Apologie - Je církev potřebná k spáse? – 1. část
Mnoho lidí uznává, že víra v Pána Ježíše Krista je potřebná k spáse, ale mnohem méně je těch, kdo jako nutnou podmínku spásy chápou i příslušnost k církvi. Písmo svaté starého a nového zákona je spolehlivým pramenem Bohem zjevených pravd o cestě naší spásy. (Viz předešlé články z apologie.) Ukažme si tedy nejprve, co říká Písmo o církvi. Později bude ještě třeba se vrátit k samotnému Biblickému kánonu a k vysvětlení vztahu mezi Písmem a Tradicí. Jedno i druhé si ale vyžaduje pochopení významu autority církve, proto si nejprve připomeňme, že Ježíš Kristus ustanovil a založil na zemi církev. Už v závěru oddílu o Starém zákoně byla řeč o starozákonním Božím lidu a jeho významu pro rozšíření poznání pravého Boha do celého světa. Bůh si vyvolil a vytvořil svůj zvláštní národ, aby byl jakoby kněžským národem, který zprostředkuje spásu všem ostatním národům (por. např. Ex 19,6 a ke kněžství novozákonního Božího lidu Zj 20,6).
Ježíš Kristus založil církev jako nový Izrael, jako společnost, která se stala plnohodnotným nástupcem starozákonního Božího lidu – Izraele. Šimonovi řekl: „Ty jsi Petr, skála, a na té skále zbuduji svou církev.“ (Mt 16,18) Úmysl založit církev tedy Pán Ježíš výslovně a explicitně vyjádřil. V originálu evangelia je užito řecké slovo „ekklesia“. Tento slovní základ se už v řeckém překladu Starého zákona objevuje v souvislosti se shromážděním náboženské pospolitosti Izraele. (Lev 8,3 a Num 20,1). Totéž slovo je užito i v Mt 18,17: „jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník“. V této větě Ježíš navíc jasně mluví o církvi, která bude představovat určitou autoritu, a to dokonce soudní.
Na začátku své veřejné činnosti Ježíš ustanovil dvanáct apoštolů (viz Mt 10,1n; Mk 3,14; Lk 6,13; Lk 9,1; J 6,67). Také ustanovil ještě jiných sedmdesát. Tím dal najevo, že zakládá nový Izrael – nový Boží lid. Ten starý se zakládal na dvanácti praotcích izraelských pokolení. Mojžíš pak ustanovil sedmdesát starších (viz Ex 24,41; Num 11,16n) a tato rada sedmdesáti (tzv. Senhedrin či Synedrion) existuje v Izraeli od časů Mojžíše až dodnes. Existovala i v době Pána Ježíše. Všech potomků Jákobových, kteří sestoupili do Egypta, bylo přesně sedmdesát (viz Gen 46,27; Ex 1,5; Dt 10,22). O dvanácti i sedmdesáti potomcích Jákobových mluví i Štěpán v Sk 7. Počtem dvanácti i sedmdesáti dal Pán Ježíš jasně najevo, že jím založená společnost, kterou nazval církev, nahrazuje starozákonní Izrael. Významná část prvních křesťanů byli ostatně Izraelité i podle těla, přesto se zřekli obřízky a starozákonních obřadů, protože ty byly naplněny v Kristu.
V Novém zákoně se o dvanácti apoštolech mluví mnohokrát (důležitější místa jsou např. Mt 19,28; Lk 22,27-32; J 6,70; Sk 1,17; 1 Kor 15,5) Ve Zjevení viděl sv. Jan 144.000 vyvolených duší, a bylo to po 12.000 z 12 izraelských pokolení (kromě nesčetného zástupu ze všech národů). V poslední kapitole Písma je řečeno: „Město (nebeský Jeruzalém) mělo mohutné a vysoké hradby, dvanáct bran střežených dvanácti anděly a na branách napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele. ... A hradby města byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových.“ (Zj 21,12) O dvanácti starozákonních praotcích viz např. Gen 49.
Posláním církve je uskutečňovat po všechny dny až do konce světa Kristovo vykupitelské dílo mezi všemi národy. To nám Pán oznámil těsně před svým nanebevstoupením (viz Mt 28,19-20).
Mluvíme zde o článku víry „věřím jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev“. Těmto jejím čtyřem známkám a primátu apoštola Petra mají být věnovány následující díly apologie.
