PRAVOVĚRNÁ KATOLICKÁ CÍRKEV

Originál Starého zákona (SZ) byl napsán v hebrejštině (Dan 2,4-7,28; Ezdr 4,8-6,18; 7,12-26 a Jer 10,11 v aramejštině). Nový zákon (NZ) byl napsán v řečtině v dialektu zvaném kojné, který byl od 3. st. př. Kr. užíván jako mezinárodní jazyk. O neporušenosti textu Písma sv. čili o jeho věrném-nezměněném uchování až do dnešní doby, svědčí:

A) jeho staré překlady;

B) dochované rukopisy (1. SZ, 2. NZ);

C) citace a odvolávky u starověkých autorů.

A) Překlady:

Jestliže byla Bible v určité době přeložena do jiného jazyka, musel už existovat originál! Porovnáním překladů a dochovaných opisů originálu lze zjistit, že dnes známý text Písma je stejný jako v době překladu. Překladem do jiného jazyka byla Bible zpřístupněna dalším národům. Různé komunity předávaly opisováním text Písma sv. dalším generacím nezávisle na ostatních komunitách a národech. Porovnáním těchto nezávislých „textových tradic“ zjišťujeme, že textu v Písma sv. nedošlo k žádným podstatným změnám. Čím je tedy překlad starší, tím větší má význam pro potvrzení věrnosti originálu. Z tohoto hlediska náleží mezi nejdůležitější překlady Písma sv.: Septuaginta, Samaritánský Pentateuch, Theodotionův, Aqilův, Symachův, Vetus latina, překlad do syrštiny, Origenova Hexapla, Vulgáta a další.

Septuaginta – tzv. překlad sedmdesáti (LXX) – vytvořen v Alexandrii koncem 3. st. př. Kr. Jde o překlad SZ z originálních textů do řečtiny, dialektu kojné. Obsahuje celý katolický kánon SZ včetně tzv. deuterokanonických knih (Tób; Júd; Přídavky k Ester; Mdr; Sír; Bár; Přídavky k Danielovi; 1Mak; 2Mak) plus další, které do katolického kánonu nepatří, ale jsou přijímány pravoslavnými (i když ne všechny se stejnou vážností), a to: Manassesova modlitba; 3. a 4. Ezdrášova (2 Ezdr v LXX = Neh) a 3. Makabejská. (Pozn. „biblický kánon“ = seznam knih Písma sv. pokládaných za Bohem inspirované. Jsou určité rozdíly mezi židovským, katolickým, pravoslavným a protestantským kánonem.) Tento nejstarší překlad SZ – LXX - je mimořádně důležitý. Prokazatelně existoval více jak sto let před narozením Páně.

O vzniku tohoto překladu svědčí List Aristeův, Filon Alexandrijský a Josef Flavius. Dříve bibličtí kritici tvrdili, že LXX, která se na mnoha místech znatelně liší od hebrejského tzv. masoretského textu SZ uznávaného i současným judaismem, je jen špatným překladem hebrejského originálu. Ale Nashův papyrus nalezený na začátku 20. st. a hlavně kumránské svitky nalezené v polovině 20. st. ukázali, že LXX je doslovným překladem jiné verze hebrejského textu. Židé přestali LXX užívat po své synodě v Jamnii r. 92 po Kr., protože byla Písmem křesťanů. Ze stejného důvodu pravděpodobně usunuli i hebrejský text, který byl její předlohou. Ten se ztratil, ale ve 20. století byl v kumránských svitcích Boží prozřetelností znovu nalezen.

LXX je Bohem inspirovaný překlad SZ přijatý apoštoly a církví. V NZ se nachází 350 citátů ze SZ. Více než 300 z nich je s jistotou citováno podle Septuaginty.[1] Text LXX je fyzicky dochován v kodexech ze 4. a 5. st. po Kr. – Sinajském, Vatikánském, Alexandrijském, Efrémově a dalších (viz dále). Kromě toho, jak bylo řečeno, z kumránských svitků je doloženo, že i v 1. a 2. st. př. Kr. existoval hebrejský text, z nějž byla LXX pořízena.

Samaritánský Pentateuch – v 5. st. př. Kr. si Samaritáni vytvořili vlastní verzi Pěti knih Mojžíšových s některými záměrnými odchylkami v textu.

Theodotionův, Aqilův a Symachův – tři překlady palestinského kánonu SZ z hebrejštiny do řečtiny vytvořené židy ve 2. st. po Kr. jako protiváha LXX, kterou užívali křesťané. (Palestinský kánon je ten užší čili „židovsko-protestantský“ kánon SZ.)

Vetus latina – kolem r. 150 po Kr. – překlad LXX a NZ do latiny. Co se týče NZ byl překlad pořízen z řeckého textu staršího než je dochovaný v nejstarších zachovaných kodexech, tento latinský text NZ pak sv. Jeroným zrevidoval a převzal.

překlad NZ z řečtiny do syrštiny – kolem r. 200 - byl pak zařazen do postupně vytvořené syrské Pešitty.

Origenova Hexapla – v 1. pol. 3. st. po Kr. vytvořena Origenem – v šesti sloupcích psal vedle sebe: hebrejský text palestinského kánonu SZ, ten samý hebrejský text přepsaný foneticky do řecké abecedy, řecký překlad Aqilův, řecký překlad Symachův, text LXX a řecký překlad Theodotionův.

Vulgáta – překlad do latiny dokončený sv. Jeronýmem kolem r. 400 (z pověření papeže Damase). Jeroným překládal SZ z hebrejštiny, z předlohy, která odpovídá dnešnímu tzv. masoretskému textu. Části, které v tzv. palestinském kánonu chybí, buď „zběžně a ne příliš úzkostlivě“ přeložil z řecké LXX (Tób; Júd, přídavky k Est a Dan) anebo převzal z Vetus Latiny (ostatní „deuterokanonické knihy“); a připojil nz text Vetus latini, který sám zrevidoval podle řecké předlohy.

Dalšími důležitými překlady Písma sv. jsou např. Tatianova harmonie evangelií v syrštině asi z r. 160; koptské překlady NZ z 3. st. zachované v rukopisech ze 4. a 5. st.; překlad do gótštiny z poloviny 4. st.; aramejský překlad ze začátku 5. st; překlad celého Písma do staroslověnštiny sv. Cyrilem a Metodějem v 9. st. a další.

(Sv. Cyril přeložil ještě v Cařihradě evangelia a další biblické texty potřebné pro liturgii. Překlad celého Písma dokončil sv. Metoděj s žáky na Moravě krátce před svou smrtí r. 885. Do staroslověnštiny překládaly z řecké LXX, ale přihlíželi při tom i k všeobecně rozšířenému textu latinské Vulgáty. Konstantin-Cyril kromě toho ovládal i hebrejštinu i další semitské jazyky. Tento překlad do staroslověnštiny se s malými úpravami užívá ve východní liturgii dodnes. Je výjimečný v tom, že hlaholská „abeceda“, která byla sv. Cyrilem užita pro zápis ve staroslověnštině, mu byla Bohem vnuknuta právě pro účel zapsání evangelií a Písma sv. ve slovanském jazyce. To že užil prvky, které znal z jiných „abeced“ a jazyků, nijak neodporuje tomu, že šlo o inspiraci z Ducha sv. Překladem Písma sv. a dalších bohoslužebných a právních textů do slovanského jazyka sv. Cyril a Metoděj s žáky zároveň vytvořili úřední slovanský jazyk, který do té doby neexistoval. Tedy: ne cílový jazyk formoval znění překladu – jak tomu bývá při překladech do živých jazyků - ale naopak inspirovaný text LXX formoval budoucí staroslověnský jazyk. Slova, která v slovanském jazyce neexistovala, byla při překladu vytvořena nebo převzata z řečtiny. Je to tedy jazyk vytvořený Písmem svatým-slovem Božím, a tento jazyk se podle vize dané slovanským apoštolům měl stát také nástrojem k formování slovanské křesťanské říše.)