Eucharistie - 1. část: Smlouva nová a věčná
Úvod
Ve čtvrtek večer, den před svou smrtí, Ježíš Kristus ustanovil Eucharistii, Nejsvětější svátost. „Když nastala hodina, usedl ke stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: "Velice jsem toužil jíst s vámi tohoto beránka, dříve, než budu trpět. Vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku." A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá."“
Na druhý den Ježíš na potupném kříži vydal samého sebe v oběť za nás. Je to smlouva nová a věčná, potvrzena Jeho Krví. Ježíšova smrt na Golgotě je projevem největší Boží lásky ke každému z nás.
Svatá Eucharistie (mše svatá) je nekrvavou Obětí, je zpřítomněním Kristovy oběti na Golgotě. Má být centrem našeho života. K tomu je ale zapotřebí, abychom se mši svatou naučili správně prožívat. Tajemství, s nímž se křesťané setkávají ve svátosti Svaté Eucharistie, je má přetvářet v nového člověka: zde přijímají nové srdce i nového ducha, zde se vírou spojují s Kristovou smrtí, prožívají spoluvzkříšení spolu s Ním a sjednocují se s Kristem ve svatém přijímaní. Zde platí: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.” (J 6,56) Pokud neprožíváme eucharistii takovým způsobem, pak tato svátost končí v pouhé obřadovosti. Dalším současným problémem je, že eucharistie vysluhovaná knězem, majícím jednotu s duchem Assisi a současnými herezemi popírajícími Kristovo Božství, Jeho vzkříšení i Božskou inspiraci Písma, není už vysluhovaná platně.
Bůh nás chce učinit svatými. Co je to svatost? Mnozí si řeknou: „Svatost, to není pro mne, ta je jen pro nějaké výjimky, pro lidi, kteří k tomu byli povoláni“. Ale Ježíš říká, že ke svatosti jsme povoláni všichni, a v listu Židům stojí: „Bez svatosti nikdo neuzří Pána!“ Svatost znamená být oddělen, rezervován pro Boha. To neznamená, že člověk zůstane sám sebou a bude takzvaně sloužit Bohu. Znamená to především úplné zřeknutí se sebe samého, své vůle, svých plánů, představ a podobně… abychom již nežili sami sobě, ale žili pro Krista, pro nás ukřižovaného a vzkříšeného. Prvním krokem ke svatosti je cele se Bohu vydat. Toto vydávání se je nutno obnovovat, prohlubovat a aktualizovat ve všech životních situacích. Člověk sám, bez Boží milosti, toho není schopen, ale nemusí se bát, že by nám Bůh tuto milost nedal. Vždyť sám řekl: „Buďte svatí, jako já jsem svatý!“ (1 Pt 1,16). Tedy úplná vydanost Bohu je velmi nutná. Taky je potřebné vědět, co to konkrétně znamená a jak konkrétně je třeba tuto vydanost uskutečňovat. Bez vydanosti se Bohu není možné milovat Boha ani bližního. Tedy vydanost je nutný předpoklad lásky a vlastně – už láskou samou!
Uzavření smlouvy
Eucharistie je smlouva nová a věčná! Ke každé smlouvě je třeba dvou stran. Jednou stranou je Ježíš, který se bezvýhradně dal a na druhé straně máš být ty, který řekneš k Jeho ANO své ANO. Přirovnáním je uzavření manželské smlouvy! Nestačí, když ženich řekne před oltářem své „ano“, jestliže nevěsta mlčí, smlouva je neplatná, nebyla vůbec uzavřena!
Bůh už ve Starém zákoně uzavřel s Božím lidem smlouvu. Při uzavření smlouvy s Abrahámem si Hospodin žádal smrt. Symbolizovalo ji několik zabitých zvířat. Proč byla oběť zvířat nezbytná? Proč to byl jediný způsob, jak vstoupit do smlouvy? Proto, že oběť symbolizuje smrt každé ze smluvních stran. Abrahám procházel mezi díly zabitého zvířete. Rovněž Hospodin prošel: „Když pak slunce zapadlo a nastala hluboká tma, ... mezi těmi rozpůlenými kusy prošla ohnivá pochodeň. V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu”. (Gen 15,17-18)
To projití a zároveň i díly zabitého zvířete vlastně vyjadřovaly: „Toto je moje smrt. Toto zvíře zemřelo místo mne. Zemřelo na mém místě. Teď, když už jsem ve smlouvě, nemám právo žít pro sebe“.
To vysvětluje, proč biblické jazyky hebrejština a řečtina nedělají rozdíl mezi smlouvou a závětí. Že smrt je nezbytná, je znázorněno v listu k Židům. (9,16-17) Při závěti se musí prokázat smrt toho, kdo ji ustanovil. Jen závěť zemřelých je totiž platná, nemá však platnost, dokud žije ten, kdo ji ustanovil.
Smrt obětovaného zvířete byla tělesná, ale symbolizovala jiný druh smrti pro toho, kdo oběť přinášel a procházel mezi jejími díly. Ten, kdo tak činil, se od toho okamžiku vzdával práva žít pro sebe. Když smluvní strany procházely mezi díly oběti, vlastně tím říkaly: „Když bude třeba, položím za tebe život (i fyzický). Od nynějška mají tvé zájmy přednost před mými. Budu-li mít něco, co budeš potřebovat a nebudeš schopen si to opatřit, to, co mám, je tvoje. Již nežiji sám pro sebe, ale pro tebe.“
Smrt oběti představovala smrt toho, kdo jejím prostřednictvím vstupoval do smlouvy. Zvířata, obětovaná Mojžíšem, pouze připomínala Izraelitům ten princip, že smlouva je platná jen skrze smrt! Tyto oběti byly předobrazem jiné oběti, která však ještě nebyla obětována.
(Převzato z BKP)
