Katechizmus - Desatero 3 (17. 7. 2020)
Úvod k Desateru - mravnost lidských skutků
Mravnost lidských skutků
Minulou hodinu jsme si řekli něco o prvním a největším přikázání, tedy přikázání lásky k Bohu a k bližnímu; o přirozeném mravním zákoně; a uvažovali jsme o tom, jak by to na světě vypadalo, kdyby všichni zachovávali Desatero.
Teď bychom už mohli začít postupně probírat Desatero. Ale dostanu se k tomu nejdřív příští hodinu. Nebylo by totiž správné se omezit jenom na jednotlivé zákazy a příkazy obsažené v Božím zákoně a zapomenout na Zákonodárce a na cíl, pro který máme Boží zákon zachovávat. Nestačí tedy jenom vypočítat hříchy, které jsou zakázány a povinnosti, které jsou nařízeny. Je potřeba hlavně uvažovat o smyslu těchto nařízení a o smyslu lidského života vůbec.
„Mluví-li kdo jen o neřesti a hříchu, aby tím přivedl posluchače nebo čtenáře na dobrou cestu, podobá se hvězdáři, který vodí své žáky k louži, aby v ní viděli krásu hvězd, zrcadlících se matně v její špíně.“ (Dacík s. 22). Daleko lepší je zahledět se přímo na hvězdnou oblohu. Tak lépe poznáme krásu nebes. Lepší je zahledět se přímo na náš cíl v nebesích, tak si vzbudíme touhu ho dosáhnout, a snadněji půjdeme vyznačenou cestou.
Jde vlastně o to stručně osvětlit základní pojmy morálky. To znamená té části teologie, „která pojednává o lidských skutcích v jejich vztahu k nadpřirozenému cíli“ (Dacík, s. 14)
Těmi základními pojmy je:
Lidská přirozenost a nadpřirozený cíl člověka
Rozum a svobodná vůle
Pojem mravnosti
Mravní zodpovědnost člověka
Lidský skutek
Prvky lidského skutku: předmět, úmysl a okolnosti
Vášně
Ctnosti
Neřesti
Hřích – dědičný a osobní, lehký a těžký
Zákon
Svědomí
Lidská přirozenost a nadpřirozený cíl člověka
O lidské přirozenosti a jejím nadpřirozeném cíli už byla řeč víckrát. Stačí jenom připomenout, že tak jako každá věc v tomto světě má svou podstatu a má i svůj cíl, tak to platí i o člověku, který je nejdokonalejším stvořením v tomto hmotném světě. Podstata člověka, tedy to, co dělá člověka člověkem, a co mají všichni lidi společné, je spojení těla s duchovou duší obdařenou rozumem a svobodnou vůlí. A protože tato lidská podstata je společná všem lidem a dostáváme ji od svých rodičů či lépe řečeno skrze rodiče už při svém zrození z nich (při početí), proto ji nazýváme přirozeností – tedy něčím, co je nám dáno při zrození. Tedy rozum a svobodná vůle jsou tím, co dělá člověka člověkem, co neoddělitelně patří k naší přirozenosti, a právě z těchto podstatných prvků lidství, můžeme poznat také cíl člověka. Protože člověku je vlastní mít a užívat rozum a svobodnou vůli, které jsou spojeny se schopností prožívat štěstí a tíhnou ke štěstí jako k svému cíli, proto víme, že cílem člověka je právě štěstí. Existuje i jakési přirozené pozemské štěstí, které je přirozeným cílem člověka. To ovšem není dokonalé, a proto nemůže být ani konečným cílem. A cíl, který není konečným, není vlastně skutečným cílem. Z přirozeného rozumu tedy člověk poznává, že jeho cílem je štěstí, a že tohoto cíle nemůže zde na zemi dosáhnout. A zde přichází člověku na pomoc víra plynoucí z nadpřirozeného Božího zjevení, která nám říká, že jsme povoláni k věčné účasti na Božím životě, což znamená věčné a dokonalé štěstí, a že tedy toto věčné spojení s Bohem je skutečným cílem našeho života. A když se člověku dostává tohoto zjeveného poznání svého nadpřirozeného cíle, je už i ve svém svědomí vázán se usilovat o jeho dosažení.
(„Původem a objektivním základem mravnosti a mravního pravidla v našem pojetí je proto lidská přirozenost rozumová se svými vztahy k poslednímu cíli, jímž je Bůh, a pak bytnost Boží, věčná a neměnná, která je totožná s věčným zákonem.“ (Dacík, s. 57)
Rozum
Je třeba si uvědomit, že rozum je sám o sobě něco duchovního. Dnes se hodně mluví o tzv. umělé inteligenci. Začalo to chytrými telefony, a dnes už je všechno chytré, pomalu už i chytré záchody. Jenomže zkušenost potvrzuje, že chytré spotřebiče jsou pro hloupé lidi. Snaží se nahradit lidský rozum, ve skutečnosti zbavit člověka užívání rozumu, přimět ho, aby zapomněl na svůj duchovní rozměr, zapomněl na své lidství, a tím i na svůj cíl, na svého Boha, Stvořitele a Pána. Musíme si uvědomit, že rozum čili intelekt je duchovní povahy a je vlastní duchovním bytím, duchům. Ano, člověk má i mozek a celou nervovou soustavu, která je, můžeme to tak říci, jakýmsi superpočítačem. Ale ani ten nejdokonalejší počítač jaký existuje není nositelem rozumu. Dokonce ani žádné zvíře, ani to nejinteligentnější, nemá rozum, určitě ne v tom smyslu, v jakém o rozumu mluvíme v souvislosti s člověkem v morálce. Lidský duch není výplodem vyššího vývoje lidského mozku, jak si to dnes mnozí pod vlivem evolucionistických bludů představují. Je tomu právě naopak! To duch člověka, lidská duše, má v sobě tu schopnost utvářet si tělo včetně nervové soustavy i s mozkem, který je bezprostředním nástrojem lidského intelektu. Ale sám intelekt je duchovní povahy. Nositelem rozumu je pouze duch. Jde zde o rozum, který je vždy spojen se svobodnou vůlí, a tedy i s mravní zodpovědností.
Svobodná vůle
Stejně i svobodná vůle je výhradně vlastností ducha. Lidská svoboda je tajemstvím. Velmi těžko je pochopit vztah mezi svobodou a možností hřešit. A navíc spojení naší svobody s Boží vševědoucností a všemohoucností. Hřích je na jedné straně projevem lidské svobody, ale zároveň nás svobody zbavuje. Sv. Tomáš Akvinský říká, že vůle je vždy zaměřena k dobru, buď skutečnému nebo zdánlivému. Tedy že i když chceme něco zlého, chceme to proto, že v tom vidíme nějaké dílčí nebo jenom domnělé dobro. Vůle nikdy nechce zlo samo o sobě, ale vždy jenom pro nějaké zdánlivé dobro. Vůle tedy není vlastně schopna chtít zlo samo o sobě, nemůže chtít zlo pro zlo, to nepatří k svobodné vůli, a toho člověk není schopen. Vůle je zaměřena k cíli člověka a tím cílem je štěstí, být šťastný. Nemáme svobodu si zvolit jiný cíl než štěstí, toho nejsme schopni. Svobodu máme pouze k volbě prostředků vedoucích k cíli, kterým je štěstí. Špatná volba, zneužití svobodné vůle je tedy vždy volbou nesprávných prostředků. Kdybychom nebyli svobodní – jak tvrdí např. deterministé - neměly by naše skutky mravní hodnotu. Církev jasně učí, že svoboda člověka není narušena ani prvotním hříchem, a ze svobody plyne mravní zodpovědnost za své skutky.
„Řekneme se sv. Tomášem, že svoboda je schopnost volit prostředky k cíli který je dán. Tímto cílem je dobro, blaženost, a vzhledem k němu není člověk svoboden. Ani Bůh nemůže zavrhnout dobro a chtít zlo. Každá bytost celou tíhou své přirozenosti spěje k dobru, které je jejím cílem. Rozumový tvor má schopnost a sílu hledat a vybírat prostředky k tomuto cíli a ve výběru těchto prostředků je jeho svoboda. ... „Vis electiva mediorum servato ordine finis“. Theol. summa. I . ot. 8:3. čl. 4. (Dacík, s. 34)
„Svobodu v lidském jednání popírá determinismus různých odstínů. Proti všem těmto popěračům hájí sněm tridentský všeobecné přesvědčení lidstva o svobodě vůle a zavrhuje všechny, kdo by se odvážili tvrdit, že svoboda člověka byla ztracena hříchem Adamovým a že je to prázdné slovo, jemuž neodpovídá žádná skutečnost.“ Denz. 815. (Dacík, s. 34, pozn. 8)
Pojem mravnosti
O mravnosti už byla řeč v souvislosti s PMZ. Mravnost je veličina, která určuje hodnotu lidského skutku vzhledem ke konečnému cíli člověka. Jsou i jiná hlediska, ze kterých můžeme lidské skutky hodnotit. Např. z hlediska čistě tělesného. Tak máme různé druhy rekordů, které se zapisují do guinnessovy knihy, nejdelší skok, nejrychlejší běh, nejtěžší zvednutá činka apod. Nebo lze lidské skutky hodnotit z hlediska finančního zisku či z hlediska uměleckosti nebo estetičnosti. A mravní hledisko je také takový zvláštní způsob, kterým můžeme a máme lidské skutky hodnotit. Je to to nejdůležitější hodnocení, na které jsme povinni stále pamatovat. Vidět lidské skutky z toho hlediska, jestli vedou k našemu konečnému cíli nebo naopak od něho odvádějí. Jak si ještě řekneme dále, žádný skutek opravdu lidský není bez mravní hodnoty. Každý skutek opravdu lidský má buď kladnou nebo zápornou hodnotu vzhledem k dosažení věčné blaženosti.
Mravní zodpovědnost člověka
Z výše řečeného, z toho, že máme rozum a svobodnou vůli a můžeme poznat svůj konečný cíl, plyne naše mravní zodpovědnost za své chování. Jsme odpovědni za své skutky, a pokud to záleží na nás, pokud je to v naší moci, jsme povinni je řídit tak, aby vedli k našemu cíli, k věčné spáse. (viz Dacík, s. 58)
Lidský skutek
Jak už bylo naznačeno, ne každý skutek člověka je opravdu lidským skutkem, ale jenom ten, který člověk koná vědomě a dobrovolně. Proto se rozlišuje mezi skutkem člověka a lidským skutkem.
Lidský skutek – je skutek člověka, při němž se uplatňují specificky lidské vlastnosti (ty které dělají člověka člověkem), tedy rozum a svobodná vůle. Tedy lidský skutek je skutek vykonaný vědomě a dobrovolně, a jenom ten je předmětem morálního hodnocení. Pouze lidské skutky mají rozměr mravnosti a lze je hodnotit, zda jsou mravně dobré nebo zlé.
Sv. Tomáš Akvinský to vyjadřuje takto: „Lidské skutky jsou ty skutky, které jsou člověku vlastní, pokud je člověkem. Člověk pak se liší od nerozumných tvorů tím, že je pánem svých skutků. Proto jenom ty skutky se nazývají skutečně lidskými, jichž člověk je pánem. Ale pánem svých skutků je člověk rozumem a vůlí ... Proto jen ty skutky člověkovy se jmenují vlastně lidskými, které pocházejí z rozvážné vůle. Patří-li pak člověku ještě jiné skutky, mohou se nazývat člověkovými skutky, nikoliv lidskými, ježto nepatří člověku, pokud je člověkem.“ (Theol. summa, I. II. ot. 1. čl. 1.) (Dacík, s. 25)
Jsou tedy některé skutky člověka, které nejsou lidskými skutky, nepatří do řádu mravního, ale pouze do řádu fyzického nebo fyziologického. Sem patří všechny úkony vegetativních schopností člověka, jako zažívání, růst, dýchání, čistě tělesné vzněty, dráždění a pocity. (viz Dacík s. 26). Ale: „různé pocity smyslnosti, jež jsou původu čistě fysiologického, mohou se stát skutky lidskými, za něž je pak člověk v ohledu mravním odpovědný, jestliže vůle s nimi souhlasí a z nich se těší.“ (Dacík, s. 26)
Platí tedy, že za svoje lidské skutky jsme mravně odpovědni.
Ale pozor: K dosažení našeho konečného cíle, tedy k spáse, nestačí konat mravně dobré skutky, protože lidskými přirozenými silami nemůžeme dosáhnout svůj nadpřirozený cíl. Musíme tedy být spojeni s Boží milostí. Jenom mravně dobré (lidské) skutky vykonané v milosti Boží posvěcující mají hodnotu pro věčnost.
„Posvěcující milostí se dostává člověku jakoby nové, nadpřirozené přirozenosti, která jej uschopní vytvořit nový řád nadpřirozené mravnosti. Bez stavu posvěcující milosti je člověk, třebas i věřící křesťan, pouhým člověkem, a proto také jeho skutky mají cenu pouze lidských skutků. Lidským však nelze získat božské, a čistě pozemskými cestami nelze dospět k cíli nebeské blaženosti.“ (Dacík, s. 68)
„Dobrovolnost se strany vůle je podstatnou složkou lidského činu, jak jsme viděli. Jestliže je zmenšena nebo dokonce odstraněna jistými vlivy, trpí tím i lidský skutek a stává se jako takový nedokonalým. Z různých škodlivých vlivů neboli překážek lidského skutku je třeba se zmínit hlavně o násilí, strachu, vášních a chorobných stavech. Čím větší je vliv těchto činitelů na lidskou vůli, tím skutek, pod jejich vlivem vykonaný, je méně lidský z hlediska psychológického a s hlediska mravního, a tím menší bude odpovědnost.“ (Dacík, s. 35)
Prvky lidského skutku: předmět, okolnosti a úmysl
Podle těchto třech prvků lidského skutku – předmětu, okolností a úmyslu – posuzujeme jeho mravní hodnotu.
„Těmito prvky neboli bezprostředními prameny mravnosti jsou: předmět neboli látka, kterou se zabývá příslušný skutek v daném případě, okolnosti, které doprovázejí příslušný předmět, a konečně cíl, který je vlastně jen jednou z okolností skutku, ale okolností tak důležitou, že je třeba o ní zvlášť mluvit jako o zvláštním prameni mravnosti.“ (Dacík, s. 59)
Předmět je skutek sám o sobě, tedy to, co dělám. Předmět je taky označován jako materie, to, co je vykonáno. (Nesmíme si to ale představovat čistě materiálně. Je třeba do toho zapojit i abstrakci. Např. nemluvíme o skutku přemístění stokoruny z jedné kapsy do druhé, ale mluvíme buď o krádeži stokoruny nebo naopak o jejím darování či o platbě. Pouhé přemístění stokoruny bez bližší specifikace může být pouze skutek člověka, který není lidským skutkem, a tedy nemá žádnou mravní hodnotu.) To, jestli bude skutek mravně dobrým nebo zlým závisí především na předmětu čili materii skutku. Jsou některé předměty (materie), které jsou vždy nedovolené a žádná okolnost je nemůže učinit dovolenými, např. rouhání, modloslužba, vražda, smilstvo.
Okolnosti jsou to, co nepatří k podstatě daného činu (v jeho abstraktním pojetí, nakolik je čin mravně hodnocen). Okolnosti skutku můžou být nejrůznější, ale morálka se zajímá jenom o ty, které mohou nějak ovlivnit či změnit mravní hodnotu skutku. Např. „Ta nepatrná almužna, kterou vhodila chudá vdova do chrámové pokladnice, byla skutkem mravně hodnotnějším než bohaté almužny lidí zámožných, neboť chudá vdova dala poslední, co měla, a to je známkou velké lásky; kdežto boháči dávali ze svých přebytků.“ (Dacík, s. 62). Tedy její chudoba byla okolnost, která z jejího skutku almužny činila skutek hrdinský.
Úmysl neboli cíl skutku je to, co tím skutkem skutečně sleduji, čeho tím chci dosáhnout. Těch úmyslů může být u jednoho skutku několik. Člověk může jedním vědomým úkonem sledovat několik cílů neboli mít několik úmyslů.
Úmysl musí být vždy mravně dobrý, tedy to, co sleduji, musí být mravně dovolené. To ale ještě nestačí k tomu, aby skutek byl mravně dobrý. Dobrým úmyslem se ze zlého skutku nestane dobrý skutek. Neboli, jak se často říká, účel nesvětí prostředky. Ale naopak zlý úmysl kazí dobrý skutek. Kdo tedy např. dává almužnu jenom proto, aby ho lidi chválili, hřeší tím. Kdo ale dává almužnu z lásky k Bohu, ale do jeho úmyslu se vmísí i potěšení z toho, že ho lidé budou chválit, má vlastně dva úmysly, a ten zlý úmysl jeho dobrý skutek sice nečiní úplně zlým, ale zmenšuje jeho zásluhu.
Tedy na předmět, cíl a okolnosti se ptáme otázkami: Co dělám, proč to dělám a za jakých okolností to dělám (kdy, kde, pro koho, proti komu, jak často, s jakou pozorností atd. atd.)
Vášně
Vášně mohou představovat okolnost, která oslabuje svobodu a dobrovolnost lidského skutku, a tak mění jeho mravní hodnotu. Vášní se v mravouce rozumí (ve smyslu Aristotela a sv. Tomáše) hnutí neboli vzněty smyslové žádostivosti, vznikající z představy nějakého dobra nebo zla, jejichž účinek se jeví i v jisté tělesné změně. Takže vášně nejsou sami o sobě mravně ani dobré ani zlé, pokud tedy nejsou vyvolány úmyslně.
Spíš jenom pro zajímavost, sv. Tomáš rozlišuje 11 druhů vášní, do kterých se dají všechny ostatní nějak zařadit. Jsou to:
- milování, touha a potěšení - jejichž předmětem je dobro přítomné nebo budoucí.
- Nenávist, odpor (hrůza před něčím, spojená s útěkem) a smutek, jejichž pohnutkou je přítomné nebo obávané zlo.
- naděje, která vzhlíží k budoucímu dobru těžko dosažitelnému,
- zoufalství, odvracející se od dobra, jež pokládá za nedosažitelné.
- Odvážlivost - se vrhá proti přítomnému zlu v touze zdolat je.
- Bázlivost je schopnost ducha, přemoženého velikostí nebezpečí, jež očekává.
- A konečně jedenáctá vášeň hněv je žhavá touha po pomstě, jež dovede změnit celého člověka.
„Pokud o vášních uvažujeme, jaký mají vztah k dobrovolnosti lidského skutku, pak musíme rozlišovat vášeň vyvolanou člověkem a výbuch vášně, který překvapil člověka...“ (Dacík, s. 38-39)
Ctnosti
Jsou trvalé dispozice ke konání dobra, tedy dobré návyky.
Rozlišují se tři Božské ctnosti: víra, naděje a láska.
Potom čtyři hlavní neboli kardinální ctnosti: uměřenost, spravedlnost, statečnost, mírnost.
aj.
Neřesti
Neřesti jsou opakem ctností, tedy jsou to špatné návyky, trvalé sklony k hříchu.
Jako ctnosti usnadňují konání dobra, tak neřesti zase ztěžují konání dobra.
Obojí má tedy vliv na mravní hodnotu skutků, jak dobrých, tak zlých, ale protože jsme povinni ctnosti budovat a neřestí se zbavovat, není např. to že nějaký hřích byl spáchán ze zlého návyku jeho omluvou, nakolik ten zlý návyk si člověk způsobil sám. Naopak dobré skutky, které člověk koná s lehkostí, protože si vybudoval ctnost, jsou tím záslužnější, protože vlastně už nejde jen o jednorázový dobrý skutek, ale o celoživotní úsilí člověka.
Hřích – dědičný a osobní, lehký a těžký
Hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona.
Existuje prvotní hřích, to je hřích, kterého se dopustili prarodiče v ráji.
Dědiční hřích je prvotní hřích prarodičů nakolik děděním přechází na jejich potomstvo, tedy na každého z nás. Dědičný hřích není osobním, nepředstavuje tedy osobní vinu, ale působí oddělení od Boha s mnoha dalšími neblahými následky, jako je porušení rozumu a vůle, ztráta společenství s Bohem, ztráta rajské blaženosti atd.
Osobní hřích je ten, kterého se dopouští člověk sám.
Je hřích lehký a těžký. Těžký se jinak nazývá i smrtelným, protože jím člověk ztrácí milost posvěcující a propadá duchovní smrti.
Těžký hřích je zcela vědomé a zcela dobrovolné přestoupení Božího zákona ve vážné věci. Věcí se rozumí předmět skutku neboli jeho materie.
Osobní hřích je tedy těžkým neboli smrtelným, pokud jde o těžkou materii, a skutek je vědomý a dobrovolný. Prakticky je třeba skutek považovat za vědomý a dobrovolný, pokud se neprokáže opak. Nevědomý skutek by byl např. ten, který by byl učiněn ve spánku, pod vlivem omamných látek nebo z nepozornosti. I tam je ale třeba brát v úvahu to, jestli si člověk takový stav přivodil sám a jestli mohl předvídat, že v tom stavu se může dopustit daného skutku. (Např. řízení auta pod vlivem alkoholu.)
Zákon
Už byla řeč o PMZ. Je mnoho druhů zákona. Podle nauky sv. Tomáše, všechny zákony mají svůj původ ve věčném Božím zákoně, který je vlastně totožný s Boží přirozeností čili s Bohem samotným. Proto mravní zákon, podle kterého jsme povinni řídit svoje vědomé skutky, je tím nejvyšším zákonem, který nás bezprostředně přibližuje k Bohu a skrze jeho milost s ním i spojuje. (Ostatní zákony jsou jenom vzdálenými pomocníky.) Lidské zákony jsou zákony jen natolik, nakolik odpovídají zákonu Božímu. Tedy nemravné zákony vyhlašované či respektované lidmi podle učení sv. Tomáše nemají být ani považovány za zákony. S tím souvisí otázka lidských autorit, ale to už spadá do oblasti 4. Božího přikázání.
Svědomí
Sv. Pavel říká: „To, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“ (Ř 2,15).
A dále: „Všechno, co je proti svědomí, je hřích.“ (Ř 14,23).
Lidé mají ve zvyku říkat: „Jednal jsem podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“ a dokáží pod tu frázi schovat ledacos. Často se odvolávání na svědomí chápe, jako by mě to zbavovalo povinnosti poslouchat Boží zákon.
Co je tedy nejvyšší instancí, podle které jsme povinni se řídit – naše svědomí anebo Boží zákon? Špatně položená otázka. To je jako bych se ptal: Jak dojdu do cíle, cestou, která tam vede, anebo podle mapy? Odpověď zní: Cestou, která do toho cíle vede podle mapy, která tu cestu ukazuje. Tedy je nutné pořídit si kvalitní mapu, abych poznal tu správnou cestu. Musí to být mapa bez závažných odchylek. Malé nepřesnosti si opravím cestou, ale velké způsobí, že zabloudím. Je tedy pravda, že svědomí je nejbližší instancí, kterou mám vždy poslouchat, to ale naprosto neznamená, že se tím dovoluje jednat proti objektivní pravdě, proti Božímu zákonu. Jakmile zpozoruji odchylku mapy od reality, musím si mapu opravit a řídit se realitou, ne tím, jak bych si přál, aby to bylo.
„Hned na prvních stránkách Písma svatého čteme, jak se projevil tento tajemný smysl, ukrytý na dně duše, který nazýváme svědomím. Byl spáchán první hřích a vzápětí přichází jeho poznání v podobě výčitek a bázně před trestajícím Bohem. ... Sotvaže první člověk překročil zákaz Boží, o němž věděl, ihned následují výčitky. Přestoupení zákazu bylo poznáno jako něco zlého, neboť přestoupit zákaz znamená urážet toho, kdo jej dal. Svědomí se ozývá v tomto případě jako hlas, který znepokojuje člověka, vyčítá nevděčnost, ukazuje zlobu vykonaného skutku. A chceme-li slyšet, jak pohlížel na svědomí člověk, jemuž se nedostalo světla zjevení, vypravují nám Plato a Xenofon o Sokratovi, jak často mluvíval o svědomí, jak je nazýval božským hlasem, který od mládí slyší ve svém nitru a který ho buď chválí za dobrý čin, varuje před zlým, nebo mu domlouvá a vyčítá, když spáchal zlo. ... Filosof, jako je Rousseau, jenž se vyznačoval velmi malými sympatiemi k náboženství, nám řekne: „V hloubi duše je vrozený princip spravedlnosti a ctnosti, podle kterého uznáváme nejen své činy, nýbrž i činy druhých za dobré nebo zlé. Tento princip se jmenuje svědomí.“ (Dacík, s. 73-74)
„Nic není v nás živějšího a stále tak činného jako svědomí. Jeho činnost se neprojevuje pouze ve chvíli, kdy jde o velmi vážnou věc, kdy nám má vytýkat těžké provinění. Svědomí je v neustálé činnosti, protože člověk ve stavu bdělém se stále něčím zabývá, a proto také jeho svědomí je stále na stráži, aby hodnotilo jeho činy i nejvšednější. Jeho hlas, který se může jevit jako tichý šepot nebo třebas jako hlas hromu, mluví neustále k člověku a podává úsudek o skutcích minulých, přítomných nebo budoucích.“ (Dacík, s. 74)
„Z toho plyne, že svědomí je blízkým subjektivním pravidlem mravnosti lidských skutků, a proto správné svědomí zavazuje člověka tak, že neuposlechnutí je souzeno jako přečin proti samému zákonu Božímu. To proto, že svědomí aplikuje Boží zákon, který je posledním pravidlem lidských činů. ‚Svědomí,‘ jak praví krásně sv. Bonaventura, ‚je hlasatelem a poslem Božím, a co praví, nepřikazuje ze sebe, nýbrž přikazuje jako od Boha, jako hlasatel, když prohlašuje výnos králův.‘ Proto má svědomí moc vázat.“ (Dacík, s. 77)
