PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

První část apologie o papežství dokazovala, že Ježíš Kristus skutečně svěřil apoštolu Petrovi prvenství nad apoštoly a že toto prvenství se týká i Petrových nástupců. Nyní se podívejme na to, jak je to se současným Římem a s papežem, který v něm sídlí.

Někteří protestanti tvrdí, že Vatikán a celá římská církev jsou nevěstkou babylonskou ze Zjevení. Jak k tomu dospěli? Může něco takového být pravda? Sv. Jan v 17. kapitole Zjevení popisuje, jak byl ve vytržení ducha vzat na poušť a uviděl tam „velikou nevěstku“, s níž smilnili králové světa. Byla to žena sedící na šelmě, která, kromě jiných znaků, měla na čele napsáno jméno, v němž je tajemství – „Babylon veliký, matka všeho smilstva a všech ohavností na zemi“ (Zj 17, 5). Jaké tajemství se v tomto jménu skrývá?

Babylón je vůbec prvním městem, o kterém se v Písmu sv. mluví (Gn 10. a 11. kap.). Vybudoval ho Nimrod (Gn 10,10), který patřil k prvním potomkům Noemova syna Cháma. Chám se proti svému otci Noemu provinil, a Noe za to Cháma a jeho potomky proklel (Gn 10,25). Nicméně je řečeno, že při založení Babylona ještě: „celá země byla jednotná v řeči i v činech“ (Gn 11,1). Když se jejich jednota týkala slov i činů, pak se musela – přinejmenším navenek - týkat i náboženství! Ještě žil Noe, který uctíval Hospodina! Celé lidstvo, včetně Nimroda, který vybudoval Babylon, bylo tedy navenek jednotné v uctívání Hospodina, ale stavbou věže, která se měla tyčit až do nebe, se babylonští od pravé úcty k Bohu viditelně oddělili. Tak se Babylon stal prototypem „nevěstčího“ lidu, který byl původně zaslíben Hospodinu, ale skrze smilstvo modlářství od pravého Boha odpadl.

Babylon se v dějinách spásy znovu objevuje po asi 2000 letech, když babylonský král Nabuchodonozor dobývá (r. 587 př. Kr.) Jeruzalém a odvádí jeho obyvatele jako zajatce do Babylonu. V té době se jako obyvatelé Babylonu kromě Aramejců často vzpomínají i Chaldejci, kteří byli vlastně blízkými příbuznými Izraelitů. Abrahám totiž pocházel z chaldejského Uru (Gn 11,31) a i po odchodu ze země Chaldejů udržovala Abrahámova rodina nadále styky se svými příbuznými, kteří na cestě z Uru zůstali v Cháranu (Gn 24. a 29. kap.). Chaldejci, kteří pod vedením Nabuchodonozora vyplenili Jeruzalém, byli tedy jakoby „staršími bratry“ Izraelitů, odpadnuvšími od Hospodina k modlářství daleko dříve. Právě skrze tyto starší bratry v apostazi, nyní Hospodin Izraelity trestal, za to, že i oni od Něho odpadli. Po sedmdesáti letech vyvedl Hospodin některé Izraelity, kteří u Něj nalezli milost, z Babylonu zpět do Jeruzaléma. Babylón byl následně Hospodinem potrestán za to, že pronásledoval jeho lid. Trestem je věčné zpustošení (viz např. Iz 23,13; 43,14; 48,20). Je tedy zřejmé, že když Zjevení sv. Jana mluví o velikém Babylónu, jde o jakousi obec či lid, který původně byl lidem Božím, ale odpadl.

Podobný význam zde má i výraz „nevěstka“. Jde o osobu nebo spíš skupinu osob, která byla Hospodinovou vyvolenou, jeho nevěstou, čili Božím lidem, ale skrze smilstvo, tedy skrze modloslužbu a odpad k démonským kultům se stala „ne mým lidem“. (viz Ez 16; Oz 1) Jestliže tedy někdo chce nazvat římskou církev ‚nevěstkou babylonskou, pak podle Písma musí zároveň připustit, že tato církev byla Boží vyvolenou, lidem Božím a církví Kristovou, ale skrze odpadnutí od Hospodina se stala pravým opakem! Babylonskou nevěstkou se nemůže stát struktura, která není Boží. Od pravé víry nemůže odpadnout ten, kdo ji nemá, ale jen ten, kdo ji má.

Babylonská nevěstka v 17. kapitole zjevení a „ten veliký Babylon“ v 18. kapitole je skutečně vnější struktura katolické církve, které odpadla od víry a přestala být církví Kristovou. Svědčí o tom i následující:

1. Jan tuto velikou nevěstku uviděl na poušti (17,3). Na poušti se ukrývala i žena oděná sluncem s věncem z dvanácti hvězd, která kromě Matky Boží představuje i církev Kristovu (Zj 12,14).
2. Veliká nevěstka je usazena nad vodami, které znamenají národy světa, a spustili se s ní králové světa (Zj 17,2 a 15; 14,8). Jde tedy o celosvětovou organizaci.
3. Obyvatelé země se opíjeli vínem smilství té nevěstky. Smilství znamená modloslužbu toho, kdo byl původně zasvěcen Hospodinu a službou cizím bohům se mu stal nevěrným (viz Ez 16 aj.). Nejde tedy o čistě politickou organizaci, ale o organizaci náboženskou – církev.
4. Ta žena seděla na dravé šelmě (17,3). Šelma podle všeobecného mínění znázorňuje nějakou politickou moc. Apostaze církve jde ruku v ruce s jejím politikařením. Je to struktura, která je úzce propojena s mocenskými světovými elitami.
5. Ta žena byla oděna purpurem a šarlatem, ozdobena zlatem, drahokamy a perlami (17,4) a bylo to město, které se oblékalo do „kmentu, purpuru a šarlatu“ (18,16) Tyto látky nosí římskokatoličtí preláti: Kment je jemně bílá látka, z níž má kleriku papež, purpur nosí kardinálové a šarlat je barva červeno-fialová, kterou nosí biskupové.
6. Žena byla zpita krví Ježíšových svědků (17,6) a jde o město, v jehož „zdech tekla krev proroků a svatých a všech zavražděných na zemi“ (18,24). Boží proroci jsou vždy pronásledováni především církví, protože jejich hlavním posláním je usvědčovat ze zpronevěry hierarchickou církev (por. Mt 24,29-34; Lk 12,48; Ef 3,20). Církev která vraždí své proroky, nese největší míru zodpovědnosti i za všechny zločiny ve světě. Zároveň jde o starozákonní Boží lid – Izrael, který vraždil proroky a zabil i největšího z proroků – Pána Ježíše Krista. Apostaze novozákonní církve je úzce spojena s judaizováním, proti němuž vystupovali už apoštolové. Dnes jde o spolupráci apostatické církevní struktury s židozednáři.
7. Když Jan tu ženu uviděl, „velice užasl“ (17,6). Jde o něco šokujícího! Co může být více šokujícím než to, když se církev Boží stane synagogou satanovou?
8. Ta žena je „veliké město, panující nad králi země“ (17,18) a sedí na sedmi pahorcích (17,9). Obojí platilo a v jistém smyslu stále platí o městu Řím.
9. Králové světa pojmou nevěstku v nenávist, oberou ji o všecko a spálí ohněm (17,16). I dnes je apostatická církevní struktura stále ještě předmětem posměchu a nenávisti světa, protože pro mnohé lidi, kteří se ještě rozhodují mezi Kristem a Antikristem, jaksi představuje Boha a služebníci ďáblovi na ni proto zaměřují své projevy nenávisti k Bohu, i když ji zároveň používají k svým cílům. Tím také naplňují Boží záměr  - rozložení apostatické církevní struktury (17,17).
10. Skutečná církev Kristova po zničení babylonské nevěstky trvá samozřejmě dál (Zj 18,20; 19,1n; Mt 16,18).

Samotné Písmo sv. nám tedy dosvědčuje, že k odpadu katolické církve, která byla pravou církví Kristovou, jednou dojde! Také celé dějiny spásy ukazují, že něco takového je nanejvýš pravděpodobné. Od začátku vždy docházelo k tříbení věřících a pravý Boží lid se vždy znovu a znovu vyčleňoval jako hrstka věrných ze středu těch, kdo původně byli věřícími, ale pod vlivem ducha světa odpadli. (Noe, Abrahám, Jozue a Kálef, babylonští navrátilci vedení Ezdrášem, Juda Makabejský, dvanáct apoštolů, sv. Atanáš, sv. Basil atd.) Ta hrstka věrných pak zpětně měla zásadní vliv na široké vrstvy nevědomých, tak že se poznání Boží pravdy v celém lidstvu stále více šíří a prohlubuje, ale prohlubuje se zároveň i odpor mnohých k poznané pravdě.

To že k předpověděnému odpadu vnější struktury katolické církve od skutečné katolické víry v našich časech skutečně došlo, můžeme vidět z radikální proměny oficiálních církevních postojů za posledních sto let. Vatikán začátkem 20. st. fakticky uznal nové revoluční sekularistické vlády, potom více měně mlčel k zvěrstvům a bludům komunizmu, na druhém vatikánském koncilu a po něm plně schválil heretický modernismus odsouzený předtím Lvem XIII. a Piem X., přijal herezi úcty k jiným náboženstvím, v 80. letech začal regulérně na oficiální úrovni provozovat společné „modlitby“ s pohany, v katolických klášterech se dnes praktikují zenové meditace, „katolíci“ přijímají „učení o přítomnosti Ducha svatého i za hranicemi křesťanství“ (T. Halík, Divadlo pro anděly, s. 156, viz http://stanislavciganek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=612061), současný „papež“ Bergoglio prakticky zrušil všeobecnou platnost mravních norem, tím že umožnil pokřtěným žijícím v nelegitimních svazcích přistupovat k svátostem. Víra v Pána Ježíše Krista již není Vatikánem pokládána za jedinou cestu k věčné spáse! Vztah k Spasiteli a celkové pojetí víry se u vatikánské struktury zcela od základů a v samotné podstatě změnili v pravý opak původní apoštolské víry.