SZ proroctví o Kristu II.
V Gn 35,15-20 se dozvídáme, že Jákobova žena Ráchel (matka Josefa a Benjamína), porodila Benjamína nedaleko Efraty, což je Betlém. Při porodu zemřela a Jákob ji pohřbil tam u cesty do Betléma. Totéž Jákob připomíná i v Gn 48,7.
V Jer 31,15 se říká: „Toto praví Hospodin: ‚V Rámě je slyšet hlasité bědování, přehořký pláč. Ráchel oplakává své syny, odmítá útěchu, protože její synové už nejsou.‘“ Toto proroctví se naplnilo při vyvraždění betlémských dětí Herodem. (Mt 2,16-18)
Městečko Betlém se vzpomíná i v Sd 12,8; 17,7 a 19,1n.
Nejen Betléma, ale i přímo rodiny krále Davida se týká celá kniha Rút.
I prorok Samuel měl kořeny v Efratě tedy Betlémě. (1 Sam 1,1n)
Právě tento Samuel jde později do Betléma, aby zde pomazal za krále nejmladšího ze synů Jišaje Betlémského – Davida, který je jedinečným předobrazem svého potomka a Pána – Ježíše Krista. (1 Sam 16,1; 17,12). V souvislosti s Davidem se Betlém vzpomíná ještě víckrát, např. 1 Sam 23,14-15.
V žalmu 132 mluví sám David o Arše smlouvy v souvislosti s Betlémem – Efratou: „Očím nedopřeji spánku ani víčkům podřímnutí, dokud nenaleznu Hospodinu místo, příbytek Přesilnému Jákobovu! A hle, v Efratě jsme o ní uslyšeli, našli jsme ji na Jaarských polích. Vstupme do jeho příbytku, klanějme se před podnožím jeho nohou. Povstaň, Hospodine, k místu svého odpočinku, ty sám i schrána tvé moci!“ (Ž 132,5-8) David vzpomíná na svá mladá léta, kdy byl ještě doma v Betlémě a slyšel o Arše smlouvy, která se po navrácení od Filištejců nacházela v Kirjat-jarímu, čili na Jaarských polích. V Arše smlouvy se nacházely desky Desatera, nádoba s manou a Áronova hůl, která na poušti vykvetla. To vše je předobrazem Bohorodičky a jejího Syna, který se měl narodit v Betlémě. On je to Slovo Boží dané nám od Boha, On je chléb z nebe a Jeho Matka je tím Áronovým žezlem, které vypučelo zázračným nadpřirozeným způsobem. Když se David slovy Mojžíšovými modlí: „Povstaň, Hospodine, k místu svého odpočinku.“ Volá vlastně po vtělení Božího Syna do té pravé Archy, kterou je Maria.
Mich 5,1-3 zní: „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných. I když je Hospodin vydá v plen do chvíle, než rodička porodí, zbytek jeho bratří se vrátí zpět k synům Izraele. I postaví se a bude je pást v Hospodinově moci, ve vyvýšeném jménu Hospodina, svého Boha, a budou bydlet bezpečně; jeho velikost bude nyní sahat až do dálav země.“ Zcela jasně a jednoznačně se zde říká, že původ onoho „vládce Izraele“ bude od pradávna, ode dnů věčných. Každému Židovi, který toto proroctví slyšel bylo jasno, že Mesiáš bude sám Hospodin Bůh. To je ještě podtrženo tím, že se tu zdůrazňuje rodička a o otci se mlčí. U Židů to přitom bylo naopak: otec byl v popředí, syn náležel jemu, a matka byla, mírně řečeno, v ústraní.
V Ezd 2,21 je řečeno, že po babylonském zajetí se do Judska vrátilo 123 synů betlémských.
Proroctví o příchodu králů, kteří přinesou zlato a kadidlo (Iz 60,1-6). O jeho naplnění svědčí Mt 2,11.
Proroctví o dvojím porodu Bohorodičky (Iz 66,7-9 a 19):
Říká se zde, že první porod bude bez bolesti, při němž rodí jednoho syna a druhý s bolestmi, při němž zrodí najednou v jednom okamžiku mnohé děti, které budou hlásat Hospodinovu slávu mezi dalekými pronárody. Ten druhý porod je duchovní a udál se pod křížem.
Proroctví o příchodu Pána do jeho chrámu a o jeho předchůdci, který bude mít ducha Eliášova: (Mlch 3,1-2 a 23-24): „Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se on ukáže? Bude jako oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno. ... Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou.“
