Když měl Mojžíš zdvižené ruce, vítězili Izraelité.
(29. ne v mez. C: Ex 17,8-13; Ž 121; 2Tim 3,14-4,2; Lk 18,1-8)
Mojžíš, který jen nedávno s celým izraelským národem vytáhl do pouště, se ocitl ve velmi svízelné situaci. Vytáhl proti němu do pouště národ amalečanů, kteří se rozhodli Izrael v poušti úplně vyhladit. Hned na počátku cesty byli ve velkém nebezpečí a bylo jasné, že tady může pomoct jedině Hospodin. Mojžíš nevyloučil ani lidské prostředky, Jozua s armádou poslal do boje. Svoji naději ale složil v Hospodina. Věděl, že hlavní zbraní k vítězství je Boží moc.
Rozhodujícím momentem v tomto Mojžíšově boji víry byl okamžik, kdy si uvědomil, že Bůh na jeho modlitbu reaguje. Tři bratři stojící na pahorku si všimli, že když má Mojžíš ruce pozvednuté k nebi, izraelité vítězí, jakmile ale ruce spustí, jejich armáda se dostává do defenzivy. To modlitebníky vyprovokovalo, nebo spíš přímo donutilo k ještě usilovnějšímu boji víry. Mojžíš stál s rukama zdviženýma, jako by nad sebou držel velký balvan a věděl, že jakmile ho pustí, bude to znamenat jeho smrt. Taková je opravdová modlitba víry. Stát a necouvnou ani o milimetr. Neexistuje jiná cesta. Není jiná možnost. Buď mě Bůh vyslyší, nebo jsem ztracen. Buď Boží milost, nebo věčná smrt. Buď je Bůh živý a odpoví mi, nebo nic nemá smysl.
Jak k tomu dojde, že se člověk v modlitbě dostane do takové situace, v níž stojí před Bohem v postoji buď anebo, „život anebo smrt, třetí možnost není“? Je to úplně prosté. K takovému postoji nás nutí pravda. Kdykoli skutečně vejdeme do Božího světla, tedy kdykoli si připustíme plnou pravdu o sobě, o svém postavení před Bohem, pak se ocitáme v tom epicentru nesmírného, v epicentru nekonečné Boží moci, spočívá na nás váha nekonečné Boží svatosti. A tam už jde jenom o to držet se v tom správném směru, aby tato nekonečná Boží moc a svatost byla ne k naší záhubě, ale k našemu vítězství a spáse. A tím správným směrem, je klanění se Hospodinu, vydanost jemu živému Bohu. Mojžíš, když celý den držel ruce pozdvižené k nebi a vydobyl vítězství své armády, nebojoval za vítězství svých mužů ani za vlastní život, on bojoval za Boží slávu. Šlo mu nejvíce o to, aby Bůh nebyl zahanben ve svém díle, aby Boží jméno nebylo zostuzeno, nýbrž oslaveno.
