Aby se vaše víra zakládal na moci Boží a ne na moudrosti lidské.
(5. neděle v mezidobí: Iz 58,7-10; Ž 112; 1Kor 2,1-5; Mt 5,13-16)
Korinťanům, kteří se pohoršovali na svém otcovi ve víře, apoštolu Pavlovi, a srovnávali ho s jinými hlasateli evangelia, sv. Pavel klade před oči podstatnou otázku: Na čem se zakládá vaše víra? Na čem se zakládá tvá víra? Na lidské moudrosti, na lidských rozumových argumentech, na tom že jsi fascinován nějakou přirozeně charizmatickou osobností či někým, kdo oslňuje svou inteligencí nebo humorem či něčím podobným. Anebo se tvá víra zakládá skutečně na moci Boží.
První čtení i žalm i evangelium mluví o spravedlivém morálním životě. Člověk žijící spravedlivě, mající soucit a porozumění pro bližního a oplývající dobrými skutky, je nazván blaženým. Takového Bůh zahrne požehnáním. Toto požehnání není ovocem jen samotných těch spravedlivých skutků. Jde tady hlavně o to, že spravedlivý člověk takto jedná, protože se bojí Boha, protože očekává odměnu od Nejvyššího a nehledá jenom zisk zde na tomto světě. Jedná tedy z víry, a z té víry plyne milost, kterou mu Bůh dává. „Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“ Jde znovu o ten ústřední motiv, kterým se život takto spravedlivě konajícího člověka řídí. Je možno konat spravedlivé skutky, ale skutečnou spravedlnost, která je od Boha, přitom postrádat. Je možno být navenek věřícím, ale v nitru přitom mít „víru“, která se zakládá ne na moci Boží, nýbrž na něčem lidském, víru ne v Boha, ale v lidi či v sebe.
Pane, dej nám pravou a pevnou víru, výru plynoucí z Tvojí moci. Tuto moc Boží dostává ten, kdo setrvává v Božím slově, do něj se vrací a v něm zůstává.
