Deset malomocných
(28. ned. v mez. C: 2Král 5,14-7; Ž 98; 2Tim 2,8-13; Lk 17,11-19)
„Nebylo jich uzdraveno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ (Lk 17,17-18)
Pán Ježíš svým pouhým slovem uzdravil deset malomocných a jenom jeden z nich se vrátil, děkoval Ježíšovi a chválil Boha. Co dělalo těch zbývajících devět? To se v evangeliu neříká. Dá se ale předpokládat, že plnili příkaz, který jim Ježíš dal, tedy že se šli ukázat kněžím. Samaritán se však kněžím ukázat nešel, protože se Samaritánem by se židovští kněží vůbec nebavili. A protože ke kněžím jít nemohl, šal k Ježíšovi a klaněl se mu. Těch devět naopak, nejen že jednalo podle Mojžíšova zákona, ale dokonce i podle slova samotného Ježíše. Proč je tedy Pán Ježíš kritizuje? Proč jim zazlívá, že také oni se nevrátili a nechválili Boha tak jako ten Samaritán?
Proč? Protože vrátit se a děkovat Ježíšovi bylo jejich přirozenou povinností. Oni opravdu byli nevděční a neuctiví! Dopustili se toho, čeho se často dopouštějí lidé, kterým se dostane velkého poznání o Bohu a jeho vůli zprostředkovaného jinými lidmi, avšak sami nemají pravdivý osobní vztah k Bohu; zhřešili tím, že zapomněli na docela přirozené normální povinnosti, kterými Bůh zavazuje všechny už od přirozenosti. Všeobecně všichni židé měli „v zákoně ztělesnění dobra a Boží vůle“ (Ř 1), což je však ne vždy vedlo k větší věrnosti Bohu. Mysleli si, že slyšení a poznání zákona je činí lepšími, nadřazenými nad ostatní, kteří zákon nemají, a jaksi zapomínali, že právě z toho poznání zákona plyne větší zodpovědnost zákon také plnit. Tak se dostali do stavu, že neplnili ani to, co z Božího zákona znají všichni.
I my se můžeme dostat do podobných situací a podobného stavu. Zvláštní poznání Boží vůle nás – pro naši nevěrnost, neposlušnost a pýchu – může nakonec přivést k ještě větší neposlušnosti vůči Bohu. Je totiž Boží vůle zjevená všem všeobecně v Desateru Božích přikázání a v Tradici a učení Církve, a je Boží vůle zjevená někomu osobně v konkrétní situaci či do konkrétní oblasti života. A tak se můžeme i my pro svou nedůslednost a nedověru dostat do zdánlivého konfliktu mezi „dvěma Božími vůlemi“ (který samozřejmě neexistuje, ale nám se to tak pro naši neočištěnost může jevit). Můžeme se snažit naplnit to, čím nás Bůh speciálně pověřil, a dělat při tom školácké chyby, hříchy proti všeobecně Božím přikázáním platným pro všechny a vždy. Co s tím? Není řešením rezignovat na hledání Boží vůle v každodenním životě a na snahu dát se vést Duchem svatým. Naopak, jsme-li usvědčeni z pýchy, v níž jsme v snaze plnit nějaké Boží pověření, opomněli konat to ve shodě s Božími přikázáními, máme se pokořit a stát se ještě vnímavějšími na Boží vedení v detailních rozhodnutích. Někoho např. Pán Ježíš povolal do duchovního stavu k zasvěcenému životu a on ve víře takové povolání přijal, potom se však pohádal s rodiči, kteří jeho rozhodnutí nechápali, a urazil je a měl na ně hořkost. Byl to hřích. Plnění Boží vůle neruší čtvrté Boží přikázání. Ten člověk plnil Boží vůle vůli, ale ne úplně. Boží vůlí bylo, aby s rodiči mluvil s úctou a nesl jejich nepochopení jako kříž. Ten povolaný to však nedokázal. Nezbývá hřích dodatečně přiznat a změnit myšlení. Jako ti malomocní. Oni jistě měli zásluhu, když na Ježíše s vírou volali „Ježíši, učiteli, smiluj se nad námi“. Tato zásluha je však nezbavila povinnosti také mu za vyslyšení modlitby poděkovat. A tak si skutečně zasluhovali pokárání. Nebojme se tedy vidět malomocenství své duše a přijímat oprávněná pokárání od Boha i od lidí, tak aby vedla k naší nápravě.
