PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

Pojetí katolicity

V minulém článku nazvaném „Jaká církev je potřebná k spáse?“, byla rozvedena myšlenka, že katolicita církve spočívá v její víře, že Ježíš je jediným Spasitelem všech lidí, protože On jím skutečně je, a všichni lidé jsou ve svědomí vázáni tuto pravdu přijmout, tudíž církev, která přináší tuto víru, je církví pro všechny lidi – církví, do níž mají patřit všichni lidé (pokud chtějí naplnit Stvořitelův záměr s nimi). V katechizmech se ale většinou uvádí, že katolicita spočívá v rozšíření církve po celém světě a v tom, že tato církev je sdružena pod jednou viditelnou hlavou – papežem. Tak to vysvětluje už sv. Irenej Lyonský ve 3. st. Je ale jasné, že jedna církev musí mít jedno učení – kolik věr, tolik církví. V současné vatikánské struktuře není jedno společné učení. Vatikán dnes nevylučuje, ty kdo hlásají jinou víru (vit např. Charden, Kung, Halík), ale pouze ty, kdo se otevřeně postaví proti konkrétním církevním hierarchům – např. když tito hierarchové sami hlásají otevřené bludy. Být pod Vatikánem dnes není věcí společné víry, ale věcí jakési politické loajality. Tak jsou dnes pod vatikánským papežem mnozí, jejichž víra se od té jeho značně uchyluje – ať už ‚napravo‘ či ‚nalevo‘. To by bylo nemožné, kdyby šlo o skutečnou katolickou církev.

Vidíme tedy, že obě pojetí katolicity – to ‚strukturální‘ i to ‚věroučné‘ – jsou vlastně shodná. Kde není jedna víra, není ani jedna jednotná náboženská obec. Toto ‚věroučné‘, ale zároveň i moralistické pojetí katolicity zastával svého času M. Matěj z Janova (asi 1350 – 30. 11. 1393). Janov byl žákem Jana Milíče z Kroměříže. Janov není svatým ani nepředstavuje žádnou církevní autoritu, to však nepřekáží tomu, abych zde uvedl několik jeho myšlenek jako podporu věroučného pojetí katolicity. Jak by totiž řekl sám Janov: Pravda svědčí sama o sobě svou vlastní silou. Následující myšlenky jsou vybrány z knihy Výbor z Pravidel Starého a Nového Zákona (M. Matěj z Janova, Výbor z Pravidel Starého a Nového Zákona (Regule Veteris et Novi Testamenti). Z latinského originálu přeložil Rudolf Schenk. Úvod napsal Miloslav Kaňák. Edice Blahoslav 1954.)

Univerzální Boží zákon

„Je jediné pravidlo, totiž všem lidem společná pravda.“ (s. 57) Tuto jedinou a nejvyšší Pravdu uznávám za jediné pravidlo všeho chování a života každého člověka, a tím pravidlem je Bůh a náš Pán Ježíš Kristus…. Tato jediná pravda je zapsána trojím způsobem, a sice jako přirozený zákon, jako psaný zákon a jako zákon milosti. Tato pravda je vepsána uvnitř v duši a vně ve skutcích a tudíž je vždy a všude dostupná každému člověku. O tom třetím vepsání pravdy skrze zákon milosti mluví Jan v 1J 2,26-27, když říká: „Pomazání, jež jste vy od něho přijali, ať zůstává ve vás. Nepotřebujete, aby vás kdo učil, nýbrž jeho pomazání vás učí všemu.“ Toto pravidlo je přitom krátké a snadné. Lze ho snadno provádět a chápat, neboť v sobě obsahuje život v nejdokonalejší ctnosti a má jen jediný příkaz – příkaz lásky. Tento příkaz lásky je rozkošným jhem a lehkým břemenem, neboť prostě přikazuje milovat to, co duše poznává jako své skutečné dobro. Tak Ježíš říká: „To je mé přikázáni, abyste se milovali navzájem, tak jako já jsem miloval vás.“ (J 15,12) Toto pravidlo je všem společné, jediné krátké, snadné, dostačující, dokonalé a neomylné. Je to dokonalý zákon svobody, který nám vydala společná matka všech, matka krásného milování (viz Sir 24,24), totiž Boží moudrost a Boží moc – Ježíš Kristus (viz 1Kor 1,30). (s. 60-62)

Tato Pravda, která je jediným všeobecně platným zákonem, je Boží Slovo, které Bůh Otec od věčnosti promlouvá. Tuto Pravdu nám Bůh zjevil dvakrát, a to pokaždé dvojitým způsobem: vnitřním i vnějším. Poprvé zní toto věčné Slovo Boží k člověku vnitřně v jeho duši skrze svědomí, „aby přímo na sobě spatřoval obraz a podobu Boží“, a navenek skrze všechno stvoření, „aby stopoval po Božích stopách Boha“. Podruhé nechal Otec své věčné Slovo zaznít vtělením tohoto Slova: „Podruhé vepsal Bůh svou pravdu otevřeně, a to tak jako dříve – i vnitřním i vnějším způsobem, tělesně i duševně – v lidskou a božskou podstatu, a to v našem Pánu Ježíši Kristu. On je ta Pravda a zákon života a pravidlo veškeré pravdy a všeho řádu. On je ‚kniha popsaná uvnitř i zevně, ale zapečetěná‘ (Zj 5,1). A tento svitek uvnitř i zevně plný milosti a pravdy odevzdal člověku, nejen aby jej viděl a dotýkal se ho, nýbrž také aby jej jedl a pil, a tak si dokonale přivtělil pravdu a sjednotil se s ní a stal se tak člověkem úplně obnoveným a uzdraveným.“ (s. 63) Celé Písmo Boží a celá katolická víra volá, hlásá a vyznává, že Ježíš ukřižovaný, a jedině on sám, je vykoupení a ospravedlnění všech, kteří v něho věří; že on sám jediný je všecka moc a moudrost Boží. (s. 65)

Jeden lid

Tak jako je jen jedno jediné společné pravidlo, tak je tomuto pravidlu podřízen jeden lid, který je jím spravován, řízen, shromážděn a spojen pod jediným náboženstvím. Bůh je jediná a nejvyšší Pravda všech, a této Pravdě je podřízen jeden její lid, který je skrze Pravdu vzájemně sjednocen a ve všem zachovává a napodobuje jednotu. „Horliví zachovávat jednotu ducha ve svazku pokoje.“ (Ef 4,3). A „Pojítkem dokonalosti je láska.“ (Kol 3,14). „Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.“ (Ef 4,3-6). (s. 77)

„Tento sjednocený a jednotně řízený lid je jedině lid křesťanský, vytvořený jediným Synem Božím, který je onou pravdou v Bohu a z Boha, a tak je bezprostředním pravidlem pro každého rozumného tvora. Tento Ježíš ukřižovaný chtěl a mohl shromáždit rozličné národy v jedno. On řekl: „Chci, Otče, aby byli jedno, jako i my jsme jedno,-  já v nich a ty ve mně –, aby byli dokonale uvedeni v jednotu.“ (J 17,22-23). Nikdo jiný tudíž nemohl založit jediné náboženství nebo utvořit jeden lid, jedině sám Ježíš Kristus.“

TATO MATĚJOVA SLOVA ZNÍ I PRO DNEŠNÍ KŘESŤANSTVO, KTERÉ SE MÁ ODVRÁTIT OD POLITICKÉHO POJETÍ CÍRKVE K CÍRKVI UTVÁŘENÍ PRAVDOU.