PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

Ve vyznávání historicko-kritické teologie (HKT) je Halík mimořádně otevřeným. Zpochybňování psaného Božího slova – Bible - je hlavním bodem jeho programu. Plně přijal za svůj program HKT, který spočívá v oddělení Božího slova od přirozené reality. Středověké scholastice i současnému filozofickému realizmu Halík urputně vyčítá, že zavedením umělých definicí a pouček odtrhli Písmo od života a učinili evangelium suchým a sterilním – a má částečně pravdu. Místo toho navrhuje, abychom jenom poslouchali biblické příběhy a nechali je na sebe působit, bez toho, abychom je pokládali za pravdivé. Tím ale Boží slovo odtrhuje od reality daleko zásadněji a principiálněji. Scholastika odtrhla hlásání evangelia od života jen v praxi – teoreticky uznávala Boží slovo za závaznou normu pro naše myšlení a život. HKT ale odtrhnutí Písma od reality klade přímo jako základní podmínku pro „porozumění Pásmu“. Tvrdí totiž, že Písmu nemůžeme rozumět tak jako rozumíme normálním sdělením druhých lidí, ale musíme se na ně dívat přes brýle tzv. vědeckých metod, které ve skutečnosti s vědou nemají nic společného. HKT nedovoluje lidem přijímat Boží slovo v poslušnosti víry jako realitu, protože jejím programem je v něm něco neustále zpochybňovat, opravovat, doplňovat a vyškrtávat.

Citát: „…nesmíme zapomínat, že ti, kteří tyto (biblické) příběhy vyprávějí, i ti, kdo jim naslouchají a předávají je dál, jsou lidé. Lidé jsou „tělo“ jsou situováni do určitého kulturního prostoru (který nabízí určitý podmíněný a omezený způsob chápání a vyjadřování) a do určitého nezaměnitelného okamžiku dějin, jsou omezeni svou perspektivou.“ (s. 14) – Je pravděpodobné, že i Lenin s Marxem a Engelsem měli větší respekt před Božím slovem než Halík. Už prostá skutečnost, že Bibli uznávají milióny lidí na celém světě jako pravé Boží slovo, by měla i toho nejzarytějšího ateistu pohnout k úvaze, jestli v této knize není skutečně nějaký nadpřirozený vliv, jestli Bible není přeci jen něco víc než obyčejné nesouvislé názory jednotlivých nevzdělaných a primitivních starověkých lidí. Na Halíka to ale vůbec nepůsobí, on totiž není obyčejným neznabohem, on vědomě odpírá Boží pravdě a bojuje proti ní. Pokud někdo poslechne jeho radu a při četbě Písma „nebude zapomínat“ – čili neustále bude myslet na to, že to, co čte jsou jen subjektivně podané názory lidí zatížených mnohými okolnostmi, jimž my můžeme jen těžce porozumět, nikdy se ho nebude moci dotknout Duch svatý, který je skutečným autorem tohoto slova a adresuje ho právě nám. A přesně tato hluchota na Ducha svatého je cílem HKT i Halíkovi činnosti. Člověk, který přijme jeho myšlení a bude chtít číst Písmo, bude tímto všezpochybňujícím démonem HKT neustále rušen a nikdy nebude schopen slyšet pravý Boží hlas. Pokud věřící křesťan chce s užitkem číst Boží slovo, musí udělat naprostý opak toho, co mu radí Halík: při čtení nesmí zapomínat a musí neustále mít ten pohled, že to, co právě čte je živé a účinné slovo všemohoucího Boha, který chce tímto slovem měnit můj život a konat zázraky. Halík sice o kousek dále mluví o „hermeneutickém kruhu“ mezi biblickými příběhy a životem čtenáře, je to ale podvod. Zaprvé, na můj život nemůže mít vliv slovo, kterému jsem předtím upřel objektivní pravdivost a tím i závaznost, a zadruhé, Halíkův „hermeneutický kruh“ je něčím slepým, jde mu jen o jakýsi způsob pochopení vlastního života a interpretaci toho, co prožívám – živého a hlavně skutečného Boha, který z titulu své objektivní reálnosti (nezávislosti na mně) může zvenku zasahovat do mého života, toto Halík nepřipouští.

Citát: „Abychom se setkali s Bohem Bible, potřebujeme „vejít do příběhu“; potřebujeme vejít s úctou a porozuměním, potřebujeme odložit mnohé, co si neseme s sebou. (Takovou přítěží může být fundamentalistický „doslovný“ výklad Bible nebo chápání Bible jako učebnice přírodovědy či dějepisu; obojí je ve skutečnosti jen nekritickou aplikací novověkých pozitivistických kritérií na text, jemuž je takové chápání skutečnosti a pravdy zcela cizí. Fundamentalizmus je moderní jev neprávem sebe sama považující za „tradiční“ a starobylý; premoderního člověka, kterého moderní racionalizmus ještě nevyhnal ze světa mýtopoetického přirozeného zacházení se symboly, by vůbec nenapadlo číst Bibli jako pozitivistickou encyklopedii vědeckých poznatků o přírodě a dějinách.)“ (s. 60) – Jak vůbec někdo může vytvořit takový nelogický a nesmyslná slepenec?! Kdo vůbec dokázal vymyslet tuto hloupost: postavit proti sobě vžití se do příběhu a přijetí příběhu jako reality a tvrdit, že jsou to dvě odporující si věci?! Ptáme se naprosto vážně: je člověk, který takto myslí, normální?! Normální myšlení je přeci takovéto: Jestliže je příběh, který poslouchám pravdivý, pak je pro mě i živý a aktuální; pokud je příběh vymyšlený, pak ho přijímám jen jako názor a myšlenky vypravěče či autora. Jestliže Bible mluví o Božích zázracích, např. o přechodu Izraelitů přes moře, potom je tu zásadní otázka: stalo se to tak jak to je v Bibli anebo nestalo? Pokud je biblická zpráva pravdivá, pak mi má co říct, protože vypovídá o všemohoucím zachraňujícím Bohu. Příběh, který se skutečně stal, vypovídá o nějaké objektivní realitě, o určitých zákonitostech, podle kterých se věci dějí. V tomto případě je to hlavně zákon víry – Bůh vysvobozuje toho, kdo v něj věří a má moc vysvobodit i z hlubin moře. Pokud se to ale nestalo, pokud Bůh nerozdělil při východu z Egypta moře, potom je biblická zpráva nepravdivá a nevypovídá o objektivních Božích vlastnostech, v tom případě by vyprávění o exodu svědčilo jen o tom, že ve starověku existoval člověk, který si zřejmě myslel, že Bůh může i rozdělit moře, ale nic by nám neříkalo o tom, jestli Bůh má anebo nemá moc zachránit. Šlo by jen o interpretaci subjektivního názoru jakéhosi neznámého Žida. Uveďme příklad: Budu číst něčí autobiografii a autor v ní řekne: „narodil jsem se r. 1890 v Československé socialistické republice za vlády V. Havla“. Samozřejmě, že tato nesmyslná informace v mých očích autora sníží a jeho další vyprávění budu brát s velkou rezervou. To ale ještě neznamená, že literární útvar autobiografie pokládám za příručku dějepisu. Nebo když budu číst např. nějaký cestopis, v němž autor vypráví o své návštěvě Afriky a mimochodem vzpomíná, jaká zvířata tam potkal a já náhodou budu obeznámen s africkou faunou, pak pro mě správnost jeho postřehů bude svědčit v prospěch toho, že autor skutečně v Africe byl. To ale taktéž neznamená, že si pletu cestopis s přírodovědeckou encyklopedií – znamená to jenom to, že jsem normální člověk, který výpovědi druhých hodnotí na základě už poznaného

Halík schválně uměle vytváří rozdíl mezi člověkem premoderním a moderním, přičemž přirozené rozlišování mezi realitou a fikcí přisuzuje jen tomu modernímu, a tváří se dokonce jako by to byla nějaké jeho nemoc či nedostatek. Znovu tak potvrzuje, že je nepřítelem reality – toho, co skutečně je (co Bůh stvořil) a holduje raději tomu, co není – marnostem a lidským výmyslům (výtvorům člověka – modlám).

Dnes lidstvo jako celek vlastní poznatky z různých oblastí, které mělo v minulosti jen ve velmi omezené míře. Je jen samozřejmé, že tyto poznatky jsou používány i při hodnocení Písma svatého. To že už od doby osvícenství byly pseudovědecké informace používány jako falešné svědectví proti Božímu slovu, to přece neznamená, že pravdivá věda nemůže nebo nemá být používána na obhajobu Bible. Čím více se prokáže, že biblické vyprávění odpovídá skutečným vědeckým poznatkům, např. z přírodních věd nebo z dějepisu, které lidé v minulosti neměli a dnes je máme, tím více to svědčí o nadpřirozené inspiraci Bible. (Je zde ale třeba počítat i s omylností vědy.) Církevní ideologové HKT ale nevěří v božskou inspiraci Písma. Proto se bojí, aby náhodou věda nezjistila něco, co by odporovalo Bibli, a církev nebyla zesměšňována. Začali tedy rozšiřovat názor, že Bible je neomylná jen v otázkách cesty k věčné spáse (tedy ne v přírodopise atd.). S oblibou při tom užívají citát sv. Augustina: „Bible nás učí, jak se jde do nebe, ne jak se hýbou nebesa.“ V duchu tohoto alibizmu i Druhý vatikánský koncil v Dei verbum 11 říká: „Vzhledem k tomu, že všechno, co tvrdí inspirovaní autoři, čili svatopisci, se má pokládat za tvrzení Ducha svatého, je potřebné vyhlásit, že knihy Písma učí jistě, věrně a bez omylu pravdu, kterou Bůh chtěl mít zaznačenou v posvátných knihách k naší spáse.“ Koncil zde záměrně zamlčuje otázku, zda je Bible neomylná ve všech svých tvrzeních z jakékoli oblasti, nebo jenom v otázkách víry a mravů. K této otázce se už ale církev vyjádřila. Sv. Pius X. odsoudil jako blud názor, že: „Božská inspirace se nevztahuje na celé Písmo tak, že by všechny jeho jednotlivé části chránila od jakéhokoli omylu.“ (Modernistické teze odsouzené Piem X. r. 1907.) Kdo tedy tvrdí, že se v Písmu svatém nacházejí jakékoli omyly, je podle Papeže sv. Pia X., heretikem a dopadá na něj anatéma. Z toho si ale Tomáš Halík nic nedělá.

Citát: „V knize ‚Dotkni se ran‘ připomínám, že jediný výrok v evangeliích, explicitně proklamující božství Kristovo, je výkřik apoštola Tomáše při pohledu na rány vzkříšeného Krista. Ano, zdá se mi, že teorie o božství Ježíšově ztrácejí sílu své pravdy, jsou-li odděleny od ran Kristových…“ (s. 64 – 65) – Tento Halíkův výrok je bludem a drzým rouháním. V evangeliích, a zvlášť v Janově evangeliu, je mnoho „explicitních proklamací“ Kristova božství a ostatních důkazů Ježíšova božství je tu ještě daleko víc. Co se ale týká těch explicitních, jsou to především místa, kdy Pán Ježíš sám sebe označuje Božím jménem, které měli židé v posvátné úctě jako samotného Boha. Ježíš např. říká: „Já jsem“; „jestliže neuvěříte, že já jsem, zemřete ve svých hříších“; „dříve než se Abrahám narodil, já jsem“. Po těchto výrocích chtěli židé Ježíše kamenovat, protože je považovali za rouhání. Když se jich Ježíš ptá, proč ho kamenují, odpovídají mu: „protože jsi člověk a děláš ze sebe Boha“. Tyto výroky jsou mnohem explicitnější než Tomášovo zvolání (které Halík schválně nazývá výkřikem, čímž se snaží snížit jeho závažnost). Slovo „Bůh“, které Tomáš použil, se běžně používalo i na označení pohanských model Asi proto Tomáš neříká jenom „Bůh“, ale také „můj Pán“, což bylo označení, kterým se u židů nahrazovalo Boží jméno. Ježíš ale o sobě několikrát použil Boží jméno v jeho explicitní formě, jejíž vyslovení bylo u židů zakázáno. Tuto explicitní formu Božího jména použil Ježíš i v Getsemanské zahradě. Tehdy se na vojáky, kteří mu řekli, že hledají Ježíše Nazaretského, obrátil slovy: „Já jsem“ a oni před mocí Božího jména padli na zem, což se opakovalo třikrát. Halím, který se zde odvažuje použít výraz „teorie o Ježíšově božství“, prozrazuje znovu svůj odpor a nenávist k Spasiteli, která sahá nejen za hrob, ale až po jeho vzkříšení (které mu nejvíce překáží) a až po slavné nanebevstoupení a je nenávistí i k Ježíšovým následovníkům, kteří věří slovům Písma svatého.

Citát: „Evangelia v ostrém protikladu k apokryfům mlčí o oživování mrtvoly…“ (s. 65) – To je naprosto pochopitelné. Vždyť žádné „oživování mrtvoly“ se v Ježíšově případě nekonalo. Pán Ježíš Kristus byl totiž vzkříšen v jednom okamžiku Otcovou slávou a v té chvíli byl i proměněn. V tomto svém oslaveném, a přece reálném a fyzickém těle, se tentýž den zjevuje ženám a učedníkům. Po jeho vzkříšení se s ním učedníci stýkají, dotýkají se ho, jí před nimi rybu, Tomáš se dotýká jeho oslavených ran. Tuto realitu ale Halík nechce vidět, hledá ve slovech evangelia jakousi „hlubší“ pravdu, tedy gnózi.

Citát: „Zaměřte se na „vnitřní pravdu“ těchto (biblických) příběhů, na jejich pravdu pro vás: jsou pro vás pravdivé, nakolik se dotýkají vašeho života a mění jej. (Toto nás naučili velcí mistři víry Luther a Kierkegaard a také Jung svou větou: wirklich ist, was wirkt – skutečné je to, co působí.“ (s. 66) – Halík zde rozebírá výzvu Benedikta XVI. nevěřícím, aby se alespoň snažili žít, jako by Bůh existoval, a pokouší se ji vykládat ve svém duchu. Ukazuje, že Benedikt logikou použitou v této výzvě vlastně jako by přijal filozofii Kanta, který v podstatě tvrdí, že člověk nemůže Boží jsoucnost poznat, ale měl by i tak žít morálně, i když zároveň tvrdí, že k tomu neexistuje rozumný důvod. Jsme zde u kořene apostatického církevního systému. Tito liberální heretici berou lidem samotný základ víry a chtějí po nich, aby se nadále tvářili, že jsou věřící; berou jim důvod proč žít morálně a kážou při tom o morálce. Vzali klíč od Božího království, sami nevcházejí a druhým nechtějí dovolit vejít. Zde na zemi mají Halík a jemu podobní heretici radost, že se jim podařilo zatáhnout do bludu a apostaze i takový „libanonský cedr“, jakým byl kardinál Ratzinger. Po smrti však ze svého vzájemného obcování už radost mít nebudou.

(převzato z SBM)