PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

O Starém zákoně jsme si řekli, že hlavním důkazem jeho pravosti a pravdivosti je sám jeho obsah, který k nám promlouvá tak, že není možné, aby nepocházel od Boha. O Novém zákoně to platí mnohonásobně více. Nový zákon je „dobrá zpráva pro špatné lidi“. Tato radostná správa o spáse v Ježíši Kristu, Božím Synu se nevyrovná ničemu na tomto světě. Moudrost a vědění všech knih, které kdy existovaly a všech lidí, kteří když žili, nesahá ani po paty té Božské moudrosti a lásce, která plyne do naší duše, když čteme stránky Nového zákona. To co nám na těchto stránkách oznamují apoštolové Pána Ježíše, nikdy žádný člověk nevynalezl, nevymyslel, ani se o tom nikdy nikomu nesnilo. Bůh sám se stal člověkem, aby nás svým narozením, smrtí a vzkříšením vykoupil, zachránil a spasil, aby nám dal účast na své nekonečné a věčné nebeské slávě a blaženosti. Skutečně, i ten, kdo by snad nevěřil, že Ježíš mluvil pravdu, musí ale uznat, že nic krásnějšího, lepšího, úchvatnějšího a útěchyplnějšího, než to, co nám zvěstoval Pán Ježíš, nikdy nikdo ani nepomyslel. I přesto je ale dobré znát historické důkazy pravosti NZ.

Mimokřesťanské prameny:

Podívejme se, jak je Ježíšova historická existence doložena dobovými prameny? Z období 150 let po smrti Kristově máme o našem Pánu dochovaných 10 nekřesťanských historických zpráv. Vzpomínají ho tyto prameny: Josef Flavius, Tacitus, Plinius mladší, Phlegon, Lucian, Celsus, Suetonius, Thalus, Mara Bar-Serapion, Talmud. (Dr. Normana Geislera)

Někdo řekne, že na nejslavnějšího muže dějin je to nějak málo! Porovnejme to ale s jinými historickými postavami: Kristus byl ukřivován za císaře Tiberia. Tento císař zemřel o čtyři roky později než Kristus. Z období 150 let po jeho smrti svědčí o Tiberiově existenci pouze 9 nekřesťanských historických pramenů. Jsou to Tacitus, Suetonius, Velleius Paterculus, Plutarch, Plinius starší, Strabo, Seneca, Valerius Maximus, Josef Flavius. (autorský tým Habermas / Licona).

Uveďme si některé zprávy o Ježíšovi a křesťanech od „nezaujatých“ autorů:

Suetonius:

Správce archivů a knihoven v Římě a císařský tajemník Gaius Suetonius Tranquillus (asi 70-140 n.l.) napsal Životopisy dvanácti císařů. Dílo mapuje osudy císařů od Caesara po Domitiana (tj. do roku 96 n.l.). V části věnované císaři Claudiovi (vládl mezi lety 41-54 n.l.) uvádí tuto větu: „Židy vypudil z Říma, protože tam pod vlivem Chresta vytrvale vyvolávali nepokoje“ Tuto historickou událost dosvědčují Sk 18,2. (Pavlovo setkání s Priscilou a Akvilou.) Onen „Chrestos“ je Kristus – řecky Christos. Méně než dvacet let po Kristově smrti a zmrtvýchvstání je tedy křesťanská víra už rozšířena v Římě a všímá si jí sám císař. Když Suetonius píše o císaři Neronovi poznamenává: (Po velkém požáru Říma).....“byli tresty postihováni křesťané, druh lidí oddaných nové a škodlivé pověře“.

Tacitus

O tomto velikém požáru Říma, k němuž došlo r. 64, píše i Cornelius Tacitus (asi 55-120 n.l.). Tacitus sepsal Letopisy, které dokumentují období prvních císařů až do roku 68 n.l. Píše, že vznik požáru byl lidmi přičítán samotnému císaři a dodává:

„Ale špatná pověst neslábla ani lidským úsilím, ani štědrostí císaře či usmiřováním bohů, věřilo se, že požár byl založen na rozkaz. Proto Nero, aby potlačil řeči, nastrčil viníky a nejvybranějšími tresty pak potrestal ty, koho lid nazýval křesťany a nenáviděl kvůli neřestem. (Původce jejich jména Christa dal za vlády Tiberiovy popravit prokurátor Pontius Pilatus, zhoubná pověra tehdy potlačená znovu propukla nejen v Judei, rodišti toho zla, ale také v hlavním městě, kam se ze všech stran stékají všechny ohavnosti a hanebnosti a nacházejí tam ctitele). Nejdříve tedy byli pochytáni ti, kteří se přiznávali, potom na základě jejich udání bylo k nim připojeno ohromné množství ani ne tak pro zločin žhářství jako pro nenávist k lidskému rodu. I při umírání je ještě zahrnuli posměchem, pokryti kůžemi šelem museli hynout sápáni psy nebo byli přibiti na kříž, aby za soumraku hořeli na způsob nočních luceren. Nero poskytl tomuto divadlu své zahrady a také pořádal hry v cirku, při kterých se v obleku vozataje mísil mezi lid, nebo stál na voze. A tak, ačkoliv šlo o viníky, zasluhující nejhorší tresty, rodil se soucit s nimi, protože byli utráceni jakoby ne k veřejnému prospěchu, ale pro ukrutnost jednotlivce.“

Z tohoto historického dokumentu vidíme, že:

- následovníci Krista byli už v r. 64 (30 let po Kristově vzkříšení) v Římě všeobecně známi pod jménem křesťané

- křesťany obvinil ze žhářství sám Nero, a toto obvinění bylo nepravdivé

- vůči křesťanům byla šířena nenávist a byli mučeni a zabíjeni za pouhou příslušnost k víře. (Už to že je někdo křesťan, bylo automaticky vykládáno, že má „nenávist k lidskému rodu“)

- zakladatelem křesťanství je Kristus popravený za císaře Tiberia (14-37) Ponciem Pilátem

- krátce po Kristově ukřižování se křesťanství rozšířilo i v Říme

- římských křesťanů popravených r. 64 bylo ohromné množství

- mučení křesťané se chovali neobvyklým způsobem – prý se mučitelům posmívali

- v lidech se rodil soucit k mučeným křesťanům

(Co se týče Piláta, tak Tacitus je jediný mimobiblický autor, který ho zmiňuje. Ale r. 1961 byl nalezen nápis, který Pilátovu existenci dokládá.)

Flavius

Josef Flavius, původním jménem Josef ben Matitjahu (37 – 100 po Kr.) ve svém díle Dějiny Židů v 18. knize říká:

„V té době žil Ježíš, moudrý člověk, pokud ho ovšem máme nazývat člověkem. Dělal totiž zázraky, učil lidi, pro které bylo potěšením přijímat pravdu, a získal si mnoho Židů i mnoho Helénů. Tento byl Mesiáš (Christos). A když ho na základě udání našich předáků Pilát odsoudil k smrti ukřižováním, ti, kdo si ho prve oblíbili, ho nepřestali milovat. Zjevil se jim totiž třetího dne znovu živý, jak o něm prorokovali boží proroci toto i přemnoho jiného podivuhodného. A ještě dodnes nezanikla rodina křesťanů (christianoi), kteří se jmenují podle něho.“

Mnozí kritici se ozývají, že takto to Flavius nemohl napsat, protože přeci nebyl křesťan ale žid. To ale nemohou nijak dokázat. Flavius se po pádu Jeruzaléma klidně mohl stát tajným křesťanem. Jisté je, že Flavius o Ježíšovi skutečně psal. Jaký přesně ke Kristu zaujal postoj, to je pro apologetiku druhořadé.

Uvedený text se nachází ve všech dochovaných řeckých rukopisech Flaviových Dějin Židů a stejně ho cituje i církevní historik Eusebius (263-339). R. 1972 byla nalezena okleštěná forma Flaviova svědectví. Nachází se v arabském spisu „Světová historie“ od křesťanského historika Agapia z 10 st. Zní takto:

„V té době žil moudrý muž jménem Ježíš. Jeho způsob života byl dobrý a byl znám jako ctnostný. A mnoho lidí z Židů i z jiných národů se stalo jeho učedníky. Pilát ho odsoudil k ukřižování a ke smrti. Říkali, že se jim zjevil třetí den po ukřižování a že byl živ, podle toho byl pokládán za Mesiáše, o němž proroci předpovídali zázraky.“

Tyto dvě varianty textu se liší jen v tom, jestli se autor hlásí ke křesťanství nebo ne. Ale obě dvě stejně svědčí o historické existenci Pána Ježíše, o jeho zázracích a o tom, že byl pokládán za Mesiáše.

            Dalším důkazem, že Flavius o Ježíšovi skutečně psal, je fakt, že se o něm zmiňuje i v poslední – 20. knize svých Dějin, a to způsobem, který předpokládá, že už o Ježíši Kristu mluvil. Zde ve 20. knize říká:

„Ananos shromáždil synedrion a postavil před něj Jakuba, bratra Ježíše, který byl nazýván Christos, a některé další, obvinil je, že překračují zákon a nechal je ukamenovat.“

Tato pasáž je také dosvědčena Eusebiem i Origenem. Skutečnost, že při této druhé zmínce nazývá Flavius Ježíše bez jakéhokoli dalšího vysvětlení Kristem, ukazuje, že už o Ježíši Kristu musel ve svém díle mluvit. Tím se potvrzuje i předešlé Flaviovo svědectví z 18. knihy jeho Dějin.

Je tedy jasným faktem, že Flavius psal na dvou místech o Ježíši Kristu.

Talmud

O Pánu Ježíši Kristu mluví i židovský Talmud. Zprávy Talmudu o Ježíšovi jsou pochopitelně velmi nenávistné a rouhavé. Ale právě proto, že jde o svědectví z úst největších nepřátel, má toto svědectví mimořádnou cenu:

Babylonský Talmud, svazek 3, Sanhedrin 43a říká:

»V předvečer Pesachu byl pověšen Ješu. Čtyřicet dní před konáním jeho popravy vyšel hlasatel a volal: „Bude ukamenován, protože provozoval čarodějnictví a sváděl Izrael k odpadu od víry. Kdokoli by mohl říci něco k jeho prospěchu, ať předstoupí a promluví na jeho obhajobu.“ Protože však nikdo na jeho obhajobu nevystoupil, byl pověšen v předvečer Pesachu.«

Talmud nám tedy potvrzuje to, co říká NZ: že Pán Ježíš byl ukřižován v předvečer Velikonoc, že se Židé dopředu rozhodli ho zabít, že konal zázraky, přičemž Židé tvrdili, že spolupracuje se zlým duchem a veřejně ho vyloučili ze synagogy.

(k termínu pověšení viz Gal. 3.13, Lukáš 23:39)

Souhrn

Z uvedených mimokřesťanských zdrojů se o Ježíšovi dozvídáme mnohé informace, které nám potvrzují pravost a věrohodnost Nového zákona. Souhrnně:

• Ježíš žil během vlády Tiberia

• Žil ctnostný život

• Činil zázraky

• Měl příbuzného jménem Jakub

• Byl uznávaný za Mesiáše

• Byl ukřižovaný za Piláta

• Byl ukřižován v předvečer židovského Pesachu

• (Po jeho smrti se rozhostila tma a třásla se země)

• Jeho učedníci věřili, že vstal z mrtvých

• Učedníci byli ochotni za svoji víru zemřít

• Křesťanství se rychle rozšířilo až do Říma

• Učedníci popírali římské bohy a uctívali Ježíše jako Boha