PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

Josef, syn Jákobovy milované ženy Ráchel, byl mezi svými bratry otcovým oblíbencem. Důvodem bylo i to, že byl až do Benjamínova narození nejmladším. Při narození jeho vlastního bratra Benjamína, jejich matka zemřela. Synové ostatních (třech) Jákobových žen pásli stáda svého otce, ale Josef s Benjamínem zůstávali doma s otcem. Josef bratry provokoval také svými prorockými sny, které mu předpovídaly slavnou budoucnost. Jednou Jákob poslal Josefa za svými bratry do stepí ke stádům a bratři toho využili, aby se mu pomstili. Prodali ho Izmaelitům, kteří ho dovedli do Egypta a tam prodali Putifarovi, veliteli faraonovi tělesné stráže. Jako Putifarovu otroku se Josefovi dařilo, protože Hospodin byl s ním. Putifar z něj udělal správce svého domu a jeho majetek se pod Josefovýma rukama zvětšoval, podobně jako kdysi majetek Lábanův pod rukama Josefova otce Jákoba. Písmo to říká slovy: „Od té chvíle, co ho Egypťan ustanovil ve svém domě nade vším, co měl, žehnal Hospodin jeho domu kvůli Josefovi. Hospodinovo požehnání bylo na všem, co měl, v domě i na poli. Ponechal tedy všechno, co měl, v rukou Josefových. Nestaral se přitom o nic, leda o chléb, který jedl.“ (Gn 39,5-6). Pak se ale Josef dostal do vězení, protože Putifarova žena s ním chtěla spát. Josef její nabídku odmítal tak dlouho, až ho obvinila, že naopak on ji chtěl znásilnit. Paní Putifarová přednesla svou verzi příběhu manželovi a ten dal Josefa do vězení ve svém domě, kde byli drženi i faraonovi vězni. V Písmu není ani zmínka o Josefově obhajobě před Putifarem. Jako otrok na ni zřejmě neměl nárok. A jeho pán asi také nechtěl slyšet nic o tom, že by ho jeho žena mohla podvádět. Josefovi se ale překvapivě dařilo dobře i ve vězení. Velitel pevnosti si ho oblíbil a i zde – v jámě – se Josef stal správcem všeho. Měl na starosti všechny vězně a měl tak příležitost se všemi mluvit. Velitel vězení byl Putifarovým podřízeným nebo kolegou. Jeho příznivý postoj k Josefovi nasvědčuje tomu, že Josefova verze incidentu s paní Putifarovou byla pro všechny okolo daleko pravděpodobnější, než ta, které chtěl věřit sám Putifar. Ve vězení Josef opět vykládá sny, což ho nakonec dovedlo až k faraonovi, kterému se také jednoho dne zdál sen volající po výkladu. Než Josefa stačili přivést z vězení a připravit na audienci u faraona (Gn 41,12n), jistě se farao stihl vyptat svého velitele tělesné stráže Putifara, co je to za otroka, který umí vykládat sny (i když se o tom Písmo nezmiňuje). Putifar měl s Josefem, kromě toho incidentu se svou manželkou, samé vynikající zkušenosti. Jistě ho mohl faraonovi charakterizovat jako mimořádně šikovného a schopného muže. Když si Josef faraonův sen vyslechl, okamžitě podal jeho výklad (Gn 41,25): Mělo přijít sedm let hojnosti a sedm let hladu. Josef navíc předložil plán, jak Egypt připravit na hladomor. Navrhl ustanovit zemského správce a jemu podřízené úředníky, kteří budou dohlížet na shromažďování přebytečného obilí do královských skladů ve městech. Znamenalo to samozřejmě zásadní posílení faraonovi moci a Egypta jako velmoci vůbec. Není tedy divu, že farao oním zemským správcem ustanovil právě Josefa.

Písmo o tom říká: „Josef faraónovi odvětil: ‚Faraónův sen je jeden a týž. Bůh faraónovi oznámil, co učiní. Sedm pěkných krav, to je sedm let. Také sedm pěkných klasů je sedm let. Je to jeden sen. Sedm vychrtlých a šeredných krav, vystupujících za nimi, je sedm let, stejně jako sedm prázdných a východním větrem sežehlých klasů; to bude sedm let hladu. Když jsem faraónovi řekl: Bůh faraónovi ukázal, co učiní, mínil jsem toto: Přichází sedm let veliké hojnosti v celé egyptské zemi. Po nich však nastane sedm let hladu a všechna hojnost v egyptské zemi bude zapomenuta. Hlad zemi úplně zničí. V zemi nebude po hojnosti ani potuchy pro hlad, který potom nastane, neboť bude velmi krutý. Dvakrát byl sen faraónovi opakován proto, že slovo od Boha je nezvratné a Bůh to brzy vykoná. Ať se tedy farao nyní poohlédne po zkušeném a moudrém muži a dosadí ho za správce egyptské země. Nechť farao ustanoví v zemi dohlížitele a po sedm let hojnosti nechť vybírá pětinu výnosu egyptské země. Ať po dobu příštích sedmi úrodných let shromažďují všechnu potravu a ve městech ať uskladňují pod faraónovu moc obilí a hlídají je. Tato potrava zabezpečí zemi na sedm let hladu, která přijdou na egyptskou zemi. A země nezajde hladem.‘ Tato řeč se faraónovi i všem jeho služebníkům zalíbila. Farao svým služebníkům tedy řekl: ‚Zda najdeme podobného muže, v němž je duch Boží?‘ Josefovi pak řekl: ‚Když ti to vše dal Bůh poznat, nikdo nebude tak zkušený a moudrý jako ty. Budeš správcem mého domu a všechen můj lid bude poslouchat tvé rozkazy. Budu tě převyšovat jen trůnem.‘ Farao mu dále řekl: ‚Hleď, ustanovuji tě správcem celé egyptské země.‘ A farao sňal z ruky svůj prsten, dal jej na ruku Josefovu, oblékl ho do šatů z jemné látky a na šíji mu zavěsil zlatý řetěz. Dal ho vozit ve voze pro svého zástupce a volat před ním: ‚Na kolena!‘ Tak ho učinil správcem celé egyptské země. Farao Josefovi ještě řekl: ‚Já jsem farao. Bez tebe nikdo nehne rukou ani nohou v celé egyptské zemi.‘ A farao Josefa pojmenoval Safenat Paneach (to je po egyptsku Zachránce světa) a dal mu za manželku Asenatu, dceru Potífery, kněze z Ónu. Tak vzešel Josef nad egyptskou zemí jako slunce. Josefovi bylo třicet let, když stanul před faraónem, králem egyptským. Josef pak vyšel od faraóna a procházel celou egyptskou zemí. Země vydávala po sedm let přebohatou hojnost. Shromažďoval tedy všechnu potravu po sedm let hojnosti, která v egyptské zemi nastala, a zásoby ukládal ve městech; v každém městě uložil potravu z okolních polí. Nashromáždil takové množství obilí, jako je písku v moři, takže přestali počítat, neboť se už počítat nedalo.“ (Gn 41,25-49).

Když pak po sedmi letech nastal hlad, který se týkal i Kanaánské země, kde žila Josefova rodina, Josef nashromážděné obilí prodával. Přišli si ho nakoupit i jeho bratři. Po složitých peripetiích - které jsou skvostem světové literatury, ale našeho tématu se moc netýkají - Josef bratřím nakonec odpustil, přivedl svou rodinu i s otcem Jákobem do Egypta a všechny je zde zaopatřil v nejlepší části egyptské země – zemi Gošen. Cestou do Egypta se Jákobovi znovu zjevil Hospodin a řekl mu: „Já jsem Bůh, Bůh tvého otce. Neboj se sestoupit do Egypta; učiním tě tam velikým národem. Já sestoupím do Egypta s tebou a já tě také určitě vyvedu. Josef ti vlastní rukou zatlačí oči.“ (Gn 46,3-4). K tomu došlo v druhém roce hladomoru.

Terčem kritiky nepřejícníků Bible je hlavně Josefovo počínání v závěrečné fázi hladomoru. Písmo ho popisuje takto: „V celé zemi nebyl chléb; hlad doléhal velmi těžce. Země egyptská i země kenaanská byly hladem vyčerpány. Za obilí, které nakupovali, vybral Josef všechno stříbro, co se ho jen v zemi egyptské a kenaanské našlo, a odvedl je do faraónova domu. Tak došlo v zemi egyptské i kenaanské stříbro a všichni Egypťané přicházeli k Josefovi a žádali: ‚Dej nám chleba; copak ti máme umírat před očima jen proto, že nemáme stříbro?‘ Josef rozhodl: ‚Když už nemáte stříbro, dejte svá stáda a já vám za ně dám chléb.‘ Přiváděli tedy svá stáda k Josefovi a Josef jim dával chléb za koně, za stáda bravu a skotu a za osly. Pečoval o ně tím, že jim v onom roce poskytoval za všechna jejich stáda chléb. Tak uplynul onen rok. V příštím roce však přišli znovu a řekli mu: ‚Nebudeme před pánem tajit, že stříbro došlo a stáda dobytka už též patří pánovi. Jak pán vidí, zůstala nám už jen těla a půda. Proč ti máme umírat před očima, my i naše půda? Kup nás i s naší půdou za chléb a budeme i se svou půdou faraónovými otroky. Vydej osivo, abychom zůstali naživu a nezemřeli a naše půda aby nezpustla.‘ Josef tedy skoupil všechnu egyptskou půdu pro faraóna. Všichni Egypťané prodávali svá pole, neboť na ně tvrdě doléhal hlad. Země se tak stala vlastnictvím faraónovým. A lid od jednoho konce egyptského pomezí až ke druhému uvedl pod správu měst. Pouze půdu kněží nekupoval, neboť kněží měli od faraóna své důchody a žili z důchodů, které jim farao dával; proto svou půdu nemuseli prodat. Josef potom řekl lidu: ‚Dnes jsem koupil pro faraóna vás i vaši půdu. Zde máte osivo a půdu osejte. Pětinu z úrody budete odevzdávat faraónovi a čtyři díly vám zůstanou k osetí pole a pro obživu vaši a vašich domů a pro obživu vašich dětí.‘ Odpověděli: ‚Tys nás zachoval při životě! Jen když získáme přízeň svého pána! Budeme faraónovými otroky.‘ Josef tedy vydal o egyptské půdě nařízení dodnes platné: pětina úrody patří faraónovi.“ (Gn 47,13-26).

Závěr Josefova života je popisován takto: „Josef sídlil v Egyptě i s domem svého otce a byl živ sto deset let. Syny Efrajimovy viděl do třetího pokolení. Též synové Makíra, syna Manasesova, se zrodili na Josefova kolena. Potom Josef svým bratrům řekl: ‚Já umírám, ale Bůh vás jistě navštíví a vyvede vás odtud do země, kterou přísežně slíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.‘ A zapřisáhl syny Izraelovy slovy: ‚Bůh vás jistě navštíví a pak odtud vynesete mé kosti.‘ I umřel Josef, když mu bylo sto deset let; nabalzamovali ho a položili do rakve v Egyptě.“ (Gn 50,22-26).

Mám-li hodnotit Josefovy činy, tak jak je popisuje Bible, musím nejdřív připomenout, co jsem řekl na začátku této části apologie, že budu rozlišovat mezi činy lidí a činy Boha popisovanými v Bibli! Nejdřív si tedy řekneme, co v souvislosti s Josefem konal a vykonal Bůh. Pak se zmíním o Josefově povědomí o těchto Božích činech a plánech. A potom si rozebereme Josefovy vlastní činy, a to jednak ve vztahu k jemu známým Božím plánům, a pak i ve vztahu k lidem, vůči nimž byl Josef povinen zachovat spravedlnost.

Abych tedy připomněl Boží činy související s Josefem: Josef byl Abrahámovým pravnukem, jeho otec Jákob byl dědicem Božího zaslíbení daného Abrahámovi a jeho potomstvu. To zaslíbení jim bylo dáno proto, že oni od svých předků přijali a věrně zachovávali víru v jediného pravého Boha spojenou s nadějí na vykoupení lidstva, které bylo zaslíbeno už Adamovi, a bylo také spojeno s požadavkem usilovat se o spravedlivý způsob života. Obsahem zaslíbení bylo, že z Abraháma vzejde veliký národ a také jeden konkrétní potomek, v němž budou požehnána všechna pokolení země. Tomuto budoucímu národu byla do věčného vlastnictví zaslíbena Kanaánská země. Skrze vyvolený národ, který měl z Jákobovy rodiny vzniknout, chtěl Bůh zachovat a rozšířit pravou víry a svá spravedlivá přikázání mezi všechny národy. Těm, kdo by trpěli nějakými předsudky typu, že zmíněné tradování Božích zaslíbení Jákobovou rodinou, neodpovídá historické skutečnosti, což mimochodem nebudou moci nijak dokázat, připomínám, že v tomto článku jde o hodnocení morálky předkládané Biblí. Nyní tedy nejde o historicitu popisovaných událostí, i když i tu hájím (ale jinde), ale jde o to, jaké morálce nás vyučuje Bible, čili o to, zda Bible z morálního hlediska správně hodnotí skutky svých hrdinů.

Co se týče Josefova povědomí o těchto Božích činech a plánech, výše popsaná Hospodinova zaslíbení mu byla jistě dobře známa. Tento Boží plán byl znám celé Jákobově rodině. Ze všech Jákobových synů s ním přirozeně byl nejlépe seznámen jeho oblíbenec – Josef. Josefovi jistě bylo známo i Boží slovo dané Abrahámovi ještě před narozením Izáka: „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich, budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let. Avšak proti pronárodu, kterému budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním.“ (Gn 15,13-14). Když byl Josef prodán do otroctví, bylo mu 17 let (Gn 37,2), a když krátce nato přišel do Putifarova domu, osvědčil se zde, jako velmi dobrý, ba vynikající hospodář. Je tedy jasné, že už doma u Jákoba byl důkladně obeznámen se vším, co jeho otec podnikal. V takové situaci by bylo naprosto nesmyslným si myslet, že nebyl seznámen také s duchovním světem svého otce. Z prorockých snů, které měl Josef už doma, byl také poučen, že on sám, má mít v těch Božích plánech s jejich rodinou zvláštní úlohu. Takový výklad jeho snu pronesl sám Josefův otec (Gn 37,10). V tom, co se Josefovi v Egyptě přihodilo, jistě tento vnímavý mladík s prorockou prozíravostí viděl Boží přípravu na naplnění svým snů. Josefovo vidění vlastního příběhu bylo tedy už v době před setkáním s faraonem velmi blízké tomu, jak ho pak na konci svého života zanechal svým příbuzným a jak ho známe my dnes. Chyběly jen některé detaily.

Co se týče Josefových vlastních činů ve vztahu k Božím plánům: Počínal si výborně. O tom zřejmě nebude žádných pochyb. I přesto jak mu bratři ublížili, zajistil jejich rodiny, na které se vztahovalo Boží zaslíbení a s kterými ho spojovala víra v Hospodina, v době velkého hladomoru i potom. Postaral se o ně i po otcově smrti. Bratři se báli, že s pomstou čeká, až pochovají otce, on jim ale vše velkoryse odpustil a viděl v tom, co se mu přihodilo, Boží plán. Josef se staral i o blahobyt Egypta, v němž měla jeho rodina podle proroctví daného Abrahámovi žít po 400 let, a to jak v čase hladu, tak po něm. Při hladomoru zajistil obyvatelstvo, aby nepomřelo, a aby nevypukla povstání, rabování, vraždění a všeobecný chaos, který by bez jím nastoleného pořádku zákonitě nastal. O ekonomickou stabilitu a tím pádem i celkový blahobyt obyvatel Egypta (Hebrejů i Egypťanů) se staral i po hladomoru, a to právě zavedením daně, která přispěla k posilnění egyptské centrální vlády. Tím zajistil obranyschopnost Egypta před vnějšími útoky i před vnitřními revoltami. Podle proroctví daného Abrahámovi věděl, že z Egypta mají Hebrejové odejít po 400 letech jako velký národ s velikým jměním. Když tedy nahromadil všechno stříbro, co ho bylo v Kanaánu i v Egyptě do faraonovy státní pokladny, dělal to zřejmě i ve víře, že tyto finanční prostředky nakonec poslouží Božímu lidu a Božímu království. To je tedy pohled týkající se Josefova počínání ve vztahu k Božím zaslíbením.

Avšak ve snaze být prostředníkem v naplňování těchto Božích plánů, nesměl Josef v žádném případě překračovat normy přirozené spravedlnosti. Byl povinen si vůči všem počínat čestně a spravedlivě. Čtenář předešlého odstavce byl pravděpodobně v pokušení si myslet, že zde budu hájit zásadu „účel světí prostředky“. Ne, tato zásada je naprosto pomýlená a Bible ji nikde neschvaluje. Ani Josef ale nebyl utilitarista. Nepočínal si nespravedlivě. Pouze neprokazoval všem takové milosrdenství a takovou péči, jako své rodině. To je ale zcela přirozené. Svou rodinu upřednostnil, ne však bez vědomí faraona, který byl pánem všeho, co Josef spravoval. Josefovi, je vyčítáno, že v době hladu prodával obilí za stříbro, a když lidem stříbro došlo, skupoval od nich dobytek. Někdo si může myslet, že tím skoupením stád je ožebračil. Jenomže jestliže ti lidé neměli co jíst a zbyly jim ještě nějaké žijící kusy dobytka, tak skoupit ta stáda bylo tím nejmoudřejším, co mohl Josef jakožto správce země udělat. Stáda hladovějícího obyvatelstva byla přece také odsouzena k smrti! Josef stáda vzal pod svůj dohled, a tím v Egyptě zachránil dobytek. Tak zajistil, aby po skončení sucha mohla být v Egyptě stáda dobytka obnovena. Udělal se zbývajícím dobytkem to, co předtím s obilím. Kdyby ještě před začátkem sucha neshromáždil obilí do centrálních městských skladů, v době sucha by ho už těžko někde hledal. V lepším případě by ho shromáždil někdo jiný, a ten by pak také svrhl faraona. V horším případě by nastal totální chaos. Podobně to bylo s dobytkem, bylo třeba ho zachránit. V době mimořádného stavu přebírá státní moc více pravomocí a více omezuje svobodu obyvatelstva, protože je to nutné pro zachování pořádku. Proč si ale nahromadil veškeré stříbro, co ho v těch krajích bylo? To je prosté: stříbro, tedy tehdejší běžné platidlo nebylo a není věcí nutnou k obživě – nikdo se ho nenají – ale je účinným prostředkem k udržení si moci a ovládnutí států. V té oblasti byl velmocí Egypt. Mezopotámie byla daleko. Syropalestina byla de facto, a možná i de iure pod vládou Egypta. V době sucha bylo velmi zvýšené nebezpečí občanské války apod., jak už bylo řečeno. Josef nahromadil všechno stříbro do faraonovy pokladny, to znamená, že upevnil a centralizoval vládu Egypta. Po nasycení hladovějícího obyvatelstva, bylo upevnění moci faraona druhou nejdůležitější potřebou, a Josef se o ni postaral. Kdybychom ho chtěli odsoudit za to, že z této faraonovi moci sám profitoval, pak bychom s ním museli odsoudit i všechny ostatní politiky a státníky v dějinách lidstva. Josef však jako jeden z mála státníků lidské historie použil svou moc k prosazení Božích zákonů. O tom Bible sice nic přesného neříká, lze to ale naprosto oprávněně předpokládat, mimo jiné proto, že Bible Josefa popisuje jako vysoce ctnostného muže (odpuštění bratřím, chování vůči Putifarově ženě).

Dále je Josefovi vytýkáno, že v posledním roce sucha, když už lidé neměli ani stáda, skupoval od nich i pole a z lidí udělal faraonovy otroky, za což jim dal chléb – nejen na přežití, ale také, aby oseli půdu, aby egyptská země nezpustla. Při tomto skoupení egyptské půdy zavedl zákon nařizující odvádět 1/5 úrody faraonovi. Co je na tom špatného? Zavedl 20% daň. Sucho, které právě skončilo, zanechalo velké škody, které Josef hodlal zahladit, a jistě to v Egyptě nebylo sucho poslední. Proto bylo spravedlivé, aby lidé centrální státní moci, která budovala infrastrukturu země, živila armádu atd., odváděli daň. To, že Josef obyvatelstvo nazval faraonovými otroky a půdu faraonovým vlastnictvím, to byla prostě právní forma, kterou se tehdy daňová povinnost odůvodňovala. Člověk byl buď svobodný a půda, kterou obdělával, byla jeho, anebo byl něčím otrokem, a půda, na které žil, vlastnictvím jeho pána. Koneckonců oficiální otroctví existovalo téměř vždy a všude. Otroctví bylo vytlačeno pouze křesťanskou morálkou a do Evropy se pak otroctví vrátilo až v „osvíceném“ novověku. Jistě, feudální nevolnictví také nebylo žádným medovým životem, nevolníkům však byla aspoň formálně uznávána základní lidská práva. Josef však žil ve světě, kde otroctví bylo pokládáno za naprostou samozřejmost, a pokud chtěl zavést stálé daně, neměl ani po ruce jiný způsob, jak to formulovat. Ostatně on sám byl roky otrokem, a člověka, který si ho koupil, naprosto nezajímalo, jak se do otroctví dostal. Je nepochopitelné, jak mohou být lidé tak bezohlední a zatemnění, že takovou zvrácenost, jako otroctví berou za samozřejmost, zdaleka se to však netýká jenom lidí starověku.