Jistotou je Boží slovo
(Neděle Křtu Páně - A: Iz 42,1-7; Ž 29; Sk 10,34-38; Mt 3,13-17)
Pán Ježíš Kristus přijal křest pokání v řece Jordánu od Jana Křtitele. Tím na sebe vzal naše hříchy. On bezhříšný konal pokání za nás, dal vodám Jordánu sílu k očištění hříchů. Zároveň se přitom zjevil jako Syn Nebeského Otce poslaný na svět, aby spasil hříšné. Duch sv. se zjevil v podobě holubice. Je zde zjevena celá Nejsvětější Trojice. Víra v jediného Boha ve třech osobách je vírou všech křesťanů, je jistou pravdou, která po celém světě dává sílu všem těm, kdo s upřímným srdcem přijímají pravé Boží zjevení a pravé náboženství a jsou tímto vyznáním sdruženi v jedné všeobecné Kristově církvi.
Dnes, kdy na stolci sv. apoštola Petra sedí ardciheretik a rouhač Bergoglio, a kdy ti, kdo se hlásí ke Kristu, ba i ti, kdo se pokládají za katolíky, jsou rozštěpeni do mnoha různých skupin a frakcí, se jistě můžeme cítit zmateni a znejistěni, komu a čemu máme věřit. Můžeme mít pocit, že nelze vlastně vědět, kde je pravda, kde je nějaká jistota, kde je to skutečně objektivní pravidlo víry, kde je nějaký jasný a neměnný vzor pravé a zdravé nauky, kterého bychom se mohli bez pochybností a obav přidržovat, abychom se cítili v bezpečí a měli radostnou naději a jistotu, že jsem na pravé cestě ke spáse, že se nemám čeho bát ani tváří v tvář hrozícímu pronásledování, útokům ducha světa a nejrůznějším jiným nebezpečím.
Kde je tedy pravá Kristova církev? Kde vzít jistotu, jestli jsem na v ní? Ta jistota existuje, ale není to jistota, která by spočívala na lidech nebo na vnějších lidských institucích. Od církve Kristovy odpadl Vatikán, odpadli např. i následovníci arcibiskupa Lefevra a mnozí jiní. V kom tedy můžeme mít jistotu? Odpověď zní: ta jistota není v člověku, ale je v Bohu a v jeho slovu, v Božím zjevení.
Tím naprosto nezpochybňuji věrohodnost a důvěryhodnost našich představených, kterým se podřizujeme a se kterými sdílíme jednotu víry a Duchu Božího. Jde však o to, že my nevěříme v člověka, ale v Boha. I když důvěřuji Božímu člověku, skrze kterého koná Duch svatý, tak mu nevěřím jako člověku a vím, že každý, i on, je omylný a může se mýlit, ale věřím spíš Bohu, té Boží milosti a tomu světlu Božímu, které Pán skrze toho člověka dává. Takže tou jistotou není člověk, ale Boží slovo, Boží pravda sama o sobě.
Když nad Jordánem zazněl Otcům hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“, tak také neexistovala nějaká vnější jistota o tom, že je to skutečně hlas Boží. Nebyla zde žádná lidská instituce, která by to oficiálně potvrzovala a prohlašovala, která by to úředně vytiskla ve svém oficiálním deníku či publikovala na svých webových stránkách. Oficiální církev představovaná velekněžími tento hlas z nebe naopak oficiálně zamítla jako mámení zlého ducha. Ba co více, dokonce ani sám Ježíš tehdy u Jordánu neprohlásil: „vážení, tento hlas z nebe byl od mého Otce, a já jeho svědectví veřejně uznávám a přijímám a dávám tímto světu na vědomí, že jsem Boží Syn“. Tehdy Ježíš nic takového neřekl, a přesto začal naplňovat své poslání Mesiáše. Jasné vyznání udělal až později. O Ježíšově Božské přirozenosti neexistoval žádný „oficiální úřední dokument“. A přesto upřímní Izraelité už v něho uvěřili a byli v celých zástupech uzdravováni, byly jim odpouštěny hříchy, a mnozí z nich uslyšeli Ježíšovo ujištění: „Tvá víra tě spasila.“ Boží slovo je tedy jistotou samo o sobě i bez dodatečných lidských schválení.
Podobně když prorok Izajáš sedm staletí dopředu mluvil o Mesiáši a o spáse, kterou na svět přinese, upřímným věřícím Izraelitům to poskytovalo jistotu, že Bůh je neopustil, je s nimi a pošle zaslíbeného Spasitele. Už dopředu v tohoto Spasitele věřili. Ještě ani nevěděli, kdy se má narodit, a Boží slovo pronesené skrze Izajáše jim už dávalo radostnou naději a bezpečnou jistotu spásy. Nebylo nutné, aby o tom měli nějaké další vnější svědectví. Nežádali úřední potvrzení od asyrského nebo babylonského krále či jiné pohanské vlády. Vždyť ani oficiální představitelé izraelského národa a sz církve proroka Izajáše ani jiné proroky za jejich života většinou neuznávali a pronásledovali je. A Izraelité jim přesto věřili a přijímali z jejich proroctví ujištění o spáse, kterou přinese Mesiáš. Proč? Jak je to možné? Prostě protože skrze ty proroky mluvil Bůh! Prostě protože Boží slovo je jistotou samo o sobě! Ta jistota neplyne z potvrzení lidskými institucemi, ale z pravdy samotné. Bůh sám dosvědčuje pravdivost svého slova zázraky, znameními a působením Boží moci.
V Novém zákoně svěřil Bůh úřad střežit Bohem zjevenou pravdu apoštolu Petrovi a jeho nástupcům. Ani oni však tu pravdu nestanovují a nemohou ji nijak měnit. Oni ji pouze střeží a hájí, pokud tedy jsou skutečnými nástupci apoštola Petra. A ti kdo Boží pravdu popírají, jako Bergoglio, který uctívá pohanská božstva, dosvědčují tím, že nejsou ani papeži ani křesťany.
Sv. apoštol Petr, když začal kázat pohanům shromážděným v Korneliově domě, řekl: „Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní...“. Podobně, když ho anděl vyvedl z přísně střeženého žaláře a když už anděl zmizel a Petr si uvědomil, co se stalo, řekl: „Nyní opravdu vím, že Bůh poslal svého anděla...“. Dokud byl totiž anděl při něm, nebyl si jistý, jestli to není pouze vidění. Také před návštěvou Korneliova domu musel Bůh několika zjeveními a znameními Petrovi potvrdit, že si opravdu přeje, aby šel kázat evangelium pohanům. A v neposlední řadě, i při Ježíšově vzkříšení se projevila naprostá střízlivost Petrova úsudku. Petr byl člověk, který přísně rozlišoval mezi svými pocity a dojmy a mezi objektivními fakty, tedy mezi tím co je snad možné a co je jisté. A právě to je charismatem papežství, které by ale měli mít všichni pastýři v církvi a které dnes potřebuje i každý křesťan: Rozlišovat mezi Božím zjevením a lidskými názory.
Tak např. pravdou víry je, že Kristus ustanovil úřad Petra, který přechází i na jeho nástupce. Ale to, že tento papež bydlí ve Vatikánu, je volen konklávem kardinálů, jezdí v papamobilu a chodí v bílé klerice, to jsou lidské dodatky, které mohou, ale také nemusejí být dobré. A dalo by se pokračovat.
Přirovnejme to ještě k oblasti politiky. Ve čtvrtek 9. 1. byla v Parlamentu veřejná diskuse o tzv. manželstvích homosexuálů. Na úvod mluvila představitelka homosexuální organizace „Jsme fér“, která hned promítla mapku světa, kde byly modře země, které už přijaly tzv. manželství homosexuálů a bíle země, kde je naopak odmítají. Na západ od nás to bylo skoro všechno modré a na východ skoro vše bílé. Ale v Číně už o tom prý jednají. A komentář paní lesby byl následovný: ČR je poslední demokratickou zemí, která ještě nemá „manželství stejnopohlavních párů“. Ona použila jednoduché myšlenkové schéma: Západ je dobrý, demokratický a východ, to jsou totality. Jak prosté! Jak stupidní! V čem spočívá demokracie a svoboda? V tom, že jste na západě. Žádné hodnoty, žádná svoboda, stačí správná geografická poloha.
I většina katolíků myslí podobně, když jsi pod Vatikánem, jsi katolík, když ne, jsi odpadlík. Jak jednoduché! A jak nepravdivé! Nebo: když chodíš na „tridentskou mši“ jsi pravověrný, když na „novus ordo“, jsi „levověrný“. Jak jednoduché! Bohužel v mnoha případech taky nepravdivé.
Nejde o liturgii. Jde o to, abychom vnímali, v čem je jistota, co je jistá pravda Boží a co jsou dodatečné přídavky, které jsou dobré jen natolik nakolik, natolik nakolik tu Bohem zjevenou pravdu a jistotu spásy z ní plynoucí podporují. Někdo si myslí, že mše sv. se musí sloužit podle misálu Pia V. z 16. st. Pak asi všichni svatí, i apoštolové i sám Kristus nesloužili tu pravou mši sv., dokud nevyšel misál Pia V. Jde tedy o to, abychom se soustředili na to, co je skutečnou jistotou a přístavem bezpečí, na Bohem zjevenou a neměnnou pravdu a slyšeli její hlas, ať zaznívá z kterékoli světové strany.
