Bůh je spravedlivý soudce, dobré odměňuje a zlé trestá
(30. ne. v mez. C: Sir 35,15-22; Ž 34; 2Tim 4,6-18; Lk 18,9-14)
Všechna čtení dnešní neděle mluví o Boží spravedlnosti. Sirachovec nás ujišťuje, že modlitby ubožáka proniknou oblaka a Bůh je vyslyší. A rovněž žalmista dosvědčuje, že „spravedliví volali a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé tísně“. Apoštol a evangelium však ukazují na plnou Boží spravedlnost, která na tomto světě není vždy vidět, ale v plnosti ji poznáme, až jednou ukončíme naši životní pouť. Upření pohledu na Boží spravedlnost po smrti je charakteristické pro Nový zákon. Plná Boží spravedlnost je odhalena, až když je dána plnost zjevení, a to je v Novém zákoně. Sv. Pavel očekává „věnec spravedlnosti“, tedy nebeskou slávu, která je odměnou za službu Bohu v tomto životě spojenou s mnoha nesnázemi a utrpeními. Také kající celník se spolehl na Boží spravedlnost, která se ukáže až na věčnosti. On byl ospravedlněn hned v ten okamžik, kdy k Bohu volal s poníženým a zkroušeným srdcem: „Bože, buď milostiv mě hříšnému“. Ale jeho ospravedlnění nebylo vidět. A i když změnil svůj život, lidé ho dále pokládali za hříšného celníka, člověka prokletého Bohem. A o farizejovi, který byl Bohu odporný, a neměl s Bohem ve skutečnosti nic společného, si nadále mysleli, že je to svatý Boží člověk.
Proto nám nemá záležet na tom, jestli nás lidé pokládají za spravedlivé, ale na tom jestli jsme ospravedlněni před Bohem. Spravedlnost je stav, kdy je každému dáno to, co mu patří. Proto i ospravedlnění před Bohem dosahuje člověk tehdy, když Bohu i sobě dává to, co náleží. Bohu náleží čest, klanění, veškerá chvála a to, abychom pomoc, odpuštění hříchů a spásu očekávali od něho, jedině z jeho milosti. Nám náleží uznat svou vinu před Bohem, přiznat, že před ním nejsem nic, sám svou silou nemohu nic, jenom zlo a hřích. A všechno, co jsem snad kdy vykonal dobrého a záslužného, je jenom jeho dílo. Proto nezbývá než opakovat celníkova slova a složit svou naději v Boží spásu. Bože, buď milostiv mě hříšnému!
