PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

Svědomí, okolnosti lidských skutků, rozčlenění Desatera.

Doplnění k mravnosti lidských skutků: k svědomí a k okolnostem, které mohou změnit mravní hodnotu lidského skutku, a k důležité okolnosti, která mu dává nadpřirozenou hodnotu, totiž Boží lásce neboli milosti posvěcující.

Text Desatera z Ex 20.

Jeho rozdělení do deseti (Augustin), jeho struktura.

Svědomí:

Z toho, co jsme o svědomí řekli minule plyne, že je to Boží hlas, který stále mluví ke každému člověku a nařizuje mu jednat podle toho, co rozum poznává jako správné. Svědomí tedy nespočívá pouze v rozumovém poznání toho, co je spravedlivé a dobré, ale je spojeno i s vědomím, že je tu Bůh, který to, abych konal správně ode mě vyžaduje. Toto vědomí Božího požadavku je i u těch, kteří si ho nepřipouštějí, ten hlas stále mluví, i když ho člověk ignoruje.

To byla spíš definice či charakteristika svědomí.

Teď ale ještě, jak prakticky máme svědomí používat.

Svědomí může být:

dobré nebo zlé;

správné nebo mylné;

citlivé nebo otupělé;

a široké (laxní) nebo úzkostlivé (skrupulantní).

Dobré svědomí máme, když nám dosvědčuje, že to, co jsme vykonali nebo, co se chystáme udělat, je mravně dobré. Zlé svědomí svědčí o opaku.

Dobré svědomí naplňuje člověka veselostí a zapuzuje smutek jako slunce mraky. (sv. Chryzostomos). Oslazuje všechny hořkosti života, je jako med, který nejenom že je sladký, nýbrž i oslazuje největší hořkost. (sv. Augustin). Jak praví přísloví: „Dobré svědomí je nejlepší poduškou.“ Nejvíce upokojuje člověka v hodině smrti. „Dobré svědomí je okoušením nebe.“ (sv. Chryzostomos). Zlé svědomí naplňuje člověka nepokojem a mrzutostí; je to červ, který vylezl z hniloby hříchu (sv. Tomáš Akvinský), a který nikdy neumírá (Mr 9,43). Zlé svědomí ztrpčuje všechny radosti života. Je jako Damoklův meč, který byl zavěšen na žíni nad jeho hlavou a připravoval ho o všechny radosti na hostině. Člověk se zlým svědomím se podobá zločinci odsouzenému na smrt, který navzdory všem požitkům, které jsou mu v posledních hodinách poskytovány, nikdy není opravdu veselým (sv. Bernard). Zlé svědomí je často viditelné i navenek, zvlášť v pohledu.

Správné svědomí je to, které se shoduje s objektivním Božím zákonem. Mylné to, které v důsledku neznalosti nebo omylu hodnotí věc jinak než Boží zákon, tedy buďto něco dobrého pokládá za hříšné nebo naopak něco hříšného pokládá za dovolené či dokonce dobré. I mylné svědomí nás zavazuje, protože nevědomost hříchu nečiní. Člověk je ale povinen se vzdělávat, aby věděl, co Boží zákon nařizuje a co zakazuje. Pokud je tedy svědomí zaviněně mylné, a člověk v důsledku toho jedná špatně, má na tom vinu.

Příklad zaviněně mylného svědomí: Někdo má svatbu v kostele, absolvuje sice předmanželskou přípravu, ale jen tak, že všechno farářovi odkývá, se vším souhlasí, a přitom se vůbec nezamýšlí nad tím, co kněz říká. Výsledkem je, že takoví snoubenci nevědí, jaké jsou základní podmínky manželství, tedy že je nerozlučitelné a výlučné a že je za účelem nejen vzájemné lásky, ale také zplození a výchovy dětí. Tedy konkrétně, že ten, kdo uzavírá manželství, musí mít úmysl, že s tím druhým zůstane až do konce života, že mu bude vždy věrný, a že přijme společné děti. Pokud takový pan snoubenec si říká: „no, pěkně si, faráři povídej, kdy už to jenom skončí, však, když to nebude klapat, tak si najdu někoho jiného.“ Anebo: „no, vždyť tam mám ještě kamarádku, ta mě vždycky pochopí atd.“ Tak potom když s takovýmto úmyslem vstupují do manželství, tak vlastně nenaplňují jeho základní podmínky. A z toho plynou vážné důsledky. Mohli by říct, my jsme to nevěděli. „Nevědomost hříchu nečiní.“ No, jenomže, vy jste byli povinni to vědět, zjistit si to. Protože přece, každý ví, že uzavření manželství je vážným životním krokem, kterému je potřeba věnovat přiměřenou pozornost. Proto, když jsi nevěděl, co vlastně děláš, tak to bylo prostě proto, že jsi to vědět nechtěl. Čili to je zaviněně mylné svědomí, které řekli bychom „hříchu činí“.

Dále svědomí může být citlivé nebo otupělé. To záleží na tom, jak člověk sám své svědomí pěstuje či cvičí. Každým hříchem se svědomí stává tupějším a tupějším a ten Boží hlas je jakoby méně slyšet. Ale ne proto, že by už nevolal tak jasně, ale proto, že člověk se svou vlastní vinou stává nedoslýchavým. Ale Boží hlas ve svědomí nikdy úplně neutichne. I kdyby se člověk snažil ho zahlušit sebevíc, jako to dělají ti, kdo se ze zoufalství oddávají třeba pití nebo jiným náruživostem, hlas svědomí se vždycky znova ozve. Dokud žijeme zde na zemi Bůh nás volá k pokání.

Citlivým se svědomí stává prací na sobě, spoluprací s milostí Boží, pokáním a skutky víry. Pravdivě citlivé svědomí nevede člověka do chmur a depresí, ale naopak k větší lásce k Bohu a tak k většímu pokoji, protože vědomí vlastní viny neznamená zoufalství, nýbrž nutnost obrácení se na Ježíše, potřebu jeho milosti, život v závislosti na Bohu, a to je skutečné štěstí a pokoj.

A nakonec může být svědomí široké neboli laxní anebo naopak úzkostlivé čili skrupulózní. Jak laxní, tak skrupulózní svědomí je nemocné. Laxní je vlastně totéž, co otupělé. Úzkostlivé svědomí je karikatura citlivého, ale jeho příčinou je nějaká skrytá pýcha. Úzkostlivý člověk cedí komáry a polyká velbloudy. Řeší nějakou svojí domnělou svatost a nevnímá, že přitom mučí sám sebe i všechny okolo.

Kdo chce vykonat něco velikého pro Boha, má se bedlivě chránit přílišného uvažování, kdyby tak jednali apoštolové, nikdy by se neodhodlali vyučovat lidstvo (sv. Ignác Loyolský).

Okolnosti lidského skutku

Už minule jsme řekli, že mravní hodnotu mají pouze lidské skutky, tedy ty skutky člověka, které koná jakožto člověk čili vědomě a dobrovolně. A tyto lidské skutky se skládají ze třech základních prvků, které určují mravní hodnotu skutku, z úmyslu, předmětu neboli materie a z dalších okolností. Aby byl skutek mravně dobrým musí ho člověk na prvním místě konat s dobrým úmyslem. Skutek, který je sám o sobě dobrým, se stává zlým, pokud ho člověk koná se zlým úmyslem. A skutek, který je sám o sobě zlým, se ani dobrým úmyslem nestává dobrým, ale zůstává mravně zlým. Aby byl skutek dobrým, musí tedy být dobrým jak předmět (materie) tak i úmysl. Třetím prvkem skutku jsou další okolnosti, a ty mohou být nejrůznější, ale z hlediska morálky nás zajímají jenom ty, které mohou změnit mravní hodnotu skutku.

Jak mohou okolnosti měnit mravní hodnotu skutku:

1. z dobrého skutku udělat zlý

2. z některých obvykle nedovolených skutků mohou okolnosti udělat skutek dovolený a dobrý

3. ze skutku hříšného mohou polehčující nebo přitěžující okolnosti udělat skutek méně hříšný nebo ještě více hříšný

4. a obdobným způsobem mohou okolnosti také ze skutku dobrého udělat méně nebo více dobrý, a v případě, že jde o dobrý skutek vykonaný v milosti posvěcující, méně nebo více záslužný

ad 1) Jak učiní okolnost z dobrého skutku zlý?

Např.: Napomenutí hřešícího je skutkem milosrdenství. Pokud ale budu někoho napomínat v nevhodné situaci a nevhodným způsobem, tak že je téměř jisté, že to napomenutí neuposlechne, ba naopak se zatvrdí a bude jednat ještě hůř, nekonám dobro, ale zlo. Byl jsem povinen sledovat okolnosti a napomenout ho vhodným způsobem, aby byla co největší šance, že moje napomenutí bude mít účinek.

ad 2) Jak okolnosti z nedovoleného skutku učiní dovolený?

Např. použití cizího majetku na svoje potřeby bez vědomí vlastníka je krádež, a ta je zakázána. Pokud ale někdo trpí nouzí a hladem a nemá možnost si jinak opatřit nejnutnější živobytí, je krádež dovolená. Dalším příkladem by mohlo být zabití v sebeobraně nebo vedení dovolené spravedlivé války za splnění podmínek.

ad 3) Jaké mohou být polehčující a přitěžující okolnosti hříšného skutku.

Příkladem polehčujících okolností může být situace ženy, která podstoupila potrat z donucení, pod tlakem velké bídy apod. Zabila svoje dítě, a to je vždycky vražda, tedy za jakýchkoliv i těch nejtěžších okolností, je to hříchem. Pokud ale byla skutečně donucena okolnostmi, Bůh její skutek hodnotí méně závažně a v krajním případě je možné i to, že nešlo o těžký ale jen o lehký hřích. To se myslí za nějakých skutečně těžkých podmínek, např. po znásilnění a dalším utrpení a nebezpečí apod. Pouhá materiální chudoba je sice polehčující okolností takového zločinu, ale nemůže z něj udělat hřích jenom lehký.

Jako příklad přitěžujících okolností hříšného skutku se obvykle uvádí krádež a svatokrádež. Nebo taky, když někdo okrade toho, kdo je chudý a připraví ho tím o nejnutnější živobytí. Např. krádež se považuje za těžký hřích až když jde o věc v jisté hodnotě, obvykle se uvádí asi denní mzda dělníka, tedy cca 500 Kč. Pokud ale člověk ukradne třeba i 20 Kč někomu, kdo je v bídě, dopouští se těžkého hříchu.

ad 4) Jak mohou okolnosti z dobrého skutku udělat ještě lepší?

To je celkem jasné. Už jsme minule měli ten příklad chudé vdovy, která vhodila do chrámové pokladnice dva haléře, ale protože to bylo celé její jmění, byl to od ní vlastně hrdinský čin víry – dala Bohu všechno, co měla, odevzdala se tím cele Bohu. Nebo např. někdo prokáže nepatrnou službičku bližnímu, třeba mu jenom zvedne něco, co mu upadlo na zem, ale šlo o člověka, který mu předtím velmi ublížil, urazil ho. Takže tou malou službou zároveň dotyčný dal najevo, že mu odpouští a nehněvá se na něho. Z malé věci se tím stává velmi záslužný čin.

A nakonec, jak mohou okolnosti z dobrého skutku udělat méně dobrý?

To už jsme taky říkali minule: Když např. někdo dává almužnu s dobrým úmyslem, ale má přitom i potěšení z toho, že ho lidé budou za to chválit, že bude vypadat dobře v očích lidí. Nebo jiný příklad: někdo se v kostele či ve v modlitebním společenství předmodlívá, zpívá nebo dělá jinou službu a dělá to z touhy sloužit Pánu Bohu, ale zároveň trochu i proto, aby druhým ukázal, jaký je vzorný křesťan. Nebo třeba někdo chodí navštěvovat nemocné, ale přitom je jim někdy i trochu na obtíž. apod.

Které okolnosti máme uvádět ve zpovědi?

Ve svaté zpovědi se vyznáváme jenom ze svých hříchů, ne ze svých dobrých skutků ani ne z hříchů druhých lidí (manžela apod.).

Je tedy logické, že nebudeme uvádět ani okolnosti svých dobrých skutků, pouze okolnosti svých hříchů, zdaleka však ne všechny.

Ve zpovědi jsme totiž povinni se vyznávat pouze z těžkých hříchů a udat jejich počet, druh a okolnosti, které mohly změnit jejich závažnost.

A také z těch lehkých hříchů, které se zvláštními okolnostmi mohly stát těžkými, a v tom případě je samozřejmě třeba ty okolnosti uvést.

To může být kromě svatokrádeže a okradení chudého člověka, což už jsme říkali, třeba i velký hněv, touha po pomstě apod. Někomu jsem jenom řekl nevhodné slovo, nebo jsem jenom opomněl službu, kterou ode mě očekával, nebo jenom jsem se nezachoval zdvořile, nepozdravil jsem apod. ale důvodem bylo to, že jsem na dotyčného měl velký hněv a nechtěl jsem mu odpustit. Pak je to přitěžující okolnost, která z jinak lehkého hříchu činí těžký.

Z ostatních lehkých hříchů nejsme povinni se zpovídat, a pokud je tedy chceme vyznat - např. proto, že si nejsme vědomi žádného těžkého hříchu a musíme něco vyznat, aby zpověď byla platná, nebo proto, abychom si lépe vzbudili lítost, nebo to děláme jako takové cvičení, že vyznáváme svoje nejčastější lehké hříchy, s kterými se snažíme bojovat – pak není potřeba uvádět jejich okolnosti, a někdy by to bylo i nevhodné.

Které okolnosti se ve zpovědi uvádět nemají?

Někdo může mít dojem, že zpověď je taková vrba, kde může vyklopit všechno, co má na srdci, ale není tomu tak. Jsou mnohé věci, které do zpovědi nepatří.

Především všechno, co se týká 6. a 9. přikázání se má vyznávat v maximální stručnosti a všeobecnosti. Uvést pouze druh hříchů včetně těch okolností, které mohly závažnost hříchu změnit, a počet hříchů. Žádné další detaily. Neuvádějí se žádná jména, místa, adresy nebo hesla z vyhledávačů apod.

Také u jiných druhů hříchů jsou některé okolnosti, které není vhodné ve zpovědi říkat. Např. když jsem měl na někoho hněv a začnu vysvětlovat, proč jsem se hněval, tak skončím v tom, že to začnu znovu rozebírat, a to jednak je znakem nedostatečné lítosti, a pak za tím může být i nevědomá nebo i vědomá snaha ovlivnit zpovědníka, aby se v nějakém sporu přiklonil na mou stranu, a to už je vlastně zneužití sv. zpovědi.

Pak jsou i jiné věci, které do zpovědi nepatří, a to proto, že je to fórum, kde zpovědník je vázán nejpřísnějším mlčením, a proto není správné tam vtahovat věci, které by se mohly řešit i na tzv. externím fóru. Ale to už nepatří k okolnostem lidského skutku. To už by bylo jiné téma.

Láska jako okolnost lidského skutku:

Nejdůležitější okolností lidského skutku, která může nejvíce změnit jeho mravní hodnotu, je to, když je vykonán z lásky k Bohu. Na velikosti naší lásky závisí totiž cena dobrých skutků a také stupeň naší budoucí blaženosti.

Pravá láska k Bohu je neoddělitelně a nutně spojena s milostí posvěcující. A všechny dobré skutky konané v milosti posvěcující jsou záslužné pro nebe.

Jak říká sv. Augustin, „Láska působí, že Bůh je v našem srdci přítomen jako v nebi.“ „Miluj Boha a budeš mít Boha; neboť nelze Boha milovat a nemít ho. Pozemské věci však, jako zlato, čest, lze milovat, a přece je nemít.“

Láskou k Bohu dosahujeme nebeských radostí. Sv. Pavel říká: „Co oko nevidělo, ucho neslyšelo a co na srdce člověka nevstoupilo, to připravil Bůh těm, kteří ho milují.“ (1Kor 2,9).

Nic nedává člověku více síly a zmužilosti než láska. Láska k mláďatům dodává bázlivé slepici tolik síly, že se obrátí i proti člověku. Láska matky k vlastnímu nemluvněti jí ulehčuje všecku námahu. Nebo třeba láska k rybaření nebo k horolezectví, působí, že člověk vynakládá i tu největší námahu s radostí. „Láska všecko snáší, všecko trpí.“ (1Kor 13,7). Pro věci, které milujeme, neznáme žádné námahy, poněvadž máme rádi onu námahu, která je s nimi spojena (sv. Augustin). Dodává-li již láska přirozená tolik síly, co teprve zmůže láska k Bohu!

Kdo zakusil, jak milou a sladkou je láska k Bohu, pozbude poznenáhlu zálibu ve všech pozemských radostech (sv. Alfonz).

Naše skutky mají tím větší cenu, s čím větší láskou k Bohu je konáme (sv. František Salezský). Bůh nehledí na velikost skutků, nýbrž na velikost lásky. Nepatrné skutky, vykonané z veliké lásky, mají mnohem větší cenu než veliké skutky, vykonané z malé lásky. Nepatrná oběť chudé vdovy měla před Bohem větší cenu, než všecky obětní dary boháčů (Mk 12,41). Proč? „Láska je kořením dobrých skutků; čím více toho koření ony skutky v sobě mají, tím lépe Bohu chutnají.“ (sv. Bonaventura).

Naše blaženost bude tím větší, čím větší stupeň lásky k Bohu při smrti budeme mít. „Kdo více miloval, bude i více oslaven.“ (sv. František Salezský).

Tuto lásku k Bohu získáváme především na modlitbě, hlavně rozjímáním o umučení Pána Ježíše. Máme si lásku k Bohu každý den vzbuzovat.

I odříkání se pozemských věcí napomáhá k rozmnožení lásky.

Kus dřeva hoří tím lépe, čím více jsme ho zbavili vlhkosti; rovněž tak v našem srdci může být oheň lásky Božské tím lépe rozdmýchán, čím více z něho odstraníme všechny hříšné náklonosti (Scar).

Jako Bůh je nesmírný, tak ani láska k němu nemá mezí (sv. Lev Veliký).

Láska Boží je podstatou Nového zákona:

Zákon Kristův, který obsahuje dvě přikázání lásky, vyžaduje hlavně konání skutků milosrdenství (Mt 25,35) a vnitřní svaté smýšlení (J 4,24). Židovský zákon nařizoval především vnější plnění úkonů a obřadů. Byl napsán na kamenných deskách. Dvě přikázání lásky jsou napsána Duchem sv. do našeho srdce (viz Žid 8,10), tj. Duch sv. osvěcuje náš rozum tak, že dvě přikázání lásky dokonale poznáváme a také pobádá naši vůli Boží láskou vlitou do našeho srdce, abychom je plnili. Dřívější zákony byli nedokonalé (por. Žid 7,19), ale křesťanský zákon je dokonalý, a to proto, že plnění tohoto zákona přivádí člověka k jeho konečnému cíli, k věčné blaženosti. – (Špirágo)

Tedy bezprostřední cíl Starého zákona spočíval v jakémsi pozemském dobru, tedy v něčem nedokonalém, nevedl přímo k poslednímu cíli člověka ke spáse. Vedl k němu pouze nepřímo tím, že přiváděl lidi k poznání hříchu, a tak je připravoval na přijetí Nového zákona. Kdežto v Novém zákoně dostáváme už zaslíbeného Ducha skrze víru, tedy docházíme svého konečného cíle – ospravedlnění a spasení. (Adventisté, židé, jehovisté, muslimové – jejich náboženství a zákony, kterými se řídí sledují pouze pozemské dobro, pozemský cíl. Proto nelze porovnávat to, jak oni zachovávají své zákony a jak křesťané žijí zákon Kristův...)

Text Desatera:

1. V jednoho Boha věřiti budeš.

2. Nevezmeš jméno Boží nadarmo.

3. Pomni, abys den sváteční světil.

4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin tvůj Bůh.

5. Nezabiješ.

6. Nesesmilníš.

7. Nepokradeš.

8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.

9. Nepožádáš manželky bližního svého.

10. Aniž požádáš statku jeho.

Jak zdůrazňuje Tridentský katechizmus, předtím, než se začne vykládat Desatero, máme se zamyslet také nad tím, za jakých okolností a průvodních jevů ho Hospodin Izraeli skrze Mojžíše dal. Můžeme si o tom přečíst z Ex 19:

Exodus 19

1 Třetího měsíce potom, co Izraelci vyšli z egyptské země, téhož dne, přišli na Sínajskou poušť.

2 Vytáhli z Refídimu, přišli na Sínajskou poušť a utábořili se v poušti; Izrael se tam utábořil naproti hoře.

3 Mojžíš vystoupil k Bohu. Hospodin k němu zavolal z hory: "Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele:

4 Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě.

5 Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země.

6 Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele."

7 Mojžíš přišel, zavolal starší lidu a předložil jim všechno, co mu Hospodin přikázal.

8 Všechen lid odpověděl jednomyslně: "Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil." Mojžíš tlumočil odpověď lidu Hospodinu.

9 Hospodin řekl Mojžíšovi: "Hle, přijdu k tobě v hustém oblaku, aby lid slyšel, až s tebou budu mluvit, a aby ti provždy věřili." Mojžíš totiž Hospodinu oznámil slova lidu.

10 Hospodin dále Mojžíšovi řekl: "Jdi k lidu a dnes i zítra je posvěcuj; ať si vyperou pláště

11 a ať jsou připraveni na třetí den, neboť třetího dne sestoupí Hospodin před zraky všeho lidu na horu Sínaj.

12 Vymezíš kolem lidu hranici a řekneš: Střezte se vystoupit na horu nebo i dotknout se jejího okraje. Kdokoli se hory dotkne, musí zemřít;

13 nedotkne se ho žádná ruka, bude ukamenován nebo zastřelen. Ať je to dobytče nebo člověk, nezůstane naživu. Teprve až se dlouze zatroubí na roh, smějí na horu vystoupit."

14 Mojžíš sestoupil z hory k lidu, posvětil lid a oni si vyprali pláště.

15 Řekl také lidu: "Buďte připraveni na třetí den; nepřistupujte k ženě."

16 Když nadešel třetí den a nastalo jitro, hřmělo a blýskalo se, na hoře byl těžký oblak a zazněl velmi pronikavý zvuk polnice. Všechen lid, který byl v táboře, se třásl.

17 Mojžíš vyvedl lid z tábora vstříc Bohu a postavili se při úpatí hory.

18 Celá hora Sínaj byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni. Kouř z ní stoupal jako z hutě a celá hora se silně chvěla.

19 Zvuk polnice víc a více sílil. Mojžíš mluvil a Bůh mu hlasitě odpovídal.

20 Hospodin totiž sestoupil na horu Sínaj, na vrchol hory. Zavolal Mojžíše na vrchol hory a Mojžíš tam vystoupil.

21 Hospodin Mojžíšovi řekl: "Sestup a varuj lid, aby se nikdo nepokoušel proniknout k Hospodinu ve snaze ho uvidět. Mnoho by jich padlo.

22 Také kněží, kteří přistupují k Hospodinu, se musí posvětit, aby se na ně Hospodin neobořil."

23 Mojžíš řekl Hospodinu: "Lid nemůže vystoupit na horu Sínaj, neboť ty sám jsi nás varoval slovy: Vymez podél hory hranici a horu posvěť."

24 Hospodin mu řekl: "Teď sestup, potom vystoupíš spolu s Áronem; ale kněží ani lid nesmějí proniknout a vystoupit k Hospodinu, aby se na ně neobořil."

25 Mojžíš tedy sestoupil k lidu a řekl jim to.

Exodus 20

1 Bůh vyhlásil všechna tato přikázání:

2 "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.

3 Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

4 Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.

5 Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí,

6 ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

7 Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

8 Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.

9 Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci.

10 Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách.

11 V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.

12 Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

13 Nezabiješ.

14 Nesesmilníš.

15 Nepokradeš.

16 Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.

17 Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu."

18 Všechen lid pozoroval hřmění a blýskání, zvuk polnice a kouřící se horu. Lid to pozoroval, chvěl se a zůstal stát opodál.

19 Řekli Mojžíšovi: "Mluv s námi ty a budeme poslouchat. Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli."

20 Mojžíš lidu odpověděl: "Nebojte se! Bůh přišel proto, aby vás vyzkoušel, aby bylo zřejmé, že se ho budete bát a přestanete hřešit."

21 Lid zůstal stát opodál a Mojžíš přistoupil k mračnu, v němž byl Bůh.

22 Hospodin řekl Mojžíšovi: "Toto řekneš synům Izraele: Viděli jste, že jsem s vámi mluvil z nebe.

23 Neuděláte si mé zpodobení, neuděláte si bohy stříbrné ani zlaté.

24 Uděláš mi oltář z hlíny a budeš na něm obětovat ze svého bravu a skotu své oběti zápalné i pokojné. Na každém místě, kde určím, aby se připomínalo mé jméno, přijdu k tobě a požehnám ti.

25 Jestliže mi budeš dělat oltář z kamenů, neotesávej je; kdybys je opracoval dlátem, znesvětil bys je.

26 Nebudeš vystupovat k mému oltáři po stupních, abys u něho neodkrýval svou nahotu."

Rozdělení Desatera:

Tento text Desatera je potom téměř doslova opakován v Dt 5.

Sv. Augustin ve svém výkladu na knihu Exodus říká, že Desatero bylo dáno 50. den po vyjití z Egypta, tedy na svátek Letnic. (Mě to sice nevychází, ale nějakým způsobem je vyhlášení zákona spojeno s Desaterem.)

Podle slov Písma bylo těchto „deset slov“ (Dt 4,13) napsáno prstem Božím na dvou kamenných deskách. A jak říká sám Pán Ježíš v evangeliu, prst Boží je Duch svatý. („Jestliže však vyháním démony prstem Božím.“)

Z Písma tedy víme, že těchto přikázání napsaných na dvou deskách bylo deset. Většinou se do deseti rozdělují tak, jak se to učíme my. Ale protestanté a také někteří církevní otcové (např. Ambrož) je rozdělují tak, že Naše první rozdělují na dvě, a to tak, že zákaz zobrazování Boha počítají jako zvláštní druhé přikázání. A naše deváté a desáté zase spojují do jednoho. Z toho jim tedy vychází, že na první desce, která se týká vztahu k Bohu byla čtyři přikázání a na druhé jich bylo šest. My ale přijímáme tradiční rozdělení na tři a sedm, které dost srozumitelně obhajuje sv. Augustin. Říká, že jednak rozdělení na tři a sedm je rozumnější, protože trojice se týká Boha a číslo sedm – tedy sedm přikázání nařizujících lásku k člověku – představuje také určitou dokonalost. Dále, že je to rozumnější i z hlediska obsahu, protože zákaz zhotovovat modly není samostatným přikázáním (jak by to chtěli protestanti, kteří zde vidí i zákaz jakéhokoli zobrazování Boha), ale je to rozvedení a aplikace příkazu uctívat jediného pravého Boha. A podobně i zákaz dychtit po ženě bližního je něčím podstatně odlišným od zákazu dychtit po jeho majetku. Vždyť stejně tak i „nesesmilníš“ a „nepokradeš“ rozdělujeme do 6. a 7. přikázání. Když tedy někdo spojuje 9. a 10. přikázání do jednoho, vlastně tím degraduje ženu na pouhou součást majetku bližního, což rozhodně neodpovídá křesťanskému pohledu na ženu. (PL 34)