PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

Záznam vysílání - Úvod k Desateru - přirozený mravní zákon

Přikázání lásky:

Už v minulé – úvodní – hodině jsem četl úvodní slovo k výkladu Desatera od M. Jana Husa, který nám nabídl deset důvodů či pohnutek proč Desatero Božích přikázání zachovávat. A těch deset pohnutek bylo:

1. Proto že zachovávání Božích přikázání je tím důvodem, proč byl člověk stvořen.

2. Abychom získali život věčný.

3. Protože poslušnost je obětí Bohu nejvzácnější.

4. Protože je to spolehlivým znakem Kristova přátelství.

5. Protože jeho přikázání jsou lehká.

6. Protože sám Bůh nám nařídil je zachovávat.

7. Protože Bůh nám přikázání dal k našemu užitku.

8. Protože zachovávání přikázání vysvobozuje od věčného zatracení.

9. Pro pozemská požehnání, která Bůh slíbil těm, kdo budou jeho přikázání zachovávat.

10. Abychom se vyhnuli prokletím určeným těm, kdo je budou porušovat.

Tedy jak Boží slovo, tak i zkušenost mnohých generací a celých národů svědčí, že zachovávání Božích přikázání se skutečně vyplatí.

Bůh dal lidstvu zcela jednoduchý, stručný, všem pochopitelný zákon, který může zachovávat každý, kdo jej zachovávat chce. A kdyby jenom lidé chtěli a poslouchali tento Boží zákon, byl by skutečně ráj na zemi.

Tento Boží zákon nám sám Pán Ježíš shrnul do jednoho jednoduchého pravidla, pravidla lásky k Bohu a bližnímu. A to vlastně nejsou dvě přikázání, ale přikázání jedno.

Praví křesťané jsou ti, kdo se tímto Ježíšovým přikázáním vždy a všude řídí.

Jasně o tom čteme v evangeliu v Mk 12,28-34: „Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!‘ Druhé pak je toto: `Miluj bližního svého jako sám sebe!´ Většího přikázání nad tato dvě není.“ I řekl mu ten zákoník: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho; a milovati jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary.“ Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ (por. i Mt 19,19)

Pán Ježíš tady mluví o dvou přikázáních, ale ne proto, že by byla dvě svým obsahem, ale proto, že se odvolává na dvě různá místa ve SZ (Dt 6,4-5; Lv 19,18).

Tedy ta pravá křesťanská láska znamená milovat Boha pro něho samého nade všecko a sám sebe i svého bližního milovat kvůli Bohu. Nejsou to tedy dvě různá přikázání, ale přikázání jediné; ani to nejsou dvě různé lásky, ale jediná láska k jedinému Bohu a k jeho stvořením. Toutéž láskou mám milovat sebe i bližního, přát sobě i jemu stejné dobro, věčný život v nebi, jehož podstatou je milovat a oslavovat Boha nadevše lásky hodného.

A milovat Boha pro něho samého znamená milovat ho proto, že On sám je nadevše svrchovaně dobrý a dokonalý, a tak je této exkluzivní lásky hoden.

Milovat Boha nadevšechno znamená vážit si ho tak, že chceme raději všechno obětovat a ztratit, než abychom se těžkým hříchem připravili o jeho lásku a přátelství.

Tato láska, kterou milujeme Boha pro něho samotného, se nazývá láskou dokonalou.

Nedokonalá láska k Bohu je taková, kdy ho sice milujeme nade všechno, ale ne pro něho samotného, nýbrž pro dobro, které nám dává a které od něho očekáváme.

Pro vzbuzení si té dokonalé lásky Boží či k Bohu je užitečné uvažovat nejdřív o tom,

-jak velice nás Bůh napřed miloval, když nás stvořil, vykoupil skrze svého Syna a prokázal nám i další nesčíslná dobrodiní

-a potom uvažovat také o tom, jak dokonalým, dobrým a lásky hodným tedy Bůh musí být sám v sobě, když nás miluje tak nezištně.

Pak k tomuto přikázání lásky patří i povinnost milovat sám sebe. Na to se někdy zapomíná. Snažíme se milovat bližního, ale někdy zapomínáme milovat pravdivě sami sebe, tedy chtít na prvním místě svou spásu.

Proč mám milovat sám sebe? Kvůli Bohu, jak říká katechizmus! A to znamená milovat se proto, že i Bůh mě miluje, že On chce moje dobro a povolal mě k účasti na své vlastní nekonečné a věčné blaženosti.

Toto Boží odvěké rozhodnutí stvořit mě a dát mi věčnou spásu má být hlavním motivem pravdivé lásky k sobě a přijetí jeho milosti spasení. Bůh to chce, Bůh chce, abys byl spasen? Můžeš se snad odvážit chtít něco jiného než Bůh?!

A potom je tato Boží láska samozřejmě i láskou k bližnímu. Bližním se rozumí každý člověk, přítel i nepřítel, jak nám jasně říká sám Pán Ježíš v evangeliu pomocí podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lk 10,29-37). Bližního mám milovat jako sebe, tedy stejně jako sebe miluji kvůli Bohu, tak i bližního mám milovat kvůli Bohu, protože Bůh to chce, protože Bůh chce jeho věčné dobro.

Tedy milovat bližního kvůli Bohu znamená milovat ho proto, že i Bůh ho miluje a chce i jemu dát věčné štěstí v nebi.

A jak poznám, že miluji bližního jako sebe?

Tak, že mu budu prokazovat všechno, co i já právem chci, aby mi lidi prokazovali a nebudu mu dělat nic, co bych ani já rozumně nechtěl zažít (vit Mt 7,12). A samozřejmě také tak, že na prvním místě chci, aby byl spasen.

V tom, jak máme milovat i své nepřátele je nám nejlepším příkladem sám Pán Ježíš, který svým nepřátelům odpustil, dobrovolně za ně obětoval svůj život a modlil se za ně i když mu vráželi hřeby do ruko a nohou a když se mu pod křížem posmívali říkal: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lk 23,34).

Pokud bychom tuto lásku k Bohu, sebe a bližnímu včetně nepřátel, která je obsahem Ježíšova přikázání neměli, nemohli bychom být spaseni, jak říká apoštol Jan: „Kdo nemiluje, zůstává ve smrti“ (1J 3,14).

Desatero:

A protože Ježíš říká: „Ten mě miluje, kdo má přikázání zachovává“ (J 14,21) a na jiném místě: „Nepřišel jsem zákon zrušit, ale naplnit“ (Mt 5,17) je zcela zřejmé, že také zachovávání Desatera Božích přikázání, je nutné ke spáse.

Jak často a rád říkával kardinál Tomášek, existuje deset krátkých a jednoduchých pravidel, která, kdyby lidé dodržovali, vyřešily by se všechny problémy na světě a lidé by žili téměř jako v ráji. A těchto deset jednoduchých pravidel je Desatero Božích přikázání.

Kolik jenom např. u nás v ČR máme zákonů a všelijakých zákonných norem. Jsou to určitě aspoň tisíce. A přece je tady tolik zločinů, tolik krádeží, podvodů, loupeží, vražd atd. A stále se přijímají nové a nové a stále složitější zákony a čím víc jich je tím větší je zmatek a více bezpráví.

Ale Mojžíšovi řekl Bůh, jak říká Písmo v Dt 4,13 „deset slov“, v nichž byl shrnut celý Boží zákon. Těchto „deset slov“, tedy Desatero Božích přikázání, bylo napsáno na dvou kamenných deskách.

Tedy:

1. V jednoho Boha věřiti budeš.

2. Nevezmeš jméno Boží nadarmo.

3. Pomni, abys den sváteční světil.

4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin tvůj Bůh.

5. Nezabiješ.

6. Nesesmilníš.

7. Nepokradeš.

8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.

9. Nepožádáš manželky bližního svého.

10. Aniž požádáš statku jeho.

Toto je tradiční katechetická formule, jak se jí v češtině učí už mnohé generace. Ovšem ten jazyk už je dnešnímu Čechovi pomalu nesrozumitelný. To nám však teď nevadí, protože příště si uvedeme celý text Desatera přikázání z Písma sv. a potom budeme mluvit o smyslu, významu a obsahu každého z nich. Určitě ale každý z nás už teď více méně zná obsah těchto deseti Božích jednoduchých zásad.

Říkám více méně. Setkal jsem se například s mužem, který prohlašoval: „Já v Boha nevěřím, ale Desatero zachovávám.“ Zajímavé že. A co první přikázání? Na to jaksi zapomněl. Tak takováhle pseudomorálka bez Boha podle vlastního uvážení, ta svět k lepšímu nezmění, ta je naopak příčinou morálního úpadku našich národů a v důsledku toho i mnoha dalších neštěstí.

Takhle to jistě kardinál Tomášek nemyslel. On měl na mysli, kdyby lidi opravdu zachovávali Desatero, tak jak je dal sám Bůh. Jistě, toho se na této zemi nikdy v úplnosti nedočkáme. Zkusme si to ale aspoň teoreticky představit, aspoň nakolik jsme toho schopni, jaké by to bylo, kdyby najednou lidstvo začalo žít podle těchto deseti Božích zásad. Popusťme trošku uzdu fantazii. Ne proto, abychom si mysleli, že k tomu takhle dojde, ale proto, abychom si uvědomili velikost, krásu, svatost a nesmírnou vzácnost Božích přikázání.

Představte si, že jednoho rána by se všichni lidé na celém světě probudili s novým srdcem a jako proměněni měli do svého rozumu a do své duše a srdce vlitou známost Božích přikázání, lásku k nim a pevné odhodlání žít podle nich. Co by se asi stalo? Především by všichni hned padli na kolena, plakali by nad svými hříchy a děkovali Bohu, že jim dal tu nesmírnou milost dožít se dne svojí spásy, dne, kdy mohou Bohu odevzdat své hříchy, poklonit se mu jako svému Pánu a Bohu, projevit mu svou nejvroucnější vděčnost a lásku a pevně se rozhodnout, žít od této chvíle zcela podle Boží vůle. Co by se asi dělo pak? Předně, mnozí z nich by vůbec nenastoupili do práce anebo by tam přišli jenom oznámit svou výpověď anebo to, že od nynějška musí svou práci vykonávat úplně jinak. Vždyť kolik je dnes zaměstnání, která přímo odporují Božím zákonům?! Pracovníci většiny masmédií, všelijakých reklamních agentur nabízejících zbytečné nebo přímo nemravné služby, zaměstnanci různých zábavních podniků, pseudokultruních zařízení, všelijakých sorošovských a jiných podobných ziskových „neziskovek“. Kolik vychází knih s nesmyslným ba škodlivým obsahem. Filmový průmysl. To by samozřejmě vyvolalo řetězové reakce, které by vedli k úplné změně naší společnosti. Představte si to, že najednou by nebyl ani jeden nemravný film, časopis, kniha, podnik. Jenom samá opravdová kultura a umění oslavující krásu ctnostného života, ukazující na velikost, moudrost a moc našeho Pána Boha, Stvořitele a Spasitele. V televizích a rádiích by celé dny běželi jenom pořady, kde by bylo hlásáno evangelium, kde by bylo vyučováno spravedlivým morálním zásadám atd. Vyznavači všelijakých budhizmů, judaizmů, islámů atd. a především představitelé těchto pohanských náboženství, jejich vůdci a učenci, by vystupovali na veřejnosti a v médiích a svědčili by o tom, že žili v klamu a klamali druhé, že jediná Cesta, Pravda a Život a jediná Spása je v Božím Synu Pánu Ježíši Kristu, a že se všichni musí obrátit k Trojjedinému Bohu, Otci, Synu a Duchu svatému. Členové zednářských loží a jiných okultních a zločinných spolků by rovněž vystupovali a svědčili by o tom, že oni ve své píše a zlobě bojovali proti pravdě a sloužili plánům ďábla, který chce zničit a zatratit všechny lidi, a činili by veřejné pokání. Ti, kdo se dopouštěli zločinů by sami dobrovolně přijímali trest. Ti, kdo navrhovali zvrácené zákony a mechanizmy na demoralizaci mládeže a rozbíjení rodin a kradení dětí, by nyní vystupovali, činili veřejné pokání a navrhovali by přesně opačné programy. Vysvětlovali by lidem a poučovali by je v čem spočívaly ty ďábelské narafičené pasti a lži a jak je třeba se těmto mechanizmům bránit a zavést naopak mechanizmy na podporu morálního spravedlivého života, obranu rodiny atd. Vlády států by bleskurychle vyhlásili nové ústavy, jejich základem by byl zákon Boží a Kristův. Okamžitě by zrušili vykonávání umělých potratů a zavedli programy osvěty, jak mají mladí lidé žít morálně, jak si mají manželé být věrni a s láskou a vděčností přijímat děti. Hned by zavedli i ekonomická opatření na podporu rodin s dětmi atd. Hned by byla zakázána propagace LGBT zvráceností, islámu a sami bývalí pracovníci a aktivisté těchto hnutí by teď vystupovali na obranu morálních hodnot. A jak by se asi radikálně proměnil každodenní rodinný život běžných lidí. Nebylo by rozvodů, nebylo by strachu, podezřívání, žárlivosti, nenávisti mezi manžely. Neexistovali by nemanželské děti, děti bez rodičů. Nová generace by vyrostla v ovzduší opravdové lásky, čistoty a pravé víry. Byla by jim od dětství vštípena touha po hrdinství, statečném, spravedlivém a vůbec ctnostném životě. Básníci, zpěváci, malíři by oslavovali cudnost, věrnost, mravní sílu atd. Mnoho volných sil intelektuálů by bylo věnováno na studium Božího slova a pravdivého křesťanského učení. Také historie, biologie, astronomie a všechny ostatní obory by byli studovány a vyučovány v souladu s Boží pravdou a tak, aby to všechno vedlo k oslavě Stvořitele a ke skutečnému užitku lidí. Je těžké si to jenom představit. Je těžké to všechno domyslet, jak by taková společnost řídící se Desaterem opravdu vypadala, žila a fungovala. Mnohá zla a neřesti jsou už tak hluboce zakořeněna do struktur našeho myšlení i vztahů i legislativy na různé úrovni, že už ani nevíme, jak by to vlastně mělo podle Boží vůle být.

Důležité ale je, abychom Božímu zákonu danému nám v Desateru Božích přikázání skutečně dávali tuto váhu, protože tento Boží zákon, o kterém tady chceme mluvit, je skutečně cestou k řešení všech lidských těžkostí a trápení. Problém je, že mnozí tomu nevěří. Dokonce ti, kdo si říkají křesťané, kdo si říkají kněží a křesťanští teologové i mnozí jiní tvrdí, že Desatero je zastaralé, že pro nás moderní lidi v 21. století přece nemůže platit stejný zákoník, jako platil pro nějaké kočovné asijské nomády před skoro 4 tisíce lety. Někdo taky může namítnout, že Desatero bylo dáno jenom pro Izraelský národ a že pro nás křesťany z jiných národů už neplatí atd. Mohli by namítat i to, že Kristus přeci zavedl NZ a tak ten starý že už neplatí a že apoštol Pavel učil zrušení sz předpisů. Je tu tedy jakoby určitý zdánlivý rozpor, který si musíme vysvětlit.

Platí tedy pro nás Desatero nebo ne?! Zavazuje nás nebo ne? A když zavazuje tak proč.

Přirozený mravní zákon:

Jak říká Tridentský katechismus a jak svorně potvrzují církevní otcové, Desatero Božích přikázání zavazuje i všechny křesťany, a nejenom křesťany, zavazuje také všechny lidi všech dob, všech národů, jazyků a kultur, a to proto, že jeho obsahem není nic jiného než přirozený mravní zákon, který nám Bůh dal už při stvoření.

Co je to přirozený mravní zákon?

Sv. Tertulián (Proti Marcionovi 2,4) říká: „Člověk se jako jediný mezi živými bytostmi může chlubit, že byl hoden dostat zákon od Boha; živočich vybavený rozumem, schopný poznávat a rozlišovat, upraví své chování tím, že bude používat své svobody a svého rozumu v ochotné poslušnosti tomu, který mu vše svěřil.“

Sv. Augustin, Confessiones (Vyznání), 2,4,9: „Tvůj zákon, Pane, jistě trestá krádež, zákon vepsaný do lidských srdcí, který ani lidská zloba nemůže zničit.“

Sv. Augustin, De Trinitate, 14,15,21: „Kde jsou tedy vepsána tato pravidla, ne-li v knize onoho světla, které se nazývá Pravda? V ní je zaznamenán každý spravedlivý zákon, z ní přechází přímo do srdce člověka, který koná spravedlnost – ne že by do něj přesídlil, ale zanechává v něm svůj otisk, tak jako pečeť, která přechází z prstenu do vosku, aniž by však opustila prsten.“

Sv. Tomáš Akvinský, Collationes in decem praeceptis, 1: „Přirozený zákon není nic jiného než světlo rozumu vlité do nás Bohem. Díky jemu poznáváme, co máme dělat a čemu je nutno se vyhnout. Toto světlo nebo tento zákon daroval Bůh lidským tvorům.“

Také pohan Cicero, De re publica (O státu), 3,22,33: „Jistě existuje opravdový zákon: je to zdravý rozum; je ve shodě s přirozeností a najde se u všech lidí; je neměnný a věčný; jeho příkazy volají k povinnosti, jeho zákazy chrání před chybou. Je zločin nahradit jej opačným zákonem; je zakázáno nejednat podle, byť jen jediného, jeho nařízení; a pak, žádný nemá možnost jej zcela zrušit.“

Sv. Lev XIII., encyklika Libertas praestantissimum: „Přirozený zákon je vepsán a vtesán do duše každého jednotlivého člověka; je totiž lidským důvodem, který ukládá jednat dobře a zakazuje hřích... Tento příkaz lidského rozumu by však nebyl s to mít sílu zákona, kdyby nebylo souhlasu a tlumočníka mnohem vyššího než rozum, jemuž se musí podřídit náš duch i naše svoboda.“

Tím tedy papež Lev XIII. ukazuje na to, že to světlo rozumu poznávající, co je mravně dobré a co zlé, nám také ukazuje na Boha původce a Pána všech věcí i nás samých, který je garantem tohoto zákona. On je zákonodárcem, tím, kdo po nás vyžaduje, abychom jednali správně ve shodě s poznanou pravdou.

O přirozeném mravním zákonu a rozumovém poznání Zákonodárce tedy Boha mluví i Písmo sv. Zvlášť starozákonní kniha Moudrosti a Ř 1.

Moudrost čili Božský rozum a Božské vědění se nám dává poznávat na cestách, volá na nás na křižovatkách cest. Tedy můžeme si znova připomenout, co Písmo sv. myslí těmito cestami. To že každá stvořená věc, se kterou se setkáváme v tomto světě má svou podstatu neboli přirozenost – co ta věc je – a také má své určení neboli cíl – tedy na co to je. A když právě světlem rozumu daného nám Bohem pravdivě nahlížíme tyto podstaty věcí a jejich určení, pak je správně užíváme a tehdy jednáme v souladu s PMZ. A proč se tento zákon nazývá přirozeným? Protože je vepsán do lidské přirozenosti, jejíž podstatou je právě ta rozumová duše poznávající věci tohoto světa, jejich podstatu a určení, a poznávající sama sebe, kdo jsem a jaký je můj cíl, a tím cílem je Bůh, a tedy poznávající i Boha.

Na tento PMZ se odvolává i sv. Pavel v Ř 1,18-25: „Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli – on budiž veleben na věky! Amen.“

Zde je třeba si zdůraznit, že tedy obsahem PMZ není jenom „nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš“ atd. Ale obsahem PMZ je především první Boží přikázání, uznávat jediného pravého Boha, jenom jeho uctívat a milovat a pro něho a kvůli němu zachovávat i všechny ostatní požadavky zdravého rozumu tedy požadavky PMZ.

A výstižně o PMZ mluví i Matěj z Janova (asi 1350-1393) ve svém spisu Pravidla Starého a Nového Zákona“:

Říká zde, že je jen jediný zákon Boží, který nám však Bůh vepsal třikrát, trojím způsobem: poprvé stvořením, podruhé psaným zákonem daným Mojžíšovi a potřetí zákonem milosti, který přišel skrze Ježíše Krista. A o tom prvním přirozeném vepsání zákona říká: „Pravím tedy, že pravda je pravidlo vepsané každému člověku v jeho rozum přirozeným způsobem. Podle něho mohl člověk dostatečně ovládat a poznávat sebe, srovnávaje sám sebe s vepsaným pravidlem, a potom posuzovat a odhalovat podle sebe spravedlivě také druhého, jakož je psáno (Sir 31,18): ‚Poznávej sám na sobě, co je u bližního!‘ A proto bylo řečeno (Mt 19,19): ‚Miluj svého bližního jako sebe!‘ To je první a nejznamenitější přirozený zákon, který praví (Mt 7,12): ‚Všecko, co byste chtěli, aby vám lidé činili, i vy čiňte jim, a co nechceš, aby se tobě činilo, nečiň jiným!‘ V něm člověk, bude-li bdít nad svými činy a myšlenkami, bude mít pohotově, na čem by mohl přezkoušet a nestranně posoudit svou spravedlnost.“

A o Desateru říká: „Ale protože byl onen vnitřní zákon v paměti člověka setřen a zatemněn, dal Bůh vedle toho po druhé vepsat svou pravdu, a to již zevně a přístupně smyslům na kamenné desky (2M 24,12) a zavázal k němu lidi pevněji. Připojil totiž pro přestupníky tresty a mstitele, aby tím naznačil, že člověk, který odepře žít podle pravdy ze svobodné vůle a podřídit se svému Bohu dobrovolně, jak by člověku náleželo, nakonec musí přece již činit totéž, byv k tomu donucen a jsa sevřen udidlem a uzdou, jako nerozumné a pouhými smysly ovládané dobytče (srov. Ž 32,9).

A proto podruhé je slavné Desatero Božích přikázání jako deset kormidel lidského života, pomocí kterých mohl člověk znovu zřejměji zkoumat sebe i jiné, jak je blízko či daleko od spravedlnosti, srovnávaje se s příkazy, ne že by bylo v příkazech po druhé vepsaných přidáno něco přes přirozený zákon nebo pravidlo po prvé vepsané, nýbrž jenom proto, že vyjadřují přirozený zákon určitěji jako nevědomým a tupým dětem a objasňují zřetelněji jedinou, často již povědomou a vnitřní pravdu.“ (R. Schenk, Výbor..., s. 54-56)

PMZ je tedy přirozeným, protože je dán už při stvoření do naší přirozenosti.

Je to zákon, tedy jakési pravidlo podle, kterého se řídí, život člověka, který dosáhne svého cíle – věčné spásy.

Někdy je také nazýván Božím přirozeným mravním zákonem, protože je dán samotným Bohem, jak už bylo řečeno.

Je mravním, protože nefunguje nutně, automaticky jako zákony fyzikální, ale je to Boží požadavek na naší svobodou vůli. Požadavek poslušnosti.

A to je velmi důležité, uvědomit si, co je stejného a co rozdílného na přírodních zákonech a zákonu mravním. Obojí druh zákonů je dán Bohem, ale přírodní zákony působí vždy, nutně a automaticky. Jejich sílu může pozastavit jedině Bůh. Mravní zákon je také dán Bohem, ale jeho naplnění nechává Bůh na nás. Když mravní zákon nedodržujeme, nezrušíme tím jeho platnost, ale porušujeme, narušujeme tím sami sebe. Abychom naplnili cíl, ke kterému nás Bůh náš Stvořitel určil, musíme jeho mravní zákon naplňovat.

Krásně to vyjadřuje Dr. Tihamer Tót:

Stvořitel podřídil všecky tvory svým zákonům, a právě zachovávaní těchto zákonů zaručuje pořádek, krásu, a harmonii ve světě. Hvězdy svým během, rostliny svými květy, zvířata svým životem plní tyto zákony Boží. Vážou je zákony přírody. Jenom u člověka udělal Pán Bůh výjimku. Také jemu dal své zákony, ale ponechal jejich zachovávání na jeho svobodné vůli. Bůh mluví k člověku asi takto: Přeju si, abys poslouchal má přikázání. Jsi ale svobodný. Můžeš je i obcházet, pak ale žiješ ke své zkáze. Ale lidské chytráctví na to řekne: Pak tedy vlastně nejsem svobodný. Jestliže mi Bůh předpisuje své zákony, jaká pak svoboda.“

Ale ano, jsme svobodní. Zákon neruší, nýbrž doplňuje svobodu. Kdo se učí malovat, je vázán na zákony perspektivy. Omezuje to snad jeho „svobodu“ malování? Ani v nejmenším! Když nechce, nemusí na tyto zákony dbát. Jak ale potom budou vypadat jeho obrazy? Právě tak, nemusíš poslouchat ani přikázání Boží. Nesmíš se pak ale divit, jaká karikatura se stane z tvé duše. Učíme-li se hrát na hudební nástroj, jsme vázání zákony harmonie. Je tím zrušena naše svoboda? Naprosto ne! Každý má právo komponovat, hrát a zpívat i bez jakýchkoliv pravidel. Těžko pak ale najde posluchače. (Jistě Dr. Tót ve 30. letech ještě neznal moderní hudbu. Ale i to je výmluvným svědectvím o tom, jak se naše společnost nesmírně vzdálila od PMZ.) A tak můžeme spolu s ním říci dnešním rockerům, metalistům a nevím jakým ještě pseudoumělcům: Také ty můžeš tvořit a žít na posměch všem Božským přikázáním, ale věř mi, tvá životní cesta bude plná falešných tónů. I k vysokému horskému štítu vede stezka zajištěná na mnoha místech řetězy a zábradlím. Je tím snad omezena svoboda turistů? Samozřejmě, že ne, každý může jít svou vlastní cestou. Nesmí se ale pak divit, že se zřítí do propasti.

A tak vidíme, že pokud chceme vytvořit mistrovské dílo našeho života, namalovat náš životní obraz ve správné perspektivě, musíme se držet Božích pravidel. Chceme-li, aby náš život měl harmonii, zákony Boží nám prozradí, na jaké struny udeřit.

Ničím jiným nám Bůh neprokazuje lépe svou otcovskou lásku než tím, že nám dává svá přikázání.

Bůh jedná s námi vlastně jako otec se synem, který odchází do ciziny.

Slyšte příklad: po skončeni studií pošleš svého syna na rok do ciziny, aby poznal zemi a lidi, abys mu mohl po jeho návratu odevzdat celý svůj podnik. Strávíte spolu poslední večer a loučíte se. Jaké pocity se tě zmocní? Ó, kéž by našel štěstí, ó, kéž by se vrátil domů zdravý a silnější! Bojíš se o něho, vždyť je tak nezkušený, tak snadno ho mohou lidé zkazit. Nebyl bys otcem, kdybys mu nedal několik dobrých rad na cestu. Jaké například? Tytéž, které nám udílí Bůh, náš nejlepší Otec, na naši nebezpečnou životní cestu, s níž se k němu máme jednou vrátit zdraví a neporušeni, aby nám mohl odevzdat své bohatství.

Co zvlášť svému synovi připomeneš?

„Nezapomeň na svého otce. Mysli často na to, že tě očekává, že má o tebe starost. Pamatuj na něho s láskou, to ti v pokušení dodá odvahu a sílu. A když ti nějaký úkol bude nepříjemný, řekni si: přece ho vykonám, vždyť otec by z toho měl radost.“

To je určitě první napomenutí, které by dobrý otec svému synu dal. A bylo by největší hanbou, kdyby se syn za svého otce před lidmi ve světě styděl. A když toto žádáš od svého syna, proč se divíš, že také Bůh po nás ve svém prvním přikázání žádá totéž: Říká vlastně: „Já jsem tvým Pánem a Bohem. Nevidíš mě sice, ale nezapomeň na mě! Ať žiješ kdekoliv, pamatuj na mě. Ať neuplyne ani jeden večer ani jedno jitro, abys se mnou ve vroucí modlitbě nerozmlouval. A když se ti snad zdá těžké žít spravedlivě, vzpomeň si na mojí lásku“ – říká nám nebeský Otec – „a zapři se kvůli mě, abys mi udělal radost! Nestyď se za mě před lidmi a nezapři mě! A uchovej jméno svého otce ve cti.“ Jaká by to byla hanba, kdyby vlastní syn poskvrnil dobré jméno rodiny. A nežádá od nás totéž i Bůh v 2. přikázání?

„Piš nám často, aspoň jednou za týden“, řeknou rodiče dítěti odjíždějícím na prázdniny. Proč? Protože vědí, že tím si jejich ratolest bude stále připomínat své rodiče a všechny jejich dobré rady. Je tedy něco divného na tom, když Bůh po nás žádá, abychom mu zasvětili každý sedmý den?

A stejně je tomu i s ostatními sedmi přikázáními. Copak není úcta k rodičům zárukou i pozemského štěstí. Úcta k životu a ohleduplnost k druhým, život v čistotě, poctivosti a pravdomluvnosti. Je něco krásnějšího, slavnějšího a vzácnějšího než ctnosti. Bez nich člověk nemůže být šťastným. Kdežto ctnostný život zaměřený na poslušnost Bohu přináší štěstí, i bez bohatství, tělesného zdraví a krásy.

A tak jako pozemský otec radostně očekává návrat syna z ciziny, tak nás očekává náš nebeský Otec po naší 60 – 70 leté pouti, jestli jsme zachovávali jeho přikázání.

Neboť sám Pán Ježíš řekl: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání“. Amen.