PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

Mojžíšův příběh je popsán v knize Exodus. Období od vyjití z Egypta až do své smrti pak Mojžíš rekapituluje v Deuteronomiu. Mezi Mojžíšovými skutky není mnoho takových, které by kritici Bible mohli nějak napadat. Kritizován bývá hlavně Mojžíšův počin zabití Egypťana. Kromě toho by se dalo mluvit o válkách, které Mojžíš v závěru svého života vedl s Amalekity a v Zajordnání, což je však téma, které patří spíš k Jozuemu. Nejožehavější otázkou související s Mojžíšem bude pak asi vyplenění Egypta a jeho úloha zvěstovatele egyptských ran.

Jestliže rozbor činů Josefových jsme zakončili u problému, který spočíval v tom, že Josef žil v otrokářské společnosti, pak v Mojžíšově případě jsme u stejného problému. Co se tedy týče Mojžíšova mládí a incidentu, při kterém zabil Egypťana (Ex 2,11-15), je třeba nejdříve zdůraznit, že Bible tento Mojžíšův čin nijak nehodnotí. Výslovně ho neodsuzuje, ani neschvaluje, pouze konstatuje. Ať už tedy Mojžíšův skutek zabití Egypťana ohodnotíme kladně, jako oprávněnou obranu nevinného, anebo záporně, jako obranu nepřiměřenou či dokonce vraždu, morální poselství podané Biblí v souvislosti s Mojžíšovou historií, se tím nijak podstatně nemění. Řekl bych, že Mojžíš v daném případě jednal dovoleně, ale jaksi nezrale. V době Mojžíšově byli Izraelité v Egyptě v postavení otroků určených k likvidaci. Egypťané se jich báli, vraždili jejich děti a snažili se je jako národ oslabit. Mojžíš si vyšel mezi své soukmenovce a viděl, jak jistý Egypťan bije Izraelitu (Ex 2,11). Není řečeno, proč ho bil. Mohl to být dozorce, který bil Izraelitu v rámci nucených prací. Anebo mohlo jít o vyřizování si osobních účtů. To Bible nespecifikuje. Když pak Mojžíš ten příběh ve svém stáří, s odstupem možná sedmdesáti i více let, zaznamenal, nechtěl své tehdejší motivy komentovat ani se vyjadřovat, zda tehdy jednal dobře či zle, prostě jen konstatoval fakt, který byl příčinou jeho útěku z Egypta. To samo o sobě svědčí o jeho pokoře. Ať už ale Egypťan bil Izraelitu z jakéhokoli důvodu, Izraelita byl v každém případě v znevýhodněném postavení otroka. Proto Mojžíš, který byl člověkem svobodným a navíc náležel do faraonovy rodiny, pokládal za svou povinnost mu pomoci. Zřejmě si ale v tom afektu nespočítal, že když Egypťana napadne, bude ho už muset i zabít, aby zahladil stopy, a když ho zabije, dostane se u faraona do nemilosti, coby ochránce Hebrejů, čímž právě ztratí výhodné postavení, ze kterého mohl svým soukmenovcům pomáhat. Příčinou, že jednal tak zbrkle, nemusel ale být jen afekt, mohl tak zareagovat také proto, že vnitřně nebyl vypočítavý. Pro Mojžíše bylo nepředstavitelné, že by měl nadále požívat výhod syna faraonovy dcery, zatímco jeho bratři jsou faraonovými vojáky a dozorci vyvražďováni. Takový výklad podává sám sv. Pavel: „Když Mojžíš dospěl, ve víře odmítl nazývat se synem faraonovi dcery. Chtěl raději trpět s Božím lidem, než mít chvilkový požitek z hříchu, a za větší bohatství pokládal Kristovo pohanění, než poklady Egypta.“ (Žid 11,24-25). Kdybychom si Mojžíšův příběh více rozpitvali, znovu (podobně jako u Josefa) dojdeme k tomu, že Mojžíš byl do značné míry dopředu seznámen s plánem, který s ním Hospodin měl, a byl si tedy vědom, že se v určitém momentu svého života bude muset vzepřít egyptské moci. Proto také při incidentu s Egypťanem jednal tak, jak jednal.

Hned na to Mojžíš utíká. Po čtyřiceti letech života v poušti se mu zjevuje Hospodin a posílá ho do Egypta, aby odsud vyvedl Izraelský národ. Farao je odmítá propustit a Mojžíš mu proto postupně ohlašuje deset ran, kterými Hospodin vyplení Egypt. Poslední rána je nejstrašnější – smrt všeho prvorozeného od lidí po dobytek. Povrchní čtenář Exodu se možná bude rozhořčovat nad tím, jak mohl Mojžíš být k Egypťanům tak krutý. Při pozornějším čtení si ale všimneme, že to nebyl Mojžíš, nýbrž sám Bůh. Mojžíš Faraonovi pouze oznamoval, co Bůh učiní, když Izrael – národ, který je Božím synem – nepropustí.

Otázka egyptských ran se tedy netýká ani tak Mojžíše, jako spíš samotného Hospodina. Bůh za faraonovu neposlušnost a zatvrzelost trestal všechny Egypťany! Je toto možné? Trestá nás skutečně Bůh za hříchy jiných? Dnešní „moderní křesťané“ typu Begoglio by přirozeně odpověděli: „Ne, něco takového Bůh nedělá, on vlastně nikdy nikoho netrestá, protože všechny miluje, a už vůbec netrestá člověka za hřích někoho jiného.“ Jenomže Písmo svaté i každodenní zkušenost nám říkají pravý opak. V samotném Desateru, které Hospodin Mojžíšovi dal po vyjití z Egypta, hned v prvním přikázání, je řečeno: „Neuděláš si modlu ... neboť já Hospodin tvůj Bůh jsem Bůh žárlivý, který trestá nepravosti otců na dětech do třetího a čtvrtého pokolení těch, kdo ho nenávidí, milosrdenství však prokazuje do tisíce pokolení, těm kdo mě milují a moje příkazy zachovávají...“ (Ex 20,4-5). Také každodenní zkušenost nám ukazuje, že častokrát trpíme za hříchy svých rodičů a předků. Jak to tedy je? Byla by hloupost tvrdit, že Bůh nás netrestá za hříchy předků a odporovat tak Božímu slovu i očividným faktům. Je však nutno si uvědomit, že Boží tresty neodporují jeho lásce k nám. On i trestáním sleduje naše dobro. Pak je také třeba rozlišit mezi příčinou, která utrpení způsobuje a mezi tím, co Bůh – ve své nekonečné prozřetelnosti a absolutní spravedlnosti – tímto utrpením s námi sleduje. Někdo např. trpí nemocí, která je následkem určitého hříchu jeho rodičů. Ten daný hřích je příčinou nemoci, a ta příčina může spočívat v přirozeném pořádku, nebo v duchovní oblasti anebo taky v obojím. To však neznamená, že utrpení způsobené touto nemocí, je trestem pouze za ten hřích rodičů. Tím utrpením je přeci trápen jak nemocný tak i jeho rodiče. Ano, ta nemoc dítěte je trestem i pro rodiče. Představme si např. situaci matky, která v mládí žila nevázaným nemravným životem a zplodila nemanželskou dcera. Dcera dospěje a milá maminka je nucena na vlastní oči sledovat, jak její milovaná dcera opakuje ty samé chyby, které dělala matka. Pak brzy přijdou vnoučata, i ta dorostou, dají se do špatné společnosti, začnou pít, drogovat, zapletou se do kriminálních činů, přijde vězení, nemoci, rozbité rodiny, neštěstí, beznaděje, nenávist, samota, beznaděje, zoufalství atd. A milá babička to vše s bolestí sleduje a uvědomuje si: Toto všechno je následek hříchů mojí mladosti. Když rodič vidí trpět své dítě, a ví, že to způsobil on, je to pro něj tím nejhorším trestem. A takto trestá Bůh hříchy rodičů na dětech do třetího až čtvrtého pokolení, a to se týká především hříchů nevěry, hříchů proti prvnímu Božímu přikázání. A teď si řekneme: a co chudák dítě, to za to přece nemůže!? Jistě to za to nemůže! Bůh taky neříká: já trestám děti, za hříchy otců, nýbrž říká: já trestám nepravosti otců na jejich dětech, a to je velký rozdíl. A proč to dítě tedy trpí? To trpí zase za své hříchy! Bůh nikdy nikoho netrestá více, než si on sám za své hříchy zaslouží. To však pochopíme jen tehdy, když poznáme Boží svatost a uvědomíme si, jak velikým zlem je každý jeden hřích. Bůh však každému, kdo se na něj s vírou obrátí a prosí ho o jeho milost, ochotně a rád odpouští a věčné a strašlivé tresty, které si za své hříchy zasluhujeme, nám milostivě proměňuje na laskavé symbolické pokárání. Přesně tak to bylo i s Izraelity v Egyptě a na poušti, jak to podrobně vykládá starozákonní kniha Moudrosti od kapitoly 10.

A tak také zdaleka není pravda, že by Hospodin trestal celý egyptský národ jen za hříchy jediného faraona. Oni všichni byli před ním vinni hříchem modlářství a nevěry. Všichni se zpronevěřili pravdě a úctě k pravému Bohu. Po 400 let mezi nimi žil Izraelský národ, který uctíval jediného Boha. Egypťané tedy vědomě víru v Hospodina odmítli a potomky jeho proroků záměrně pronásledovali. Proto deset egyptských ran bylo pro Egypt vlastně laskavým napomenutím. Oni už při první ráně dobře věděli, že to způsobil Hospodin Bůh Hebrejů, v kterého ze své pýchy odmítli věřit. Měli možnost se pokořit a uchránit se tak dalších ran. Oni to však vědomě odmítli a radši se nechali v pýše zahubit, než by uvěřili v Boha Izraele. A to jistě nebylo jenom faraonovo rozhodnutí, kdyby za tím nestáli ostatní egyptští velmoži, farao by asi těžko tak rozhodl.

Zbývá otázka, jakým právem Izraelité při odchodu z Egypta, pobrali všechno zlato apod. Odpověď je jednoduchá, i když se odpůrcům Bible asi moc líbit nebude: Právem otroků odsouzených na smrt, kteří utíkali ze země svých zotročovatelů, neměli kam jít a věděli, že budou muset delší dobu přežívat bez vlastní půdy, tedy bez úrody, bez vlastních pramenů vody atd. I když ale měli Izraelité právo pobrat všechno egyptské zlato, neodvážili by se k tomu bez Božího pokynu. To moudrost „dala zbožným odplatu za jejich námahu, vedla je podivuhodnou cestou, za dne jim byla stínem a za noci hvězdnou září.“ (Mdr 10,11).