uších každého posluchače. Není to tak, že by jeden slyšel první hlásku, druhý druhou atd., ale každý slyší celé slovo. Tak i v NSO každý přijímající přijímá celého Krista.

5. Pátým zázrakem, který Bůh v Eucharistii koná je, že Tělo Kristovo je v jednom čase na mnoha místech. Je zároveň v nebi i na každém místě na zemi, kde se platně slouží mše sv. a kde se přechovává NSO. To že Pán Ježíš bývá i se svým tělem na několika místech dosvědčuje samotné Písmo sv. Když se už po svém nanebevstoupení zjevil sv. Pavlovi, byl zároveň na zemi i v nebi. Stejně když se zjevil sv. Janovi a odevzdal mu Apokalypsu, anebo když se zjevoval jiným svatým i v nedávné době, jako např. sv. Margitě a jiným.

Všechny tato zázraky působí v Eucharistii sám Bůh svou všemohoucností. Proto máme Pána Ježíše v Nejsvětější Svátosti zbožně a s vírou přijímat a s úctou a oddaností se mu v ní klanět.

Podle Postily R. P. Stajera

Celý text v původním znění:

Evangelium sv. Jana v 6. kapitole:

Za onoho času řekl Pán Ježíš zástupům židovským: tělo mé právě jest pokrm a krev má právě jest nápoj. Kdož jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm. Jakož mne poslal živý Otec, i já živ jsem pro Otce, a kdož jí mne, i on živ bude pro mne. Tentoť jest chléb, kterýž z nebe sstoupul. Ne jako otcové vaši jedli manu, a zemřeli. Kdož jí chléb tento, živ bude na věky.

Výklad krátký a křesťanský:

Poněvadž Kristus Pán, jenž jakožto všemohoucí Bůh, všecko, což chce, učiniti může, a jako věčná moudrost a pravda, ani sám podveden býti, ani jiného podvésti nemůže, tak světle praví, že jeho Tělo jest právě pokrm, a jeho krev že jest právě nápoj, to jest že opravdově a skutečně chléb a víno proměnilo se v Jeho Tělo a Krev: neměl by žádný o tom pochybovati. Nicméně nekatoličtí o tom pochybují, domnívajíce se že toho nemůže učiniti, proto že se to nemůže státi, aby podstata chleba a vína měla se opravdově proměniti v podstatu Těla a Krve: aby jediničké tělo bylo jedním časem na mnoha spolu místech; aby celé Tělo Páně bylo pod jednou každou i tou nejmenší částkou oltářní svátosti: aby samé způsoby případnosti byly bez podstaty. Ale bloudí oni, neboť Bůh, u něhož nebude nemožné všeliké slovo (Lk 1) všecko to činí ve Velebné Svátosti, ač jsou to velicí zázrakové.

I. Zázrak jest dokonalé chleba a vína v Tělo a Krev Krista Pána proměnění; tak že po kněžském posvěcování žádného více chleba a vína není než samé toliko způsoby chleba a vína pod nímž Kristus Pán živý s přesvatým svým Tělem a Krví jest a zůstává. Že se pak může nadpřirozenou a Božskou mocí jedna věc v druhou proměniti, sv. Ambrož dokazuje příklady z Písma vzatými, řka: Mojžíš držel prut, a hodil jej na zem, a z prutu učiněn jest had. Opět uchytil hada za ocas, a zase had obrátil se v prut (1M 3). V Egyptě tekly v řekách čisté vody, kteréž však brzo obrátily se v krev. Modli se Mojžíš, a hle, krev zase se obrátila ve vodu. I mohl-li Mojžíš ze skály vodu vyvésti proti přirození, a Eliáš oheň z nebe vyprositi, jak by nemohl Bůh jednu věc v druhou proměniti? Který samým slovem všecky věci z ničehož učinil, nebo (on řekl a učiněny jsou) nemůže těch věcí, kteréž jsou, proměniti v něco jiného, čím nejsou? A zdali Kristus Pán v Káni Galilejské neobrátil vodu v dobré opravdové víno? (J 2). I kdož mu odňal moc, aby také chleba a vína nemohl obrátiti v tělo a krev, zvlášť když přirozená horkost snědený chléb a pité víno v tělo a krev člověka měnívá! Ano, sám ďábel věřil, že Syn Boží může jedním slovem proměniti tvrdé kameny v chleby, když řekl: Jsi-li Syn Boží, rci ať kamení toto chlebové jsou (Mt 4), a my nebudeme věřiti, že může chléb v tělo a krev proměniti, když chce?

Ač tedy kněží sloužíce mši svatou působí to, že Bůh a Kristus jsou pod způsobou chleba a vína: nicméně však nemůž se říci, že kněží Boha dělají neb vyvozují: jako když Apoštolové vzkládali ruce na věřící, nemohlo se říci, že by Apoštolé Svatého Ducha tvořili neb vyvoditi měli. Kněží tedy jsou toliko služebníci Kristovi, kteří když činí to, co jim Kristus v své moci činiti poručil, řka: To čiňte na mou památku (Mt 5), tedy ne kněz, ale sám Bůh podstatu chleba a vína proměňuje v tělo a Krev Krista Pána, a činí jiné zázraky, které se dějí v této svátosti.

II. zázrak jest, že způsoby chleba a vína, jaké jsou bělost, okrouhlost, vlhkost a šmak, nezdržují se v žádné podstatě, poněvadž všade podstata chleba jest zrušená, aniž se zdržují v podstatě Těla Kristova: neb poněvadž to již jest oslavené, není tou bělostí, kterou vidíme, bílé, ani okrouhlostí okrouhlé, ani tím šmakem chleba a vína, který cítíme, šmakovité: ale těmi všemi případnostmi toliko jest odíno a zakryto, jako nějakým pláštěm. Což chtěl Bůh tak míti k vyznamenání přítomné Svátosti a pro větší zásluhu naší víry. Jako tedy Izák nemohl žádným smyslem, krom sluchu, poznati Jákoba (1M 27), nebo pošly jeho oči, že ho viděti nemohl: zmejlil se voněním, neb vůně pocházela z šatů, kteréž míval Ezau: zmejlilo ho i koštování, neb se domníval, že jí pokrm z lovu: ani makáním nemohl se domakati pravdy, protože Jákob maje ruce obvinuté kožkami kozlečími, zdál se býti Ezau. Jediničký sluch ho nezmejlil, pročež pravil: Hlas jistě hlas Jákobův jest, než ruce jsou ruce Ezau: tak také v Oltářní Svátosti mejlý se náš zrak, vonění, šmak i tknutí, neb ti všickni smyslové mají tuto Svátost za chléb a víno, jako bylo před posvěcením: ale sám sluch nemýlí nás, když věříme slovu Kristovu, a svůj rozum podrobujeme v služebnost víry. Aniž jest velmi těžko věřiti, že Tělo Kristovo jest přítomné v Svátosti, ač ho nevidíme, poněvadž i sám zlý duch někdy činí, aby jeden člověk byl u druhého ve dne, a on ho nemohl otevřenýma očima viděti. Ačkoli pak Tělo Boží zdá se býti chléb, však proto není chléb, jako mana někdy šmakovala jako máslo, někdy jako mlíko, někdy jako med, a tak dále: avšak nebyla máslo, ani mlíko, ani, med, ani nějaký jiný pokrm zemský; ale vždycky zůstával manou: tak Tělo Páně ač šmakuje jako chléb, a má způsobu chleba, není chléb ale tělo Páně.

III. zázrak jest, že tělo Kristovo, které a jak veliké bylo na kříži, a nyní jest v nebi, tak veliké jest pod způsobami chleba a vína: a to tak, že žádné nepořádnosti není mezi audy Těla Kristova, poněvadž jeden každý aud dělí se od druhého a stojí v pořádku příslušném lidskému tělu, krom toho, že pod těmi tak maličmými způsobami skutečně nezaměstknává tak velikého místa, jak veliké by zaměstknával, kdyby podlé přirozené povahy audové byly roztaženy, což se tuto nestává, kdež všickny audové spolu jsou na jednom místě skrze zázrak Boží. Vysvětluje to svatý Tomáš Akvinský tímto podobenstvím. Jako obraz a figura veliké věže může se směstknati v oko toho, kdo se dívá na věž, jakkoli jest malé oko: tak také pod způsobami malého oplatku může býti celé Kristovo tělo, jakkoli jest veliké. Nemůžemeť ovšem toho dokonale pochopiti, ale všemohoucí Bůh to může učiniti.

IV. zázrak jest, že Tělo Kristovo tak jest celé, v posvětceném oplatku, že také jest celé v jednom každém kousíčku: jako lidská duše celá jest v celém těle, a celá v jednom každém audu těla: a tak jest celá v jednom prstu, jako jest celá v celém těle. A protož jako když kdo utne rameno člověku, neutne kusu jeho duše, a když jeho tělo rozseká, nerozseká jeho duše, nebo lidská duše nemůže se na kusy děliti, tak také když kněz rozláme posvěcený oplatek, nerozláme Tělo Kristovo, ani neroztrhá jeho audů, ale toliko rozdělý způsoby chleba; Tělo pak Kristovo zůstává v celosti, a jest celé v jednom každém kousíčku. Můž se to poněkud vysvětliti podobenstvím zrcadla: neb když se zhlídáš v celém zrcadle, nevidíš než jednu svou tvář, a když zrcadlo na několik kusů rozrazíš, obraz tvé tváře nebude rozražen, ale v jednom každém kusu zrcadla zase celou svou tvář uhlídáš, jako když bylo celé zrcadlo. A tak hle již můžeš poznati, kterak v celém oplatku jest jeden celý Kristus, a když se oplatek rozdělí na několik kusů, tentýž celý Kristus bez roztrhání audů jest v jednomkaždém kousíčku. Ještě jiné podobenství máš na hlasu: nebo když kazatel řekne nějaké slovo, zdá se ovšem jako by to slovo rozdělovalo se mezi posluchače: ale neroztrhuje se na kusy tak, aby jednomu jeden kousek z něho se dostal, druhému druhá, a třetímu třetí: ale všickni posluchači, byť jich bylo tisíc, celé to slovo sluchem přijímají: tak také když se rozdělí jedna Hostie, ač jich mnoho přijímá z ní, však nepřijímají po kousku Těla Páně, ale jedenkaždý z nich přijímá celé Tělo Páně. A protož nepřijímá méně, kdo přijal malou Hostii, nebo malý kousek z ní, nežli Kněz, když přijímá při Mši velikou Hostii, aneb kdyby kdo spolu dvě, tři, deset, nebo dvacet Hostií přijal; nebo ve všech spolu jest toliko jedno Tělo Páně.

V. zázrak jest, že Tělo Boží jedním a týmž časem jest na mnohých rozličných místech, neb týmž časem jest v Praze, v Římě, ve Vídni na tomto i druhém Oltáři, slovem všudy, kde se slouží Mše svatá, neb chová Velebná Svátost. Což ať se zdá býti nemožné, však všemohoucímu Bohu ani v tom, ani v jiných zázracích nic není nemožného. Ano samo přirození dává nám podobenství, z něhož mžeme nějak poznti, že to jest Bohu možné učiniti; poněvadž tentýž hlas, neb slovo, kterýž vychází z úst kazatele, v jednom a témž okamžiku jest v uších posluchačů, kteříž sedí, neb stojí na mnohých rozličných místech. Proč by tedy Pán Bůh svou Božskou mocí nemohl učiniti, aby také Tělo Páně bylo jedním časem na mnohých rozličných místech. Postav proti jedné lidské tváři několik zrcadel na rozličných na rozličných místech, na všech zrcadlech tu jedinou tvář uhlídáš. Muželiť pak přirozeným způsobem jedna tvář jedním časem na několika místech spolu se ukázati? proč by nemohlo Tělo Boží nadpřirozenou Božskou mocí jedním čase na místech postaveno býti; Ano dokazuje se Písmem, že Kristus byl někdy jedním časem na dvou místech. Neb jistá věc jest, že od času svého Nanebevstoupení vždycky sedí a seděti bude v nebi na pravici Otce, dokavadž nebudou poleženi nepřátelé jeho za podnože noh jeho (Ž). To jest až do dne soudného, jak svatý Petr světle ukazuje, řka o něm: Kteréhož musí přijíti Nebesa, až do času napravení všech věcí (Sk 3). Též jistá věc jest, že někdy také byl na zemi, aneb aspoň v povětří, blízko Sula, když se mu ukázal na cestě, jak svědčí Ananiáš, řka: Saule bratře, Pán Ježíš, kterýž se ukázal tobě na cestě, kterou si šel, poslal mne (Sk 9). I sám Pavel přiznává se, že se mu ukázal Kristus (1Kor 15). Kterého kdyby byl Pavel v jeho vlastní osobě nikdy neviděl, nebyl by mohl se rovnati Petrovi, a jiným svědkům jeho vzkříšení, jak v dotčeném Písmu činí. Než řekne někdo, že se mu Kristus ukázal v nebi, jako jej viděl svatý Štěpán (Sk 6). Ale není tak, nebo tak veliké světlo z Těla přítomného Krist obklíčilo Pavla, že jej i oslepilo: odkudž také Pavel k Pánu Kristu jako k přítomnému pravil: Kdo jsi Pane? Potvrzuje se to jiným viděním, kdež jistá věc jest, že se Kristus ukázal Pavlovi na zemi, a ne na nebi, neb takto psáno jest: V druhou pak noc stoje u něho (totiž Pavla) Pán, řekl: Budiž stálý, nebo jakož si svědčil o mne v Jeruzalémě, tak musíš svědčiti i v Římě (Sk 23). Hle stál u Pavla Pán, tedy byl na zemi, týmž pak časem byl také v Nebi. Tedyť byl jedním časem na dvou místech. Protož dobře Sněm Tridentský poroučí věřiti, že není nemožné, aby Kristus Pán podlé přirozeného způsobu vždycky seděl v nebi na pravici Otce, a zatím také byl na jiných místech v Oltářní Svátosti (ses 13.c.I). Což také pravíť svatý Jan Zlatoústý, řka: Který s Otcem sedí na výsosti, v tom samém okamžiku rukami všech (kněží) posvěcován bývá (De sacerdot 1.3).

Těchto pak všech tuto vyčtených, a také všech jiných zázraků, kteříž se tuto nekladou, jediná příčina jest všemohoucnost Boží, nebo u Boha všechny věci možné jsou (Mt 19).

Otázka: Máme-li velebnou svátost ctíti a jí se klaněti?

Odpověď: Poněvadž Kristus Pán, pravý Bůh a člověk jest opravdově v Oltářní svátosti přítomný, a jemu dokud byl ještě v smrtelném těle, slušně se klanšli Tři králové (Mt 2), Malomocný (Mt 8; Lk 5), Jairus, žádaje ho za uzdravení své dcery (Mt 9), Samaritán od malomocenství očištěný (Lk 17) i jiní mnozí, sluší jej nyní již oslaveného, ač v svátosti ukrytého ctíti a jemu se klaněti, jak poroučí svatý Tridentský Sněm, takto mluvě: Nemámeť se méně klaněti Oltářní Svátosti, proto že ona jest od Krista ustanovena, aby přijímána byla: Nebo téhož Boha v ní přítomného býti věříme, o kterém Otec věčný, uváděje jej na okrsek země, dí: I klanějte se mu všickni andělé Boží (ses. 13.c.5).

Ano i sama hovada někdy Velebné Svátosti se klaněla. Hádal se jednou svatý Anton Paduánský s arcikacířem Bonvillem o Velebné Svátosti. Když pak svatý Anton důvody a Písmy svatými taužeji na něj nastupoval, vykřiklť Bonvillus: Tu teprve uvěřím, jestli ten zázrak, o němž nyní povím, uhlídám. Tři dni mezku nedám žádné píce, a po třech dnech vyvedu jej k lidu, kdež dosti ovsa a sena mu předložím. Ty pak Antoni, postavíš se naproti s tím tvým, jakž pravíš, Kristovým Tělem. Tu jestli mezek, opovrhna seno nebo oves, bude se tvému Bohu klaněti, já teprva, a dříve ne, uvěřím, že jest Kristus přítomen v Oltářní Svátosti. Dá místo svatý Anton té jeho všetečnosti: přijde určitý den, sejde se veliké množství lidu k tomu divadlu. Z jedné strany kacíř vede svého mezka třídenním postem ztrápeného, z druhé pak strany svatý Anton v nedaleké od téhož místa kapličce Mši svatou slauží, a po dokonání jí vezma s největší uctivostí Velebnou svátost, nese ji až na to určité místo. Bonvillus hojnost ovsa a sena mezku předkládá, svatý pak Anton takto k mezku mluví: Ve jménu tohoto tvého Stvořitele, kterého já, ač nehodný, v svých rukou držím, přikazuji tobě mezku, abys ihned sem přistaupil, a jak můžeš Boha svého uctil; aby aspoň tí způsobem lidé poznali, že všeliký tvor poddán jest svému Stvořiteli, jehož kněz na Oltáři pěstuje. Tak to dopověděl svatý Anton, i hned pustili to hladem vymořené hovado, aby se tam, kde by chtělo obrátilo, a hle (ó předivná moc Boží!), mezek nechav píce před hubou položené, přímo se obrátil k Velebné Svátosti, a skloniv hlavu až k svým kolenám před ní klekl, a tak se jí klaněl. Veliká tu radost všem katolíkům vzešla, kacíři pak se zastyděli. Bonvillus spatřiv ten zázrak na víru se obrátil (Surius 13. Jun 5).

Včeličky ještě více učinily, o nichž jest tento příklad: Jena žena, když žádného užitku ze svých včeliček neměla, dala se od jiné bláznivé ženy namluviti, aby když přijde k stolu Páně, Velebnou Svátost v ústech zachovala, a potom ji do aulu vstrčila, tím způsobem že včeliček dobře užije. Učinila tak a po přijímání vyňavši z úst drahé Tělo Boží, schovala je a potom do aulu vložila. Počemž včely více nehynuly, nýbrž všecky se vyrojily. Nad to, jako by rozumné byly, snažily se o to, jak by Hosta svého uctily. Nebo některé med, jiné vosk dělaly. Slovem všecky pracovaly, až té Velebné Svátosti krásný voskový svatostánek vytvořily. I přišla po čase dotčená žena, aby k včelám dohlídla, a hle vidí divnou věc, totiž kapličku, kterou včely Velebné Svátosti, jako by v ní Pána svého poznaly, z poruňkového vosku nastrojily. Vidět bylo voskové stěny, též okýnka i dvířka z vosku. Uprostřed byl oltáříček a na něm ta předrahá svátost jako v nějaké monstranci. Všecko bylo z toho nejpřednějšího vosku, z něhož také byla i kapličky vížka s voskovým zvonečkem. Místo kostelního zpívání a zvonění včeličky svým bzučením známost dávaly, že jako mohou, svého Stvořitele ctí a velebí. Žena tím divadlem zděšena ku knězi přišla, a jemu o tom všem zprávu dala, který svolav lid s pobožnou procesí k tomu místu se vypravil, a vzav odtud velebnou Oltářní Svátost, s náležitou uctivostí do chrámu Páně ji přinesl. (Caesarius lib. 8.c.9).

Drahně jest takových velmi divných příkladů, kterých tu pro krátkost nelze dotknouti. Já ze všech tuto zavírku činím: poněvadž nerozumná hovada, ano i hmyzové snaží se Krista Pána ctíti v oltářní svátosti, že slušně svatá církev k její cti výroční Svátek Božího Těla ustanovila, a slušně se ta Svátost na slavné procesí nosí, a čest se jí prokazuje. Kterážto slavnost jest:

1. Obecné vyznání naší víry, nebo tím vyznáváme přítomnost na zemi Krista Pána našeho, a pevně věříme, že jako Kristus v Palestině viditelně sem i tam chodil, a všem pomáhal, kteří jeho pomoci žádali: tak i po našich ulicích a cestách všem těm žehná, kteří ho ve Velebné Svátosti pobožně ctí, a jemu se klanějí.

2. Ta slavnost jest obecné díků činění, kterým Pánu Kristu děkujeme za snášení té hanby a potupy, kterou pro nás snášel v čas svého na světě přebývání, a zvláště tehdáž, když jej jakožto trpělivého beránka z jednoho místa na druhé, z jedné ulice do druhé, čas jeho umučení vodili (Mt 27). A tak to jeho tehdejší pohanění, nyní Církev na zemi rytěřující poněkud nahraditi usiluje.

3. Ta také slavnost jest obecná modlitba. Neb poněvadž Otec Nebeský ve jménu Krista Pána chce prosen býti (J 17), bývá na týž den veliké shromáždění lidu, aby mnozí společně Otce Nebeského vzývali a prosili, aby ráčil na tvář pomazaného svého popatřiti (Ž 82), a ode všeho křesťanstva, vojnu, hlad, morovou ránu, i jiná trestání milostivě odvrátiti, jak v modlitbách církevních jest viděti.

4. Takový svátek křesťané rádi světí, když zpomínají na onu procesí, která v nebi držána bývá, kdež vyvolení Beránka Božího slavně provázejí, a za ním chodí kamkoli jde (Zj 7,29), kdež se mu zpívá píseň nová, a v zlatých báních plných vonných věcí, kteréž jsou modlitby svatých, libá vůně se mu obětuje (Zj 5), kdež po všech cestách, a po ulicích se rozlíhá nebeské aleluja (Job 13; Iz 53).

Tato pak naše slavnost a procesí s Velebnou Svátostí v starém zákoně byla figurovaná. Josef opatrovník Egypta, od faraona povýšený, a nazvaný Spasitelem světa, ve vší zemi na voze po městách vozen, a odevšat poctěn byl (1M 41). Náš Josef jest Kristus Ježíš, pravý Spasitel světa, jemuž všeliká moc dána jest na nebi i na zemi (Mt 28). Protož jemu slušně se mají všichni klaněti (Flp 2). David král shromáždil třiceti tisíc mužů, kteříž by Archu Páně z Gabaa doprovodili, stalo se tak až do domu Obededomova ji přivedli, kdežto tři měsíce zůstala a celému domu požehnání způsobila (1Par 3). Potom David shromáždil kněžstvo a levity, i všecka knížata, a rytířstvo, nesčíslný počet lidu ze všeho Izraele, nařídil slavnou procesí, se všelikými hudebními nástroji, a muzikami, a přinesli Archu Páně na horu Sion, obzvláštně pak král David v ozdobném rouše na sobě radost ukázal, až i na harfu ke cti Boží hrál, nedbaje na to, že se mu Michol, dcera Saulova, vysmívala (1Par 15). Podle těch příkladů učinili císařové římští, králové, knížata a páni, a Velebnou Svátost, jak mohli, pobožně uctili. Nebo jak Rudolf první tohoto jména císař, pro velikou pobožnost a čest, kterou k Velebné Svátosti ukázal, od Boha na císařství dosazen byl: tak jeho císařský velebný rod, nepřestal Pána Krista, v Oltářní svátosti více a více ctíti, až se naplnilo a dále naplňuje to, což Kristus parví: Kdo mne bude ctíti, poctíť jej Otec můj (J 12).